Krásná a Nebezpečná (sezení 29.6.)

Krásná a nebezpečná

Když sme přišli vod Mlady, Einar po snídani někam zmizel cosi zařizovat. Zbytek si dal taky rozchod. Předal sem Ferirovi Zhoubu Lichů, kovářskej mistr je s mým uměním k nezaplacení. Prej ho dá do kupy. Ještě že toho trpaslíka máme.
Já vyrazil bloumat na trhy. Bylo toho všude plno, tak sem vokukoval početný zbraně. Vesměs ze Železnejch Dolů. A bohužel samý malý mečíky. To kurva neuměj vyrobit pořádnej meč?? Čím dál víc mě sralo, že můj zaplacenej meč je v Železnejch Dolech. Tak jsem hledal aspoň pořádnej tesák. Lidskejm šmejdům sem už neveřil, zlomil sem i ten vod kovářskýho mistra. Zbejvaj jediný šikovný ruce (po těch mejch, samozřejmě) – trpajzličí. Rozhod sem se nešetřit a vyčlenil peknějch pár zlaťáků. Dostal sem za ně krásnej trpasličí tesák s runou. Prý jednou denně pomůže v boji. To znělo dobře, takže sem měl konečně kloudnou záložní zbraň.
Však taky co jinýho má cenu než kloudná čepel?
Na tržišti sem zahlíd i pěknou samičku. Měla výrazný svůdný červenobílý šaty, blond vlasy a pokukovala po mě. Tak sem ji pozdravil. Že prej se uvidíme večer. Představila se jako Krásná Nebezpečná. To asi byla, protože ji prdel vokukovaly i dvě hovada. Zřejmě vochranka… Budu si muset dát bacha.
Zajímaly mě i ceny koní. Těch sme měli trochu přebytek – po těch pobitejch. Ceny byly pěkný, ale u hobitího koníkomila sem se dozvědel, že koně sou kradený. Jaký překvapení. Dělal sem blbýho (to mi poslední dobou jde) a pak šel s pravdou ven. Nakonec sme se dohodli. Cena byla sice horší, ale lepší než kudlou do voka. Ale zase mám trpajzličího poníka pro Ferira. Snad mu na něm pujde jezdit.
Spokojenej sem se vrátil do baráku. Tam byl vzkaz, že jakejsi lord nás zve na voběd k cukrátkovi. Doufám, že tam podávaj maso!
Jo, podávaj, naštěstí. Z tajemnýho hostitele se vyklubal náš tajemnej špeh vod Mlady. Stejně sme za ním měli zajít, takže pohoda. Po chvíli kecání z něj vypadlo, že ho zajímaj volby hlavy města. Ti lidi sou divný. To si nemůžou kandidáti na náměstí rozbít huby, dát páku nebo soutěžit v chlastání? Pravda je, že Černá Markytánka by měla šanci tak v tom posledním. Pokračování textu Krásná a Nebezpečná (sezení 29.6.)

Tara

tataŠtěstí nám poslední dobou moc nepřálo. Sice jsme na začátku cesty vyrabovali několik lodí, takže i ňáká kořist byla. Jenže pak jedna bouře střídala druhou. Pak nákaza na tom zkurveným vostrůvku, která nás stála kupu chlapů a nakonec za další bouře i jednu zmoglavu. Na Dörmiho lodi zbylo ještě dost valečníku, u nás jich ale bylo po nemoci pomálu. A to sme byli ze dvou bárek.
Veslovat sem už uměl jako starej mořskej vorel. Dokonce sem se vobčas motal u plachet. A kormidloval. Jen navigační instinkt kapitánů ještě nepřišel.
Pak přišla další bouře a ztratila se nám Dörmiho loď. Nemyslím, že by ho moře dostalo, jen sme se prostě nenašli. Doufali sme, že se sejdeme u ústí Královský řeky. Naše divoká plavba byla konečně u cíle. Teď naloupit a uvidí se co dál. Kurva, přeci ta zkurvená smůla musí skončit.
Tam, v krajině mlh, močálů, divokýho pralesa, četných přítoků a slepých ramen se dalo číhat na vobchodní lodě. A protože to sou lakomci, mají často vojáky na ochranu a hlídkují tu královský lodě. Takže bude zábava i sláva.

