Orel neumírá (sezení 21.4)

Orel neumíráZamyšleně sem sledoval, jak Sintar mizí za ohybem řeky. Zelda prej umírá, Uzuri potřebuje kohosi zabít a Muriel, no, ta je na tom hůř než tyhle dvě dohromady. Teda jestli to na tom Převisu byla fakt vona – a měl sem nepříjemnej pocit, že jo. Převaloval sem si v hlavě všechno, co sem dal do pohybu, abych vůbec měl šanci ji aspoň zkusit zachránit.
Jestli sem to nepromyslel dostatečně, nebo se dokonce zmejlil v odhadu, bude to stát spoustu lidí kejhák. Malix se může rozhodnout, že kašle na svou část dohody. Rytíři se můžou ukázat jako nedostateční proti skřetům a orkům. Šarpár mohl Muriel provést něco, s čím si neporadíme…
Moji přátelé nemusí chtít jít se mnou. I když, zrovna tohle by mělo i světlou stránku. Pokud tenhle, přiznej si to Einare, dost zoufalej pokus nevyjde, aspoň oni by zůstali naživu a to sem si teď fakt moc přál.

Ze zamyšlení mě vytrhnul Gimelův hlas – kousek ode mě se snažil zaujmout kapitánku Živenu. Jako by měl pocit, že snad má u ní nějakou šanci; ale nebyl by to Gimel, kdyby to aspoň nezkusil.
Radši jsem vyrazil na průzkum. Krásný počasí končilo kus od lodi. Mlha byla příliš ostře ohraničená a měl sem z ní nepříjemnej pocit. Na první pohled nepřirozená. Hned vzpomněl, že zmoglavu, co na ní ten chlápek mával garenovým mečem, jsme viděli taky v mlze. Osvětlenou hořící kupeckou lodí.
Nedělal jsem si iluze o kvalitách těch Otrhaných plášťů, jak si říkali žoldáci
najatí k ochraně lodi. Jak můžou být dobří, když si nechají poroučet od ženské? A tak jsem lítal nad řekou a snažil se zahlídnout nebo zaslechnout cokoliv, co by připomínalo loď.
Na lodi bylo zatím veselo, možná škoda, že jsem tam nezůstal. Gimel se pokoušel zapůsobit na Živenu, ale dosáhl jen toho, že ji urazil. Korppiho popis mě bavil skoro hodinu, když tu jsem v mlze zahlédl… Cosi. Zdálo se to být osadou, ale když jsem se trochu přiblížil, ukázalo se, že jde o ruiny, snad chrámového města. A navíc jsem kdesi v mlze pod sebou zaslechl, jak někdo používá magii. A aby to bylo ještě zajímavější, tak jsem tohle kouzlo vůbec nepoznal – dokonce ani druh magie.
Co se to tu děje? Pokračování textu Orel neumírá (sezení 21.4)

Slavnej návrat do Sintaru (sezení: kdysi na jaře)

