Dobrodruzi Asterionští

Raději by viděla kolem sebe a nad svou hlavou šumějící větve stromů. Ale i břehy porostlé zeleným rákosím byly příjemnou změnou proti šedivým zdem Sintaru. Připadala si zase jako dřív. Když se vydávala na krátká dobrodružství do lesa, vybavená jenom lukem a toulcem šípů. Tohle byla ale trochu jiná výprava. Nevěděla, co je po cestě ani na jejím konci čeká.

Loďka rozhodně nebyla připravená na takový náklad. Samotní čtyři seveřani a trpaslík by byli až dost. Kromě nich tu ale byla ještě ona a Zelda a Krimson se Saiou. Pádlovat museli všichni. Spěchali. I když obezřetně. Kalná voda olizovala okraje loďky svými jazyky. Zátoka se nezdála být hluboká. Ale o to temnější. Na dně tušila bahno, které by nemilosrdně sevřelo její kotníky. Oklepala se při tom pomyšlení.

Zpočátku Krimson naváděl loď s jistotou. Postupně ale začal být nerozhodný. Zdálo se, jako by rákosí rostlo jinde než posledně. Lepší cestu se snažil najít i Einar. S pomocí Korrpiho. Z nebe byla zátoka přece jenom přehlednější. I tak kličkovali zarostlou lagunou sem a tam. Kdyby si nepamatovala směr, byla by dočista ztracená. Pokračování textu Vysvobození (sezení 10. 5.)

Zamyšleně sem sledoval, jak Sintar mizí za ohybem řeky. Zelda prej umírá, Uzuri potřebuje kohosi zabít a Muriel, no, ta je na tom hůř než tyhle dvě dohromady. Teda jestli to na tom Převisu byla fakt vona – a měl sem nepříjemnej pocit, že jo. Převaloval sem si v hlavě všechno, co sem dal do pohybu, abych vůbec měl šanci ji aspoň zkusit zachránit.
Jestli sem to nepromyslel dostatečně, nebo se dokonce zmejlil v odhadu, bude to stát spoustu lidí kejhák. Malix se může rozhodnout, že kašle na svou část dohody. Rytíři se můžou ukázat jako nedostateční proti skřetům a orkům. Šarpár mohl Muriel provést něco, s čím si neporadíme…
Moji přátelé nemusí chtít jít se mnou. I když, zrovna tohle by mělo i světlou stránku. Pokud tenhle, přiznej si to Einare, dost zoufalej pokus nevyjde, aspoň oni by zůstali naživu a to sem si teď fakt moc přál.

Ze zamyšlení mě vytrhnul Gimelův hlas – kousek ode mě se snažil zaujmout kapitánku Živenu. Jako by měl pocit, že snad má u ní nějakou šanci; ale nebyl by to Gimel, kdyby to aspoň nezkusil.
Radši jsem vyrazil na průzkum. Krásný počasí končilo kus od lodi. Mlha byla příliš ostře ohraničená a měl sem z ní nepříjemnej pocit. Na první pohled nepřirozená. Hned vzpomněl, že zmoglavu, co na ní ten chlápek mával garenovým mečem, jsme viděli taky v mlze. Osvětlenou hořící kupeckou lodí.
Nedělal jsem si iluze o kvalitách těch Otrhaných plášťů, jak si říkali žoldáci
najatí k ochraně lodi. Jak můžou být dobří, když si nechají poroučet od ženské? A tak jsem lítal nad řekou a snažil se zahlídnout nebo zaslechnout cokoliv, co by připomínalo loď.
Na lodi bylo zatím veselo, možná škoda, že jsem tam nezůstal. Gimel se pokoušel zapůsobit na Živenu, ale dosáhl jen toho, že ji urazil. Korppiho popis mě bavil skoro hodinu, když tu jsem v mlze zahlédl… Cosi. Zdálo se to být osadou, ale když jsem se trochu přiblížil, ukázalo se, že jde o ruiny, snad chrámového města. A navíc jsem kdesi v mlze pod sebou zaslechl, jak někdo používá magii. A aby to bylo ještě zajímavější, tak jsem tohle kouzlo vůbec nepoznal – dokonce ani druh magie.
Co se to tu děje? Pokračování textu Orel neumírá (sezení 21.4)

Svíčka nad stolem pomalu skomírala, když byla vyměněna párem vrásčitých rukou patřícím bělovlasému starci. Podle malé, ale robustní postavy by se dal poznat trpaslík, ale bílý vous zapletený do drobných copánků identifikoval příslušníka malého národa zcela jistě.

