Cesta do neznáma (2.zápis)

Už sem párkrát přenos zažil a, jestli si vzpomínám správně, tak sem taky většinou netušil, kde se objevím. Rozdíl je v tom, že teď sem tu kravinu, před kterou mě Gorath vždycky varoval, udělal úmyslně. Celkově to byla divná, neznámá a nepříjemná magie.

Prsten zareagoval na můj myšlenkovej příkaz a vyrval mě z běžné reality, aby mě vrhnul proti jakési stříbrné stěně. Slyšel sem, jak někdo řve, ale až zpětně mi došlo, že to byl MŮJ hlas. Myslel sem, že je po mně (jak blbá smrt pro sevjorana!), ale stěna se najednou probořila jak stěna hliněné chatrče, když skrz ni proběhne jeskynní medvěd a já stál na pevné, dlážděné cestě. Když sem se ohlídnul, viděl sem obraz Gimela, Zeldy, Uzuri a toho trpaslíka, Ferira. Stáli na cestě, koukali za mnou a já se musel zasmát těm výrazům, co měli ve tvářích. Stříbrná zeď se ale rychle vrátila a skryla je, tak sem se k ní otočil zádama a vyrazil po cestě.

Porád sem cejtil jemnej tlak tý divný magie, a tak mi nepřišlo zvláštní, že sem šel chvíli lesem, chvíli pouští jen proto, abych vystoupal na vrcholky zasněženejch hor, tak obrovskejch, že mi nejdřív nepřišlo možný, že by někde vůbec takový mohly bejt. Proč to skrejvat, připadal sem si jak mravenec.

Taky sem necejtil únavu, hlad, žízeň (dokonce ani v poušti), takže mi bylo jasný, že kouzlo porád účinkuje. Po čase sem dorazil do hustýho lesa, všude mohutný, obrovský duby, shluky habrů, sem tam osika nebo bříza a spousta dalších stromů, o kterejch ani netušim, jak se jmenujou. U nás na severu takovýhle lesy nejsou, navíc tady bylo všude spousta zvířat – jeleni, kanci, sem tam se mihla liška a veverky jeden musel skoro odstrkovat nohou z cesty, aby na ně nešláp. A hromady ptáků, nejen, že byli slyšet, ale i vidět. Trochu mě znervóznilo, když se jeden trefil jen na dýlku paže vedle, ale nic dalšího už se nestalo. Naštěstí.

‚Tady by se Uzuri líbilo,‘ napadlo mě bezděčně. Zaplavila mě lavina vzpomínek. Uvědomil sem si, že od chvíle, kdy sme s Gimelem ty dvě mrňavý, hezký elfky potkali, se můj názor na ně dost změnil. A že mi chybí – tichá a často nenápadná Uzuri a dokonce i trochu sebestředná Zelda, ať už sem o ní kdy mluvil jakkoliv. Zajímalo mě, co se stane s Ferirem. Půjde si dál po svých, nebo zůstane s ostatníma?

Zastavil sem se na chvilku, abych se rozhlíd. Cesta tu přecházela z roviny do kopců, nejdřív mírných, ale na obzoru bylo vidět strmý, skalnatý hory. A pořád porostlý stromy, takovej hvozd sem v životě neviděl – i když, něco už sem o tom čet.

Po další hodině – čas se tu dal odhadnout jen dost ztěžka – sem dorazil k odbočce, takový úzký pěšině. Vedla k docela vysokýmu kopci, pokud sem byl schopnej to posoudit. A pak sem naprosto jasně ucejtil, jak kouzlo skončilo. Pro jistotu sem kouknul na prsten, ale vypadal stejně, jako předtím. Úžasný. Zdá se, že sem na místě. Trochu nesmyslně sem pokrčil ramenama a vydal se po pěšině. Můj původní odhad se ukázal bejt správnej, po pár zatáčkách hustým lesem sem dorazil ke kamennejm schodům, který sem měl za čas z celýho srdce nenávidět.

Pro tentokrát sem po nich jednoduše došel až nahoru… A zastavil se, abych nevěřícně zůstal zírat. Tak takovej srub sem v životě neviděl. Vypadal, jako že jich je několik na sobě, každej jakoby vrostlej do střechy toho pod sebou. Všecko vypadalo dost ozdobně a přeplácaně a hlavně taky draze. Okrajem mé mysli, zaměstnané civěním na nezvykle vyhlížející obydlí, proběhla myšlenka, že tady by se pro změnu líbilo Zeldě – aspoň chvíli.

Když sem konečně odtrhnul oči od srubu, všim sem si, že na pidi zahrádce před ním sou dva maníci. Jeden v koženejch hadrech a s vyholenou lebkou – až na jeden pramen vlasů, staženejch do ohonu – seděl na zemi a před ním přecházel skřítek.

Skřítek mi dosahoval zhruba po opasek a vypadal dost legračně, s vrásčitou tváří věčně staženou do milýho, přátelskýho úsměvu a šikmýma tmavýma očkama, ale zarazila mě jeho obrovská magická moc, jasně patrná dokonce i pro mě. Až mě z toho bodlo mezi spánkama.

Pidimužík cosi vysvětloval sedícímu neznámou, melodickou řečí a mával mu přitom před nosem maličkou holí. Vypadali dost legračně, až sem se proti svý vůli začal usmívat, stejně jako ten mrňous. Ten se najednou otočil a zamířil ke mně. Spustil na mě to svý prozpěvování, tak sem počkal, až skončí. Pak sem mu podal prsten od toho starýho elfa  a představil se. Mrňous se pořád šťastně usmíval, ale zato sedící Oháňka sebou zřetelně trhnul, když sem vyslovil jméno svýho bejvalýho mistra. Podíval se na mě a já okamžitě věděl, že sem si právě udělal nepřítele na život a na smrt.

Zdálo se mi nejrozumnější dělat, že sem si toho nevšim, tak sem dál koukal na pidimužíka. Položil si pravou ruku na srdce (mám teď dost rozsáhlý znalosti o lidský anatomii, co sem začal studovat tu nekromantskou knihu – je to tam rozebraný do posledního nechutnýho detailu) a tak, abych mu rozuměl, řekl: „Já Pai Mei. Ty chtít učit u Pai Mei?“

Okamžitě se mi vybavilo slovo pygmej, který sem čet v Gorathových svitcích; bylo to označení pro národ malejch lidiček, žijících kdesi v pláních. Zdá se, že jsem právě vymyslel přezdívku pro svýho novýho učitele, jen doufám, že neumí číst myšlenky. Pokusil sem se skrejt úsměv a jen kejvnul. Natáhnul ruku, tak sem mu podal prsten. Vzal si ho a zase se šťastně usmál.

„Dobrá. Koště tam, ty zamést.“

Nevěřícně sem na něj zůstal zírat. Ten nápad s učením asi nebyl tak úplně dobrej, blesklo mi hlavou.

5 komentářů u „Cesta do neznáma (2.zápis)“

Napsat komentář