Dobrodruzi Asterionští

Kdesi nade mnou cosi mohutně šplouchlo. Posily! Tvor kousek ode mě o Gimelovi nic nevěděl, a tak zaútočil. Vypadal ženského pohlaví a hlavně celý tvořený vodou, ale stejně mě překvapil, když se jeho – JEJÍ – ruka natáhla a na vzdálenost snad víc než deseti kroků mě zasáhla do hrudi. Tak silný úder jsem snad ještě nikdy nedostal. Pochopil jsem, že když budu ještě chvíli váhat nad nejlepším způsobem, jak zaútočit, můžu tady docela dobře taky zůstat.

„Loft vindur!“ Pod vodou to znělo tak nějak… Divně. Kouzlo nevytvořilo vítr, jako tenkrát, když jsme potkali v pláních toho maníka, co kráčel ve středu bouře, ale vodní proud. Každopádně ruka tvora zmizela; můj proud ji rozmetal. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych udělal svůj proud a ona byla v něm, ale to už dorazil Gimel a zuřivě zaútočil.

Vyslal jsem k tvorovi Výzvu. Skutečně mě překvapil, když ji přijal; myslím, že to byla jeho – její? – poslední chyba. Na souboj myslí je nutné se skutečně soustředit, takže pak není čas uhýbat zběsilým výpadům sevjorana s tesákem. Hned napoprvé jsem pronikl do její mysli, avšak i její útok byl úspěšný. Znovu jsem trochu znejistěl, ale na podobné pocity teď prostě nebyl čas. Lámal jsem se skrz její psychické bariéry, až jsem konečně dosáhl dost velké převahy na jednu z hezkých a účinných technik. Sevřel jsem její mysl a drtil ji vlnami bolesti. Cítil jsem, jak se její útok rozpadl. Stála tam, poražená a neschopná se pohnout. Čtěte dále …

Šli sme spát do slimejšova malýho kamrdlíku, ani vokno tam nebylo. Ani nevim, jak sme se vešli nebo kdy dorazil Ferir. V noci nás ale vzbudil ženský křik. Vyskočil jsem s tesákem, že budu hrdinně zachraňovat. Venku byla ňáká nahá ženstina, vokolo kupa čumilů. Že prej viděla svýho zesnulýho manžela. Trpaslík se vrátil k Einarovi (kterej to ani neuznal hodný vstáváni), že není v nebezpečí. Holky vyrazily stopovat, tak jsem aspoň hlídal je. Ale bylo to k prdu, žádnýho ducha sme nenašli.
Zbytek noci se změnil na noční můry. Zdáli se nám blbý sny. Mám z toho podezření, že to peče ten nafoukanej mág z trpasličího náměstí, aby šly na vodbyt jeho přípravky na pěkný sny. Hajzl.
Dole nám dal slimejš dobrou polívku ke snídani. Bohužel tam byl ještě jeden host, potulnej trubadúr Marigold. Spíš vobtloustlej trouba to byl. Furt se chvástal a balil Zeldu. Měli sme co dělat, aby sme mu nesbalili loutnu. Vobčas z něj vypadlo ale něco zajímavýho, například místní elfky sou prej veselejch mravů a určitě by to stálo za to vyzkoušet.
Zapil sem to ňákým vorčím vostrým pitím a že je čas vyrazit prodat ty naše zbraně. Jenže Ferir se rozpovídal vo včerejší hádce a vo svým nočním trajdání po venku. Že ňákej trpaslík má rád trpaslici, ale z nepřátelský rodiny. Udělali svatbu na truc, jenže trpasličí tradice chtěj velký dary a tak svatbu zneplatnili, že ji daj bohatšímu ze třetí rodiny. Celý to bylo zamotaný a samý trpasličí pravidlo. Měla bejt druhá svatba, kterou že budem hlídat, aby ji původní ženich nepřekazil. Já teda fandil jemu, ale nějaká velká trpasličí mela by to všechno posrala, takže asi nebylo zbytí než to nechat tak. Ferir byl tou věcí celej zapálenej a Einar držel s ním, tak šli něco vokolo toho a já prodával naše zbrojířství sám. Čtěte dále …