Blbý bylo, že po těch nemocech nás nebylo dost. Ulf ale věděl, že sevjorani se daj sehnat i tady na Taře, dokonce u Královský řeky. Jednu noc vyplul na člunu kamsi do vnitrozemí. A k ránu se vrátil s plnou loďkou.
Koukal sem na to s Einarem.
Sevjorani to sice byli. Ale… Pokračování textu Tara

Bouře

1600x974-382-vikings-2d-fantasy-vikings-warriors-ship-sea-storm-adventure-travel-picture-image-digital-artKonečně ustaly nárazy větru. Studený přeháňky přestaly vo chvíli pozdějc. Moře se uklidnilo a my veslaři sme konečně měli trochu klidu na práci. Jenže staří mořský vlci byli neklidní. A kapitán ještě víc nasranej než vobvykle.
Nedávno vypustili zase ptáka. Když nebylo jistý, kde je země a bylo potřeba doplnit zásoby (cesta na Taru byla zatraceně dlouhá), tak se prostě vyhodil z lodi mořskej pták a kterym směrem se vydal, tam sme pluli.
Blbý bylo, když se vrátil zpátky.
To znamenalo, že země je fakt daleko.

Mraky se protrhaly a bylo celkem krásně. Protáh sem se, moje bedna byla děsně nepohodlná a tlačit pětimetrový veslo není žádná prdel.
Pak sem si všim, že vostatní postupně přestávali veslovat. Co to do prde..

Vyděšeně jsem zíral na vobzor za kormidelním veslem jako všichni vostatní.
Bylo tam černo. Valila se tam černočerná lavina. Byla ještě daleko, ale blížila se. Rychlejc než zuřivej medvěd.
Podíval jsem se na Einara. Valil voči ještě vyděšeněji než já. Pokračování textu Bouře

Pirátství

VikingsPo několika dnech na volným moři sem konečně přestal blejt. Takže mi i začlo jakž takž jít veslováni. Ukázalo se, že zase takovou sílu nemám. Chudák Bezděk na tom byl ještě hůř. Vobčas měl ale povolený čtení ve svitkách, co ukrat při přepadu gorogu Žlutejch zubů. Jenže jeho brácha nechtěl, aby si vostatní mysleli, že má mladej protekci. Tak mu dával pořádně počudit. Jenže u veslování by se z něj lepší volchv nestal. Takže vobčas mohl čist – ale vypadalo to, že je napůl v bezvědomí…
Starý námořníci veslovali za běžnej rychlosti tak, že si u toho vodpočívali. Já sem měl krvavý puchýře na prdeli i na rukou a vo únavě ani nemluvím. Chvílema sem vzpomínal na smradlavý vofce, jak se v klidu pasou v mlze.
No, u pasení ale svaly nenarostou…
A slávy se chlap taky nedočka.

Na volným moři bylo po nejvoblíbenejší zmoglavský činnosti – nájezdech na pobřeží. Lovit lodě bylo daleko těžší. Vlastně mi nebylo vůbec jasný, jak se taková loď na moři najde. Byla to prostě jedna obrovská rozvlněná „louže“ – jak říkali někteří.
Ale přesto to Dörmi dokázal.

Už za pár dní hlídka hlásila první obchodní bárku. Byla to bachratá břichatá loď jako stará vyžraná baba. Vypadala tučně a nevohrabaně. Rozklepal sem se vzrušením (asi naivní touhou po pořádný slávě.) Protože na lodi bylo dost čerstýho nezkušenýho masa, vyrazil Kostilam Ulf na střed na radění. Pokračování textu Pirátství

Před výpravou

conan-the-barbarian03Dolů z Bouřný stráně se líně valily hustý cáry mlhy. Proplejtaly se mezi žlutě kvetoucíma pichlavejma keřema dolů k lesu. Napravo mezi skaliskama hučel vodopád Ledovýho potoka a dole padal do modrozelenej tůně.
Bylo krásně – nechcalo ani nefičelo. Vyjímečný počasí.
„Gimeli, pasení vofcí stojí za hovno.“ prones Umrek.
„Taky sis všim?“ ušklíb sem se na něj.
„No brácho, nechceš jít k nám lovcům? Dyť se podívej na ty krásný kopce. Kdes byl nejdál?“
„Sou krásný.“ odpoveděl sem po krátký chvíli. „Ale lovec? Neblázni!“
„Hele, já vím, že chceš vocaď zdrhnout. Moh by ses naučit něco užitečnýho na cestu.“
„To zní logicky.“ musel jsem uznat. „Ale určitě víš, jakou cestou chci jít.“
„Jo, mlátit se dokud tě někdo nerozseká.“ vodpověděl brácha.
Chvíli sme mlčeli. Začal se zvedat vítr. Lidský červi by asi řekli pořádnej vichr.
„Asi budem muset jít, trochu se kazí počasí. Dyť víš, žádná idyla netrvá věčně.“
V duchu sem zaklel. Pěkně mě sralo, že Lena vodešla. Celej Kilmorack mě pěkně sral. Pokračování textu Před výpravou

