Bouřnák (sezení 5.4.)

Storm_Hill_by_DragonnovPomalu se stmívalo a my šli pořád na západ. Sílící vítr nám dával znát, že se blíží bouřka. Netrvalo dlouho a předzvěst se naplnila. Náhle jsme došli k něčemu, co by se dalo nazvat ovocným sadem, aspoň tak tomu říkala Uzuri. Na konci onoho sadu bylo stavení obehnané poměrně mohutnou zdí s masivní branou. Bouře nabírala na síle. Uzuri prohlásila, že v takovém rámusu klepání na bránu nikdo neuslyší a že podrží bouřku, dokud se nedostaneme dovnitř. Jak řekla, tak učinila. Po zaklepání na vrata se otevřela malá špehýrka s otázkou „kdo tam“. Byl trochu problém s komunikací, ale nakonec se brána otevřela a my vešli dovnitř. Uzuri ještě chvíli stála venku a potom vešla také. Bouře opět začala řádit. Navzdory její síle byl uvnitř statku klid. Z počátku se na nás místní dívali dost podezíravě (ono se není moc čemu divit při pohledu na sebranku dobrodruhů, jako jsme my), ale po chvíli a pár prohozených větách se nálada zlepšila. Byli jsme pozváni na večeři, která byla opravdu znamenitá a obsluha také nebyla k zahození, zvláště Gimel pokukoval po každé sukni, která se mihla kolem. V průběhu naší večeře přijel do statku další člověk. Byl to jakýsi obchodník a za svým vozem táhl ještě nějakou klec a v ní tři hevreny. Po večeři jsme šli spát na seník. Usnuli bychom hned, kdyby si sebou Gimel nevzal dámskou společnost a nezačal řádit, holt holka má co chtěla. Ráno se s námi dal do řeči obchodník Loukoť, a že prý by se mu hodil nějaký doprovod při cestě přes pláně a že dobře zaplatí. Einar se s ním chvíli dohadoval a nakonec slovo dalo slovo a vyrazili jsme společně. Pokračování textu Bouřnák (sezení 5.4.)

Bazilišek (sezení 10.12)

Potom co Einar do meditoval, vydali sme se znovu na cestu.Nebyla moc dlouhá neboť ke stretu našich názorů došlo hned na první křižovatce já s Einarem sme chtěli jít dál po stopě a pokud možno zabít co se naskytne aby nám někdo nevpadl do zad, Gimel a Zelda chtěli jít dál hlavním tunelem tudíž se ozvalo Uzuri rozhodni to. A taky rozhodla šlo se dál hlavním tunelem.
Vstoupili sme do dalšího sálu podobnému těm předchozím. Byl plný krápníkových soch které měli jen obličeje a žádné končetiny. Vedli odsud dvě cesty, jedna úzká pěšinka a širší cesta asi tak na vůz s párem volů. Ve vstupu do chodby stála socha hevrena, byla zády do sálu , úplně odlišná odevšech předešlých. Byla velice propracovaná do sebemenších detailů, doslova to vypadalo jako by tu někdo zkameněl. Einar se ho pokoušel probrat , ale nedařilo se. Po stěnách byli hluboké rýhy jako by se tudy zkoušelo prodrat obrovské zvíře. Vzpomněl sem si na sál s rozbitýma zbraněma a zbrojí která vypadala jako by ji něco rozkousalo. Popošli sme kousek chodbou a spatřili sme ostrá světlo jako by chodba ústila někde na povrchu, ale to není možné vždyť celou dobu jdeme pořád hlouběji do skalního masivu. Zaslechli sme zvláštní bzučení, s každým naším krokem bylo slyšitelnější. Zelda se zastavila, chvíli něco hledala a pak řekla je tu past. V tom sme si všimli Einarova naprosto soustředěného a přitom nepřítomného výrazu, jako by tu s námi vůbec nebyl. Po chvíli se probral a říká „je tam obrovský sál ve kterém je několik hospodářských budov a velká pyramida. Proti ústí chodby stojí věž s katapultem a na ochozu jsou střelci, vede od tam tud ještě jedna menší chodba a tu střeží lučištníci. A na stropě jsou nějaké velké krystaly které to celé osvětlují“. Kamenné slunce pomyslel sem si, ale kde by tito tvorové přišli k našemu slunci když tu nikde není ani náznak jakékoli jiné naší práce. Mezi tím bylo rozhodnuto že je to příliš riskantní pokoušet se to dobít vzhledem k tomu že tam soudce není a že prozkoumáme druhou cestu vedoucí z předchozího sálu. Pokračování textu Bazilišek (sezení 10.12)

Vstaní z hrobu (sezení 21.8.)

Chvíli po tom, co jsme odešli od starosty, sem si všiml něčeho zvláštního. Byl tam takový zastrčený obchod a v něm sem si všiml povědomé sekery. Zašel sem tam a opravdu – byla to trpasličí sekera a podle provedení patřila mému klanu. Majitel obchodu byl trpaslík. Dali sme se do řeči a on mi řekl, že ji našel v pláních v puklinách, které vznikly v zemi, a popsal mi přibližně, kde to bylo. Po chvíli sem odcházel i se sekyrou, měl sem radost – konečně nějaká stopa v mém hledání.

Jen vyjdu ven, tak slyším poplach a vidím řetěz lidí tvořící se od kašny kamsi do města a strašný řev „hoří, honem hasit“, inu zapojil sem se také do práce poblíž konce řetězu. Dům byl celý v plamenech, byl to ten samý dům, do kterého sme měli jít pro Básníka a Poetu. Vidím Gimela a koukám, kdo to s ním jde – Bezděk- kde se tu tak najednou vzal? Gimel mi říká – neblbni a poť, to my sme to tak trochu zapálili. No to je hrůza, jen si na chvilku odskočim, tak Gimel málem zapálil celé město.

Pokračování textu Vstaní z hrobu (sezení 21.8.)

Gobliní tajemství

Zaujali jsme výhodnou střeleckou pozici poblíž vchodu do věže a čekali na nejvhodnější moment k výstřelu. Náhle se z věže ozval další tlumený výkřik. Podívali jsme se nahoru na Zeldu, jak s dýkou v ruce skočila do nitra věže. To byl ten správný okamžik pro výstřel a zdařilo se – oba hlídači u vchodu padli jako podťatí bez vydání jediného hlásku. Chvíli jsme ještě počkali a pak jsme se vydali ke vchodu, přišel jsem blíž k jednomu z hlídačů a trochu jsem se zděsil – „šotkové“. Rozhlédl jsem se rychle okolo a tiše hlásil ostatním, že jich tu možná bude víc. Bylo to nanejvýš divné, neboť co jsem věděl o goblinech, tak žijí takřka výhradně v podzemí. Pokračování textu Gobliní tajemství

První den s Družinou (sezení 14.1)

Dnes byl hodně zvláštní den plný zvratů. Před nějakou dobou jsme se vydali  s naším rodným klanem hledat klan starých trpaslíků tradicionalistu ,kteří se kdysi ztratily v horách a lesích,abychom u nich hledali odpověď na duležité otázky . Nakonec jsem se jako oni ztratil i já.
Bloudil jsem dlouhou dobu hustým lesem a hledal zbytek svých přátel. Z ničeho nic jsem se propadl hlínou do jakési podivné podzemní chodby. A opět hledání. Vydal sem se tedy chodbou a uviděl světlo. Pokračování textu První den s Družinou (sezení 14.1)