Cesta pláněmi ubíhala celkem jednotvárně, jak už jsme si ostatně zvykli. Gimel jel většinou na koni, já se s Uzuri střídala v řízení vozu a Ferir s Einarem se nějak zabavili se soudcem za námi. Tak to šlo až k řece, kde se nám naskytl zajímavý pohled na přepadení obchodní lodi ze Sintaru. Střetla se s ní rychlá loď barbarů, plující pod vlajkou draka, a sintarská loď šla ke dnu. Seveřanům velel někdo se zářícím červeným mečem, takový materiál jsem ještě nikdy neviděla.
Tahle řeka byla nakonec poslední, co nám bránilo dojít po svých až do Sintaru. Plavat bych přes ni nechtěla, i kdybych to snad uměla. Jediná cesta je tak velký přívoz, malý náš vůz neuveze. Cenu se podařilo usmlouvat na polovinu a dostali jsme ještě dobrou radu zadarmo – že nás může někdo dostat za patřičný (rozuměj „vysoký“) obnos do města bez kontroly, která by se nám nemusela líbit. Takhle se naprášit přímo před soudcem to chce patřičnou porci blbosti. Střáž byla nepříjemná jak všude, tady se asi ta pakáž ze Železných dolů učila.
Podle pokynů velitele 3. podpůrného zásobovacího pluku jsme bez problémů našli chrám estelinek a předali soudce. Prý nejdříve zítra budeme vědět víc. Hurá do víru velkoměsta. Teda až ustájíme koně. Čtěte dále …

Chvěje se Lev, a padá soumrak, posedají ho démoni.

Šarlatová křídla rozpíná Drak, s větrem černým nesený.

Rytíři dlí už ve věčných snách, znaveni lítým bojem a z hloubi Hor Prokletých, ach bestii vzlétají rojem.

Hodina Rudého draka!

Mrtvolných chlad, strach jeví se v krvavém oku.

Hodina Rudého Draka!

… a lid má hlad, kdo vzepře se krutému Draku.

Hevrenská nadčasová báseň

Potom co Einar do meditoval, vydali sme se znovu na cestu.Nebyla moc dlouhá neboť ke stretu našich názorů došlo hned na první křižovatce já s Einarem sme chtěli jít dál po stopě a pokud možno zabít co se naskytne aby nám někdo nevpadl do zad, Gimel a Zelda chtěli jít dál hlavním tunelem tudíž se ozvalo Uzuri rozhodni to. A taky rozhodla šlo se dál hlavním tunelem.
Vstoupili sme do dalšího sálu podobnému těm předchozím. Byl plný krápníkových soch které měli jen obličeje a žádné končetiny. Vedli odsud dvě cesty, jedna úzká pěšinka a širší cesta asi tak na vůz s párem volů. Ve vstupu do chodby stála socha hevrena, byla zády do sálu , úplně odlišná odevšech předešlých. Byla velice propracovaná do sebemenších detailů, doslova to vypadalo jako by tu někdo zkameněl. Einar se ho pokoušel probrat , ale nedařilo se. Po stěnách byli hluboké rýhy jako by se tudy zkoušelo prodrat obrovské zvíře. Vzpomněl sem si na sál s rozbitýma zbraněma a zbrojí která vypadala jako by ji něco rozkousalo. Popošli sme kousek chodbou a spatřili sme ostrá světlo jako by chodba ústila někde na povrchu, ale to není možné vždyť celou dobu jdeme pořád hlouběji do skalního masivu. Zaslechli sme zvláštní bzučení, s každým naším krokem bylo slyšitelnější. Zelda se zastavila, chvíli něco hledala a pak řekla je tu past. V tom sme si všimli Einarova naprosto soustředěného a přitom nepřítomného výrazu, jako by tu s námi vůbec nebyl. Po chvíli se probral a říká „je tam obrovský sál ve kterém je několik hospodářských budov a velká pyramida. Proti ústí chodby stojí věž s katapultem a na ochozu jsou střelci, vede od tam tud ještě jedna menší chodba a tu střeží lučištníci. A na stropě jsou nějaké velké krystaly které to celé osvětlují“. Kamenné slunce pomyslel sem si, ale kde by tito tvorové přišli k našemu slunci když tu nikde není ani náznak jakékoli jiné naší práce. Mezi tím bylo rozhodnuto že je to příliš riskantní pokoušet se to dobít vzhledem k tomu že tam soudce není a že prozkoumáme druhou cestu vedoucí z předchozího sálu. Čtěte dále …