knights_and_horses_by_paulobertarts-d5fjh1u„Tak to sme fakt posrali,“ zachrčel Gimel. Palcátem, z něhož ještě odkapávala krev, šťouchnul do jedné z mrtvol. Mrtvola měla na prsou znak almendorské armády.
„Sme v hajzlu,“ zakončil svůj monolog.
„Já netušila, že to jsou vojáci, fakt ne! Je tma, jak jsem to asi měla poznat?“ Nedala se Uzuri.
Bezděčně jsem se ohlédl, ale Loukoť pořád ještě chrápal, až se plachta vozu třásla.
„Třeba sou to dezertéři,“ napadlo mě. „Vobyčejný vojáčci se přece neplížej tmou a nepřepadaj kupce.“
„Ale já nevím, jestli nás chtěli přepadnout. Prostě jsem vás vzbudila – a pak se strhla bitka,“ zničila mou snahu uklidnit ostatní tvrdohlavá elfka.
„No a co. My sme živí a voni ne. Bylo to tak, jak řeknem my, že se to stalo.“
„To je fakt, příběhy u vohňů vyprávěj vítězové,“ podpořil mě Gimel. Zdálo se, že to ostatní trochu uklidnilo. Uzuri se shýbla a začala si s mrtvolami poměřovat nohu.
„Maj jezdecký boty,“ poznamenala. „Jestli mají takovéhle boty, tak někde budou mít koně.“
„Kouknu se,“ řek sem a trochu poodešel. Proč děsit ty nebohý muly – ještě by vzbudily Loukotě a já mu nechtěl vysvětlovat, kde se tu vzalo šest mrtvol v uniformách.
Trochu mě překvapilo, jak sem si poslední dobou zvyk na podobu orla. Puma je taky úžasný zvíře, ale nějak sem se cejtil… Divně. Podrážděně sem zavrčel a vydal se do tmy.
Najít koně bylo snadný. Byli schovaní v dolíku asi sto kroků od nás; vrátil sem se, chňapnul Gimela za ruku a táhnul ho s sebou. Nechtěl se hnout, tak jsem nepatrně zesílil stisk. Pobavilo mě, jak ochotně změnil názor. Při pomyšlení na to, jak vede šest koní sem se ale vrátil ještě pro Uzuri a dobře sem udělal. Elfi maj zjevně ke zvířatům blíž – a teď to nemyslím nijak špatně. Prostě k nim pomalu přišla, chvilku jim něco šeptala a koně se nechali pokojně odvést.
Nic pokojného však nebylo na Loukoťovi, když zjistil, že se u tábora přes noc objevilo šest mrtvejch vojáčků. Až když sme mu vysvětlili, že nás v noci přepadli a poukázali na to, že moc jako vojáci nevypadaj, trochu se uklidnil. Pokračování textu Slavnej návrat do Sintaru (sezení: kdysi na jaře)

Zeldiny přednosti (sezení 4.11)

Země se třásla, všude padalo kamení a ostatní utíkali, seč jim nohy stačily. Blázni. Spokojeně jsem se natáhl na zlacené kanape, co se na něm předtím povaloval nyní již definitivně mrtvý lich, a odpočíval. Skoro se mi podařilo usnout. Že by na mě zapomněli?
Znechuceně jsem vstal a šel se na ně podívat. Chvilku jsem pozoroval Gimela, jak se prohýbá pod tíhou neexistujících balvanů, ale pak se mi ho zželelo a vykoukl jsem. Podle toho, jak nadskočila, si mě první všimla Zelda. Vysvětlit jim, že jde jen o celkem podařenou iluzi, mi zabralo dost času a nakonec se mi to podařilo hlavně díky tomu, že mi Gimel slepě důvěřuje. Byl jsem zvědavý, co udělá, až mu dovolím otevřít oči uvnitř hromady kamení, ale zvládl to – jen mi málem rozmačkal ruku.
Rád bych pozoroval i ostatní, jak si vedou, ale moji pozornost upoutala nefritová truhlička. Bylo v ní pět vcelku zajímavých lahviček s podivnou, temně rudou kapalinou, zapečetěný svitek – podle všeho s jednorázovým kouzlem – a list pergamenu. Vzhledem k tomu, že je má torna poslední dobou tak přeplněná, že se tam nevejde už ani Korppi, musel jsem ji trochu uspořádat, ale nakonec se truhlička vešla, i když jen tak tak.

Když to krkavec viděl, tvářil se poměrně dotčeně. Pokračování textu Zeldiny přednosti (sezení 4.11)

Setkání se smrtí

Utáhni pořádně to lano, chcípáku! zaječel Ulf. Einar zaťal zuby a přitáhl uzel nejpevněji, jak jen dokázal. Mimoděk se ohlédl na veslaře, mezi nimiž se činil seč mu síly stačily jeho přítel Gimel. Blížili se. Dörmiho zmoglava jim nahnala královského obchodníka přímo do rány. Snažil se manévrovat, aby mohl uniknout na otevřené moře a využít plachty, ale nepočítal s tím, že se tu bude schovávat další sevjoranská loď. Prudce obrátil přímo proti Ulfově lodi, doufajíc, že se Sevjorani budou bát srážky. Nikdy nebyli valní plavci a ve zbrojích by neměli šanci.
Björnova zmoglava, dosud skrytá za zalesněným poloostrovem, vyrazila. Z obchodní lodi se ozvaly zděšené výkřiky. Dva sevjorané by byli těžký soupeř – téměř nepřemožitelní i pro válečný trojstěžník – ale tři? Královský kapitán naposled změnil směr, ale tento zoufalý pokus jen urychlil jeho konec. Björnova posádka ho zkušeně zahákovala a vyhrnula se na palubu obchodníka. Ulf obratně přirazil se svou lodí k jeho druhému boku a jeho posádka se se zuřivostí Sevjoranům vlastní zapojila do boje. Pokračování textu Setkání se smrtí