Zima

Scotland, February 2005 Aonach Mor east face cornicesKoukal jsem do planemů ve vohništi, jak líně volizujou polena a poslouchal jejich praskání. Idyla. Po místnosti běhaly pěkný vobrazce světla, ale na skutečný teplo to nestačilo. Mrazy byly silný…
Lena, pěkně přitulená, se zachrounila pod kožesinou. Pohladil jsem ji po havraních vlasech a pod kožešinou po nahým těle. Děti si kupodivu potichu hrály vopodál.
Byly to nejhezčí časy v Kilmoracku…
Zima byla vopravdu dlouhá. Vesnice zmizela pod nadílkou sněhu. Uplně vodřízlá vod světa. Vofce, jinej dobytek a my sme zůstaly závislý na zásobách. Bylo míň práce, ale zima je dost pakárna. Hlavně v kraji, kde je nouze vo dřevo na topení.
Každej se zahřejval nějak. Někdo najednou kamarádil s kovářem, kterej připravoval zbraně na Jezevce. Ti bohatší měli ňáký topivo.
A já tehdy pochopil, jak se zahřejvá ten zbytek.
Lena byla úžasná. To učení ji dost bavilo. Nevím proč, asi to byla pro ní sranda. Jenže prý ať se koukám nezamilovat – protože vodejde. Ale to se lehce řekne, zvlášť když je někdo takovej naivní trouba jako já.
Bylo mi jasný, že chtěla pořádnýho válečníka – ne takový jehně jako sem byl já. I když může chcípnout v ňáký pojebaný šarvátce vo tři vofce, jak říkával s voblibou Bezděk vo bojovníkách.
Co mě všechno učila, to raděj nebudu říkat, není to úplně pro elfí uši. Ještě by si vo nás myslely, že sme ňáký barbaři… Pokračování textu Zima

Trůn (sezení 18.11)

Vrátili sme se na křižovatku s propadlým středem. V tomhle bláznivým výtvoru šílený mysli plným pastí by dokázala přežít tak leda obratná Zelda. I když by musela dávat víc pozor co dělá…
Vyrazili sme neprobádanou cestou. Za dveřmi byla zeď. Už sem říkal, že stavitel musel bejt padlej na hlavu? Jo, asi jo. Zídku sem vyvalil ramenem. Čekal sem propadlo, ale nic. Proč tu teda byla?
Rovná chodba končila schody vedoucími … do vyzděnýho stropu.

Jo, rozhodně byl padlej na hlavu.

Pravda, v zemi byl poklop vedoucí do hodně hubený chodbičky. Tam se nám nechtělo. A vo kus dál šlo odbočit doprava rozrážecími dveřmi. Dalo se na nich vidět, že je votvírá nárazem ňákej vozejk nebo či co. Za chvíli byly další a ještě jedny, zase stejně omlácený. Co tu sakra může jezdit?
Zelda zkoumala, zda přeci jen to schodiště nevede někam jinam než do zdi a tak první byl Ferir s Uzuri. Otevřeli další lítačky a tam to cosi bylo. Trpaslík i s elfkou (a lucernou!) skočil do místnosti s nesmyslným výkřikem: „Pozor beranidlo!“ Pokračování textu Trůn (sezení 18.11)

Sintarské dny (sezení 13-14-15.3)

Poté, co sme rozsekali nemrtváky – což bylo s novým mečem úplně vo něčem jiným, tak sme se pod vedením Uzuri vydali po jejich stopách. Viděla ty čerstvý stopy i takhle potmě, to sem čuměl. Já, ať sem čumel jak chtěl, tak sem nic neviděl. Asi elfí zrak… Stopy nás dovedli do jednoho skladiště v přístavu, kde bylo hromada beden. Ty měli nemrtváci jako útulný postýlky. Dokonce tam spali i s tesákama. Hned sem jeden zabavil místo toho zlomenýho, ale je to sračka a určitě ho zase vo něco zlomím. No není nad to mít spolehlivou záložní zbraň. Naštěstí ji snad nebudu s novým mečem potřebovat!
Na bednách byli značky, nejspíše loďáků. Ale vo nich se v noci asi moc nedozvíme, tak jsme šli raději spát. Jen mi vrtalo hlavou, jak to bude dál. Ani nemrtváci ani špehoun nebudou moc spokojený. Ale věřit nemrtvákům, to fakt ne. Jinak to holt nešlo. Pokračování textu Sintarské dny (sezení 13-14-15.3)