Přemístil jsem se zpátky k tomu zvláštnímu domu Pai Meie. Tohle kouzlo sice šetří dost času, ale nejpřesnější zrovna není. Objevil jsem se na břehu Elionu; jen o krok dál a byl bych až po krk ve vodě. O kousek dál jsem viděl převozníka. Vzpomněl jsem si, jak nás tenkrát vezl na tento břeh. Jak dávno se to zdálo!
Mohl jsem se nechat převézt a chvíli jsem o tom i uvažoval. Ale ne, mám i jinou možnost – a o tom, jak krásné je pohlížet na svět z oblohy, snad nejde ani vyprávět, to se musí prožít. Elf překvapeně zvedl hlavu, když se ze břehu s mocným mácháním křídel zvedl velký orel a zakroužil nad řekou.
Pai Mei vypadal taky hodně překvapeně, údiv však přešel rychle ve smutek, když jsem mu vylíčil smrt Zlomeného Šípa. Doufal jsem, že snad bude vědět něco o osudu Muriel, ale když jsem se ho ptal, jen potřásl hlavou a s nezvykle ustaraným výrazem odsekl, že se snad brzy vrátí sama. Začal jsem se o ni bát. Čtěte dále …

Tabulka oprav za vzdálenost velice silně omezuje střelbu v boji ze střelných a vrhacích zbraní. Proto bude upravena tak aby hranice a postihy byly nižší. I tak je střelba na větší vzdálenost těžká a především, když o ni nepřítel ví. Tento postih je jeden z mnoha, které platí u střelby. Další jsou různé kryty protivníků nebo také střelba na pohyblivý cíl.

Jedná se o úpravu, které má podtrhnout nebezpečnost střelných a vrhacích zbraní a také zatraktivnit samotnou střelbu. Pro mě jako PJ to přinese možnost nečekaných přepadů a vyzdvihnout umění střelby. I když samozřejmě se nikdy nedostane na úroveň „přímých“ zbraní.

Je to po delší době zásah do pravidel systému. Ovšem vzhledem k našemu pojetí hry si myslím, že v podstatě nic nezmění. Vrch a střelba se tak stanou smysluplnější. Jen je nutné nezapomenout, že postihy se počítají jak pro hráče, tak pro nepřítele hráčů.

Tabulka oprav za vzdálenost:

Divočina. Nespoutané a nemilosrdné místo. Tam pouze ti silní mají dovoleno přežít a slabí neodvratně hynou v neúprosném koloběhu života. Samotná zvířata vládnou této nezkrotné krajině a svádějí mezi sebou každodenní boj o přežití, jak tomu jest už od prvopočátku.
Mladý jelen se sotva rašícími parůžky přišel svlažit hrdlo k lesní říčce. Ostražitě se rozhlédl po lese, a když nespatřil žádnou hrozbu, opatrně sklonil hlavu k prameni a počal pít. V tom okamžiku na stromě nad ním zapraskaly varovně větve a jeho instinkty mu varovně velely k útěku. Než však jelen stačil zareagovat, na jeho hřbetě přistál obrovitý horský lev a svojí vahou srazil nebohou kořist k zemi. V následujícím okamžiku se vzduchem mihla hrůzná tlapa, ozbrojená ostrými drápy a přerazila ubohému jelenovi vaz.
Bestie vítězoslavně zvedla hlavu od mrtvé kořisti a hrůzyplně zaburácela svým řevem na široké okolí. Predátor tak dával na odiv svoji dominantní sílu a majestátnost. Nebyl hnán hladem, zabil jen proto, že mohl. Nebylo nikoho, kdo by se mu postavil a kdo by pro něho byl rovnocenným soupeřem. Nechal mrtvého jelena být a pomalým tempem vyrazil po proudu řeky, hlouběji do lesa. Čtěte dále …

 Moc hlouběji jsme nešli. Ferir jako obvykle vyrazil vpřed, ale hned se zase vrátil. Prý před námi někdo je. Zelda se dívala svým „tygřím okem“, ale nikoho neviděla – a ani Ferir, když se podíval znovu svým trpasličím zrakem. Bylo třeba jednat – a to velice, velice rychle. Dřív, než ti dva zburcují celý jeskynní systém. Kdo ví, co se tu všechno skrývá. Vybavilo se mi doupě šediváků, kam nás přenesl teleport z dolů.
Dnes se mi daří. Bez obvyklé zdlouhavé přípravy jsem se proměnil v pumu. Tuhle podobu jsem ještě před svými přáteli nezkoušel a teď byl čas lovit. Černá šelma vyrazila vpřed. Kousek dál chodbou byl široký, starý most a za ním, v místě, kde z hlavní chodby uhýbala menší odbočka, stáli. Pět menších goblinů a před nimi na řetězech tři větší orkové s palicemi. Pro jistotu jsem na sebe seslal ochranné kouzlo, přeskočil trojici orků a smetl goblina, co držel jejich řetězy. Do vzduchu vystříkla zelená krev. Čtěte dále …

Zemí otřásaly dunivé údery okovaných kopyt. To pětice jezdců v kožených, loveckých kamizolách projížděla hrdě houstnoucím lesem, pátrajíce lačně po nějaké kořisti. Včele skupiny jel mladý muž, s hnědými vlasy a bystře pozoroval vůkolní přírodu. Hledal cokoliv, na čem by svým lukem mohl předvést své lovecké umění. Byli na cestě již několik hodin a téměř ztrácely představu o tom, jak daleko již jsou od svého tábora, avšak i přes námitky vojáků, kteří mladého muže doprovázeli, stále pronikali hlouběji a hlouběji do neprobádané divočiny.

Mladý šlechtic však náhle cosi zaslechl. To snad nějaký neznámý tvor neopatrně stoupl na větvičku, která zapraskala v nedalekém křoví. Lovci okamžitě sáhli po svých zbraních, když z houští vyběhl majestátný bílý jelen s mnohokráte klenutým parožím. Mužům se okamžitě rozbušila srdce nad tak krásným a obrovským zvířetem, které ještě nikdy ve svém životě nespatřili. Neváhali a pobídli své oře k pronásledování toho divokého zvířete, jehož trofej by každému z nich přinesla onu neocenitelnou úctu a obdiv.

Nad rozlehlým hvozdem se již pomalu smrákalo a nad nesčetnými stromy, rozesetými po kopcovitém kraji jako tichá dřevěná armáda se pomalu hlásil o vládu večer. Slunce ještě svými slábnoucími paprsky ozařovalo tu nezkrotnou divočinu, kde ticho narušovalo pouze švitoření ptactva a zvuky lesního hmyzu. Náhle však veškerý hlomoz ustal a nastalo temné hrobové ticho, jakoby veškerý život v bázni ztichl, zmrazen neznámou, ale hrozivou silou. Čtěte dále …