Nákupy v přístavu

Ulf Kostilam si povzdechl. Už příliš dlouho nikoho nepřepadli a jestli se to brzy nezmění, dojde jídlo. Dřív si s tím příliš hlavu nelámal, ale teď, když mu Dörmi svěřil jednu ze svých zmoglav, musel se starat o spoustu věcí. Jednou z nich byl i výcvik nováčků. Pohled mu zalétl ke skupince nedávno naverbovaných mladíků, mezi nimiž byl i jeho bratr Einar.
Einar byl pro Ulfa velkým zklamáním. Čekal, že jeho krev bude mocným čarodějem, který dokáže potopit královský válečný trojstěžník mávnutím ruky. Při vzpomínce na moc, kterou předvedl kdysi volchv Žlutých Zubů mu ještě dnes běhal mráz po zádech.
Ano, Einar uměl pár kouzel, ale nic čím by Kostilama ohromil – nebo čím by aspoň upoutal jeho pozornost. To ten jeho kamarád, Gibel nebo jak, vypadal slibněji. Nic sice neuměl, ale Ulf si dobře všiml, že se učí docela rychle. Za dva, tři roky – pokud přežije – bude obávaným protivníkem. A z těch mladých si na něj brzy nikdo netroufl. Ulf byl rád, že tak slibného mladíka dostal na loď právě on.
„Gibeli, ty dutá vofčí hlavo, vesluj stejně jako vostaní,“ zařval. „Jestli se hned nesrovnáš, seřežu tě tvým vlastním veslem!“ Pokračování textu Nákupy v přístavu

Stín minulosti

Gimel se otočil na stojícího kamaráda a vesele prohodil: „Pohni, kůže líná. Takhle nám odplujou!“
Einar ho ignoroval a nasával vzduch. „Cejtím něco divnýho. Skoro bych řek, že pobřeží už není daleko.“
„To zní dobře, třeba už konečně bude k jídlu něco poživatelnýho,“ rýpl si Gimel.
Stmívalo se. Oba mladíci sledovali kdysi používanou cestu, jež je nyní zavedla přímo k vypálenému gorogu. Když procházeli mezi zčernalými trámy před lety zničených srubů, mezi nimiž už bujela tráva, lehce je mrazilo. Dokonce i Gimel na chvíli zmlkl a zaraženě se rozhlížel. Porůznu na zemi ležely kostry. Mezi kostmi bylo občas vidět zrezivělou zbraň.
„Myslíš, že nás tudy vedou schválně?“
Podle mě jo, je to jednak varování – aby se každej, kdo na to nemá žaludek, vrátil radši hned, dokud ještě může – a pak, takhle se nemusíme honit po celým pobřeží. Na cestu k vypálenýmu gorogu Orlů se doptáš docela snadno.“
„No jo, asi máš pravdu. Hele, co to támhle lítá za divný ptáky?“
„Koukám. A jak divně křičej, co? Jestli voni to nebudou rackové. Kdyby byli, tak už je pobřeží fakt blízko. Jednou mi vo nich můj mistr vyprávěl.“
„To je divný, já ho pamatuju jen namol. Asi měl zrovna kocovinu, nebo tak něco, ne?“
„Ne. To bylo, ještě když Kera byla naživu.“ Pokračování textu Stín minulosti

Šavlozubá Fifinka (sezení 4.5)