Velké nesnáze ve velkém Sintaru (sezení 7.1)

Šli sme spát do slimejšova malýho kamrdlíku, ani vokno tam nebylo. Ani nevim, jak sme se vešli nebo kdy dorazil Ferir. V noci nás ale vzbudil ženský křik. Vyskočil jsem s tesákem, že budu hrdinně zachraňovat. Venku byla ňáká nahá ženstina, vokolo kupa čumilů. Že prej viděla svýho zesnulýho manžela. Trpaslík se vrátil k Einarovi (kterej to ani neuznal hodný vstáváni), že není v nebezpečí. Holky vyrazily stopovat, tak jsem aspoň hlídal je. Ale bylo to k prdu, žádnýho ducha sme nenašli.
Zbytek noci se změnil na noční můry. Zdáli se nám blbý sny. Mám z toho podezření, že to peče ten nafoukanej mág z trpasličího náměstí, aby šly na vodbyt jeho přípravky na pěkný sny. Hajzl.
Dole nám dal slimejš dobrou polívku ke snídani. Bohužel tam byl ještě jeden host, potulnej trubadúr Marigold. Spíš vobtloustlej trouba to byl. Furt se chvástal a balil Zeldu. Měli sme co dělat, aby sme mu nesbalili loutnu. Vobčas z něj vypadlo ale něco zajímavýho, například místní elfky sou prej veselejch mravů a určitě by to stálo za to vyzkoušet.
Zapil sem to ňákým vorčím vostrým pitím a že je čas vyrazit prodat ty naše zbraně. Jenže Ferir se rozpovídal vo včerejší hádce a vo svým nočním trajdání po venku. Že ňákej trpaslík má rád trpaslici, ale z nepřátelský rodiny. Udělali svatbu na truc, jenže trpasličí tradice chtěj velký dary a tak svatbu zneplatnili, že ji daj bohatšímu ze třetí rodiny. Celý to bylo zamotaný a samý trpasličí pravidlo. Měla bejt druhá svatba, kterou že budem hlídat, aby ji původní ženich nepřekazil. Já teda fandil jemu, ale nějaká velká trpasličí mela by to všechno posrala, takže asi nebylo zbytí než to nechat tak. Ferir byl tou věcí celej zapálenej a Einar držel s ním, tak šli něco vokolo toho a já prodával naše zbrojířství sám. Pokračování textu Velké nesnáze ve velkém Sintaru (sezení 7.1)

Večírek s překvapením (sezení 8.10.)

Sepsáno Einarem a Gimelem.
Mlada se šla připravit. Nevím teda proč, už takhle byla dokonalá. My sme zatím obhlídli okolí. Einar dokonce použil magii a pak byl mimo, když sbíral sílu.
Nic podezřelýho, pěkný sídlo. Dost služebnictva, prej prověřenýho.
Konečně se začali sjíždět hosti. Zbohatlíci a šlechtici s početným doprovodem. Zajímavý existence. Uhlídat tuhle sebranku bude problém. Einar na mě i párkrát kejvnul, že cejtil magii. Zelda si zase jeden pár chlapů vyhlídla a začla s nima flirtovat. Asi hledala informace. Ferir je u vchodu prohlížel, ale asi nic neobjevil.
Když přišla markýza Mlada, její krása  zastínila všechny ženský v baráku. V červenejch šatech, který zdůrazňovaly její křivky, s drahýma náušnicema byla jako bohyně. Nevím jakej blbec mohl někomu tak nádhernýmu usilovat vo život, ale to by musel nejdřív zabít mě. Nevěděl sem, jaký že to narozeniny to vlastně slaví – zřejmě mohla bejt moje matka – ale zářila jak polední slunce.
Markýza všechny přivítala a pak šla k jednotlivým hostům. Brzy mi došlo, že pořadí bylo podle důležitosti. Ke každému nám pošeptala pár slov. Pokračování textu Večírek s překvapením (sezení 8.10.)