Stařec ořízl přeteklý vosk ze svícnu a vrátil se zpět ke knize. Ta zabírala skoro celý stůl a její zlatem a kameny vykládané desky cenou převyšovaly poklady lidských králů. Na téměř průsvitných stránkách z kůže nějakého podzemního tvora byla zaznamenána celá historie Krazských trpaslíků.
Historik zvedl garenové pero a smočil ho v rudém inkoustu. Pomalu se tvořila slova, věty a nakonec i celé stránky. Drobným runovým písmem Starého jazyka popisoval poslední události.

„Dne 3024 po rozkolu v Sintaru Klan Hardjern.
Tohoto dne nechť je zaznamenáno, že k velkému vítězství došlo v městě Sintar. Když se před dvěma aldeny objevili v podzemní Sintaru Umbrhulkové, měly trpasličí klany velmi málo času přemýšlet. Tato pohroma udeřila nečekaně a tvrdě. Neb je známo velmi málo případů, kdy se objevili mimo trpasličí síně. Naši mistři se domnívají, že muselo dojít k porušení závoje někde v podzemí v blízkosti trpasličích chodeb či sklepů.
Bylo učiněno několik nápravných kroků a je třeba přiznat, že došlo nejen k obnovení pořádku, ale i překvapivému rozuzlení. Ztráty na životech se ukázaly jako zanedbatelné, přes protesty lidských speciálních vojenských sil, které prý postrádají tři své agenty.  Pokračování textu Slavný návrat od Umberhulků (sezení 23.11)

Když sme přišli vod Mlady, Einar po snídani někam zmizel cosi zařizovat. Zbytek si dal taky rozchod. Předal sem Ferirovi Zhoubu Lichů, kovářskej mistr je s mým uměním k nezaplacení. Prej ho dá do kupy. Ještě že toho trpaslíka máme.
Já vyrazil bloumat na trhy. Bylo toho všude plno, tak sem vokukoval početný zbraně. Vesměs ze Železnejch Dolů. A bohužel samý malý mečíky. To kurva neuměj vyrobit pořádnej meč?? Čím dál víc mě sralo, že můj zaplacenej meč je v Železnejch Dolech. Tak jsem hledal aspoň pořádnej tesák. Lidskejm šmejdům sem už neveřil, zlomil sem i ten vod kovářskýho mistra. Zbejvaj jediný šikovný ruce (po těch mejch, samozřejmě) – trpajzličí. Rozhod sem se nešetřit a vyčlenil peknějch pár zlaťáků. Dostal sem za ně krásnej trpasličí tesák s runou. Prý jednou denně pomůže v boji. To znělo dobře, takže sem měl konečně kloudnou záložní zbraň.
Však taky co jinýho má cenu než kloudná čepel?
Na tržišti sem zahlíd i pěknou samičku. Měla výrazný svůdný červenobílý šaty, blond vlasy a pokukovala po mě. Tak sem ji pozdravil. Že prej se uvidíme večer. Představila se jako Krásná Nebezpečná. To asi byla, protože ji prdel vokukovaly i dvě hovada. Zřejmě vochranka… Budu si muset dát bacha.
Zajímaly mě i ceny koní. Těch sme měli trochu přebytek – po těch pobitejch. Ceny byly pěkný, ale u hobitího koníkomila sem se dozvědel, že koně sou kradený. Jaký překvapení. Dělal sem blbýho (to mi poslední dobou jde) a pak šel s pravdou ven. Nakonec sme se dohodli. Cena byla sice horší, ale lepší než kudlou do voka. Ale zase mám trpajzličího poníka pro Ferira. Snad mu na něm pujde jezdit.
Spokojenej sem se vrátil do baráku. Tam byl vzkaz, že jakejsi lord nás zve na voběd k cukrátkovi. Doufám, že tam podávaj maso!
Jo, podávaj, naštěstí. Z tajemnýho hostitele se vyklubal náš tajemnej špeh vod Mlady. Stejně sme za ním měli zajít, takže pohoda. Po chvíli kecání z něj vypadlo, že ho zajímaj volby hlavy města. Ti lidi sou divný. To si nemůžou kandidáti na náměstí rozbít huby, dát páku nebo soutěžit v chlastání? Pravda je, že Černá Markytánka by měla šanci tak v tom posledním. Pokračování textu Krásná a Nebezpečná (sezení 29.6.)