Dojedl jsem a převzal měch s trpasličím pivem. Ferir mě celou tu dobu zahlcoval nepochybně užitečnými informacemi, ale měl jsem trochu strach, abych si vůbec něco zapamatoval. Příliš mnoho informací může být někdy nevýhoda.
Rozloučili jsme se a já seslal kouzlo. Nemám tuhle magii rád, nikdy ji asi ani mít rád nebudu, ale je dost užitečná. Stejně jako už poněkolikáté jsem prošel clonou do stínového světa. Pozoroval jsem ho a snažil se z něj něco pochopit, ale zákonitosti mi unikaly. Přišel mi chaotický, jako by tu platily jiné zákony, pevně dané, ale přesto nad chápání velmi dočasného návštěvníka.
Konec tunelu jsem bral jako vysvobození; ten podivný svět mě dráždil. Ne, spíš mě dráždilo, že ho nechápu. Krátce jsem pohlédl na blízké Železné Doly a krátce se zasmál. Kdybych se objevil přímo ve městě – což je dost nepravděpodobné, ale přesto možné – mohl bych ještě užít spoustu legrace, kdyby někdo snad chtěl vědět, proč bývalý dočasný starosta a náš stejně bývalý kamarád Ištak tak najednou umřel. No co, nezaskočit a neříct mu, jak jsme spolehlivě doručili jeho vzkaz, by bylo nezodpovědné. Jsem si jistý, že tu návštěvu taky náležitě ocenil.
Záležitost je uzavřena, dluh splacen. Odplivl jsem si a popřál jeho duši šťastné shledání s Kharem. Teď proměna v orla; přemístit se do Daine neumím. Let je nádherný. Užíval jsem si volnost, pohled z výšky, stoupavé proudy a nádheru… ZAJÍC! Jen s námahou jsem se ovládl. Nejsem tu kvůli lovu. Ani nemám hlad, před okamžikem jsem jedl. Ale instinkty je obtížné potlačit. Pařáty se mi kroutily divokou touhou zabíjet, ale odolal jsem. Spěchám. Co nedoletím, budu muset dojít pěšky – a není to zrovna blízko.
Daine jsem zahlédl jen koutkem oka. Sotva jsem se podíval pořádně, zmizelo. Koutkem oka bylo vidět. Hezký trik. Přistál jsem pod kopcem, poslední metry už jsem letěl těsně nad zemí a jen čekal, kdy kouzlo vyprchá. Málem jsem si rozbil hubu. Pokračování textu Šavlozubá Fifinka (sezení 4.5)

Tesák pro Gimela

Einar utrhl stéblo trávy a jeden konec vložil mezi rty. Zase už leželi kousek od jedné z vesnic a pozorovali ji. Po dřívějších zkušenostech promysleli raději hned tři únikové cesty a všechny prošli. Jeden nikdy neví.
„Já chci zbraň,“ zamručel znovu Gimel. Einar s teatrálním povzdechem vytočil oči k nebi. Jistě, nějaká by se bezesporu hodila – alespoň nůž, kdyby nic jiného – ale Einar se tomu usilovně bránil. Měl jen jediný argument, ale o to silnější; jejich jediný pokus něco ukrást skončil neslavně a byla to příliš čerstvá zkušenost, než aby nad tím Gimel jen mávl rukou.
Nakonec se ale rozhodli, že tentokrát zkusí trochu poctivější přístup a bez skrývání dorazili až k palisádě. Mohutný válečník u brány se sice tvářil podezíravě, ale nakonec je dál vpustil a dokonce jim poradil, že kovář by jim nějakou práci dát mohl.

