Raději by viděla kolem sebe a nad svou hlavou šumějící větve stromů. Ale i břehy porostlé zeleným rákosím byly příjemnou změnou proti šedivým zdem Sintaru. Připadala si zase jako dřív. Když se vydávala na krátká dobrodružství do lesa, vybavená jenom lukem a toulcem šípů. Tohle byla ale trochu jiná výprava. Nevěděla, co je po cestě ani na jejím konci čeká.
Loďka rozhodně nebyla připravená na takový náklad. Samotní čtyři seveřani a trpaslík by byli až dost. Kromě nich tu ale byla ještě ona a Zelda a Krimson se Saiou. Pádlovat museli všichni. Spěchali. I když obezřetně. Kalná voda olizovala okraje loďky svými jazyky. Zátoka se nezdála být hluboká. Ale o to temnější. Na dně tušila bahno, které by nemilosrdně sevřelo její kotníky. Oklepala se při tom pomyšlení.
Zpočátku Krimson naváděl loď s jistotou. Postupně ale začal být nerozhodný. Zdálo se, jako by rákosí rostlo jinde než posledně. Lepší cestu se snažil najít i Einar. S pomocí Korrpiho. Z nebe byla zátoka přece jenom přehlednější. I tak kličkovali zarostlou lagunou sem a tam. Kdyby si nepamatovala směr, byla by dočista ztracená. Pokračování textu Vysvobození (sezení 10. 5.)