„Tak to sme fakt posrali,“ zachrčel Gimel. Palcátem, z něhož ještě odkapávala krev, šťouchnul do jedné z mrtvol. Mrtvola měla na prsou znak almendorské armády.
„Sme v hajzlu,“ zakončil svůj monolog.
„Já netušila, že to jsou vojáci, fakt ne! Je tma, jak jsem to asi měla poznat?“ Nedala se Uzuri.
Bezděčně jsem se ohlédl, ale Loukoť pořád ještě chrápal, až se plachta vozu třásla.
„Třeba sou to dezertéři,“ napadlo mě. „Vobyčejný vojáčci se přece neplížej tmou a nepřepadaj kupce.“
„Ale já nevím, jestli nás chtěli přepadnout. Prostě jsem vás vzbudila – a pak se strhla bitka,“ zničila mou snahu uklidnit ostatní tvrdohlavá elfka.
„No a co. My sme živí a voni ne. Bylo to tak, jak řeknem my, že se to stalo.“
„To je fakt, příběhy u vohňů vyprávěj vítězové,“ podpořil mě Gimel. Zdálo se, že to ostatní trochu uklidnilo. Uzuri se shýbla a začala si s mrtvolami poměřovat nohu.
„Maj jezdecký boty,“ poznamenala. „Jestli mají takovéhle boty, tak někde budou mít koně.“
„Kouknu se,“ řek sem a trochu poodešel. Proč děsit ty nebohý muly – ještě by vzbudily Loukotě a já mu nechtěl vysvětlovat, kde se tu vzalo šest mrtvol v uniformách.
Trochu mě překvapilo, jak sem si poslední dobou zvyk na podobu orla. Puma je taky úžasný zvíře, ale nějak sem se cejtil… Divně. Podrážděně sem zavrčel a vydal se do tmy.
Najít koně bylo snadný. Byli schovaní v dolíku asi sto kroků od nás; vrátil sem se, chňapnul Gimela za ruku a táhnul ho s sebou. Nechtěl se hnout, tak jsem nepatrně zesílil stisk. Pobavilo mě, jak ochotně změnil názor. Při pomyšlení na to, jak vede šest koní sem se ale vrátil ještě pro Uzuri a dobře sem udělal. Elfi maj zjevně ke zvířatům blíž – a teď to nemyslím nijak špatně. Prostě k nim pomalu přišla, chvilku jim něco šeptala a koně se nechali pokojně odvést.
Nic pokojného však nebylo na Loukoťovi, když zjistil, že se u tábora přes noc objevilo šest mrtvejch vojáčků. Až když sme mu vysvětlili, že nás v noci přepadli a poukázali na to, že moc jako vojáci nevypadaj, trochu se uklidnil. Pokračování textu Slavnej návrat do Sintaru (sezení: kdysi na jaře)

Pomalu se stmívalo a my šli pořád na západ. Sílící vítr nám dával znát, že se blíží bouřka. Netrvalo dlouho a předzvěst se naplnila. Náhle jsme došli k něčemu, co by se dalo nazvat ovocným sadem, aspoň tak tomu říkala Uzuri. Na konci onoho sadu bylo stavení obehnané poměrně mohutnou zdí s masivní branou. Bouře nabírala na síle. Uzuri prohlásila, že v takovém rámusu klepání na bránu nikdo neuslyší a že podrží bouřku, dokud se nedostaneme dovnitř. Jak řekla, tak učinila. Po zaklepání na vrata se otevřela malá špehýrka s otázkou „kdo tam“. Byl trochu problém s komunikací, ale nakonec se brána otevřela a my vešli dovnitř. Uzuri ještě chvíli stála venku a potom vešla také. Bouře opět začala řádit. Navzdory její síle byl uvnitř statku klid. Z počátku se na nás místní dívali dost podezíravě (ono se není moc čemu divit při pohledu na sebranku dobrodruhů, jako jsme my), ale po chvíli a pár prohozených větách se nálada zlepšila. Byli jsme pozváni na večeři, která byla opravdu znamenitá a obsluha také nebyla k zahození, zvláště Gimel pokukoval po každé sukni, která se mihla kolem. V průběhu naší večeře přijel do statku další člověk. Byl to jakýsi obchodník a za svým vozem táhl ještě nějakou klec a v ní tři hevreny. Po večeři jsme šli spát na seník. Usnuli bychom hned, kdyby si sebou Gimel nevzal dámskou společnost a nezačal řádit, holt holka má co chtěla. Ráno se s námi dal do řeči obchodník Loukoť, a že prý by se mu hodil nějaký doprovod při cestě přes pláně a že dobře zaplatí. Einar se s ním chvíli dohadoval a nakonec slovo dalo slovo a vyrazili jsme společně. Pokračování textu Bouřnák (sezení 5.4.)