„Kovář! To je Górovo znamení,“ zašeptal Gimel, sotva byli z doslechu.
„Jestli něco šlohneš, tak tě neznám,“ zavrčel Einar.
„Srábku,“ zněla odpověď.
Kovář byl překvapivě malý mužík. Šlehnul okem po obou poutnících a prohodil nevybíravou poznámku o pracantech, kteří se chtějí nechat zaměstnat, právě když je čas večeře.
„Umím spoustu historek, pane,“ pospíšil si Einar. „Býval jsem učedníkem volcha a naučil se znát a vyprávět příběhy o dávných válečnících, o slavných bitvách a plavbách tak dalekých, že se z nich vrátili až vnukové hrdinů, kteří se na cestu vydali.“ Pokračování textu Tesák pro Gimela

Hlad

Sme s Gimelem na cestě třetí den. Držíme směr na jih, k pobřeží. Teda, aspoň se o to snažíme. Zjistil sem zajímavou věc; hladovej Gimel je zhruba stejně příjemnej jako jeskynní medvěd, kterýho ste právě pořádně kopli do čumáku. Zrovna včera sme se pohádali. Ostatně, před chvílí taky.
Sedím tu u jezírka a s udicí z provázku, klacku a svýho jedinýho háčku, co sem si v záblesku zdravýho rozumu vzal když sme zdrhali, se pokouším chytit snídani. Co na tom, že už je večer. Bylo by to dneska první jídlo – a tomu se odjakživa říká snídaně.
Byla už tma, když sem se vrátil k vohni. Hned sem zjistil, že ta líná lemra nepřipravila rožeň. Jeho důvod, totiž že nečekal že něco chytím, měl něco do sebe – ale rozhod sem se, že budu dělat uraženýho. Jen ať si nezvyká. Pravda, tři pstruzi nás příliš nazasytili, ale bylo to jídlo. První po dlouhý době.
O den pozdějc sme leželi v křoví kus od cesty a pozorovali vesnici. Vypadala dost bohatě, aspoň co sme tak koukali na stáda. Gimel pořád chtěl sehnat nějakou zbraň, ale přesvědčil sem ho, že stačí, když šlohnem něco k jídlu. Čekali sme. Pokračování textu Hlad

Útěk

Bylo po bouři. Einara počasí příliš nezajímalo, dokonce ani válečná výprava, která se dnes vrátila. Dnes se vrátil Gimel. Ještě spolu nemluvili, ale dnes – nejpozději zítra – padne konečné rozhodnutí. Trochu roztržitě, avšak s naučenou opatrností, rozvinoval nový, dosud neprozkoumaný svitek. Obrázek démona v záhlaví vypadal slibně.
Dveře srubu se rozletěly. Mladík se překvapeně otočil. Místností zavanul prudký vítr a plamen jediné louče osvětlující místnost divoce zaplápolal. Volchv Gorath se vrávoravým krokem vpotácel dovnitř, aniž by se obtěžoval zavřít.
„Zase se mi hrabeš ve věcech, ty kryso?“ Zaburácel. Einar si všiml, že se volchovi trochu plete jazyk a věděl, že když je jeho mistr v této náladě, je lepší mu jít z cesty.
„Seš mi k ničemu, kůže líná, akorát mi tu děláš bordel a nic kloudnýho stejně neumíš!“
Zaskočený mladík spolkl ostrou odpověď, která se mu už už drala přes rty. Kdyby volchv věnoval víc času jeho výuce a míň pití, mohl Einar letos s ostatními vyrazit na lov villtur. Dokonce ani na výpravu proti Jezevcům ho volchv s sebou nevzal – a Einar to nesl hůř, než dával najevo. Přece není žádné budižkničemu. Sám, ozbrojený jen nožem, dokázal zabít černou pumu – zabijáka. Při srážce s medvědem ho zabil sám, bez pomoci, ozbrojen jen svou magií – a několika pořádnými balvany. Nepřítomně si pohladil jizvu na čelisti, jež mu zůstala jako památka na toho střetnutí, skrytá pod krátkým strništěm. Za tento čin byl přijat mezi muže.
„Slyšíš?!? Táhni a už se nikdy nevracej!!!“ Teprve nepříčetný řev mistra ho probral. Mladík si uvědomil, že se zasnil. Gorath stál u stolu a natahoval se po svitku. Einar správně tušil, co bude následovat – znal tuhle iluzi bolesti víc než dobře – a raději vyrazil ke dveřím. Volchův výkřik ho přiměl zaváhat. Ve dveřích se otočil, právě včas, aby jej poleno vržené s překvapující přesností a silou zasáhlo do žeber. Pokračování textu Útěk