Vysvobození (sezení 10. 5.)

girl_in_waterfallRaději by viděla kolem sebe a nad svou hlavou šumějící větve stromů. Ale i břehy porostlé zeleným rákosím byly příjemnou změnou proti šedivým zdem Sintaru. Připadala si zase jako dřív. Když se vydávala na krátká dobrodružství do lesa, vybavená jenom lukem a toulcem šípů. Tohle byla ale trochu jiná výprava. Nevěděla, co je po cestě ani na jejím konci čeká.

Loďka rozhodně nebyla připravená na takový náklad. Samotní čtyři seveřani a trpaslík by byli až dost. Kromě nich tu ale byla ještě ona a Zelda a Krimson se Saiou. Pádlovat museli všichni. Spěchali. I když obezřetně. Kalná voda olizovala okraje loďky svými jazyky. Zátoka se nezdála být hluboká. Ale o to temnější. Na dně tušila bahno, které by nemilosrdně sevřelo její kotníky. Oklepala se při tom pomyšlení.

Zpočátku Krimson naváděl loď s jistotou. Postupně ale začal být nerozhodný. Zdálo se, jako by rákosí rostlo jinde než posledně. Lepší cestu se snažil najít i Einar. S pomocí Korrpiho. Z nebe byla zátoka přece jenom přehlednější. I tak kličkovali zarostlou lagunou sem a tam. Kdyby si nepamatovala směr, byla by dočista ztracená. Pokračování textu Vysvobození (sezení 10. 5.)

Trhlina (sezení 2.2.)

Otevřela oči. Svítalo a nad její hlavou se tyčil ten stejný strom. Bylo to skutečné nebo jenom podivný sen? Nebyla si vůbec jistá. A ten strom jako by se jí vysmíval. Je tu celé věky, ale neprozradí nic ze své moudrosti. Vydali se na západ.

Cesta byla jednotvárná, ale to už dobře znala. Není v pláních poprvé. Brzy před nimi otevřela svůj chřtán trhlina. Táhla se na sever i na jih, kam jenom dohlédli. V místě, kde trhlina přetínala starou cestu, někdo vytvořil provazový most. Moc mu nedůvěřovala, ale  zdál se být používaný. Opatrně na něj vkročili. Uprostřed ho podpíralo něco, co nebyli schopni zahlédnout. Každý krok doprovázelo tiché zavrzání, ale ani vítr s mostem nepohnul. Oddychla si, když byli na druhé straně. Odtud stará cesta pokračovala na jih. Ostatní ale hleděli k severu. Na okraji trhliny kdosi vystavěl hrad. Nebo spíš jenom tvrz. Vítr a déšť ohlodali skálu až k základům, ale věž a část hradeb se dál nebojácně tyčila nad propastí. Nejraději by přešla most zpět a vydala se po staré cestě na severovýchod. Barbaři ale se zájmem hleděli na hradby. Pokračování textu Trhlina (sezení 2.2.)

Setkání s lichem (sezení 14.7.)

Začala jsem trochu pochybovat, co tady dole vůbec děláme. Možná bych se tu mohla dozvědět něco víc o prastarých Arvedanech. Zatím jsme ale nenašli nic než prázdné a zrádné chodby. I když přece – kdo by vytvořil něco takového jen tak?

Ačkoli se Einar snažil, zlato se mu na povrch dostat nepodařilo. I když mi není jasné, jak to chtěl udělat. Na ostatních bylo vidět, že místnost opouštějí bez jejího obsahu neradi.  Pro další cestu jsme zvolili dveře, za nimiž se černala chodba s vysokým stropem. Na jejím konci na nás čekala jenom zeď. Ale už jsme přece jen trochu přivykli záludnosti těchto chodeb. Těsně pod stropem byly další dveře. Pro Zeldu nebyl problém dostat se nahoru. Když nám dala znamení, že vzduch je čistý, následovali jsme ji.

Chodba, v které jsme se ocitli, byla široká. A byla opět vymalovaná, i když trochu jinak. Ze zdí na nás civěli prazvláštní bytosti. Lidské, zvířecí, kombinace obojího, ale většinou takové, které jsme nikdy neviděli. Co nás ale upoutalo na první pohled, byly různě barevné kruhy, které k postavám náležely. Einar obešel chodbu tam a zpátky. Zkoumal malby a zeď oťukával svou holí. Pak zničehonic vstoupil do zdi. Malba v tom místě jakoby světélkovala. S napětím jsme očekávali, co bude dál. Když Einar ze zdi opět vystoupil, zamířil k postavě Hydry. Ta pod pařátem držela černé kolo. Ukázal na ni, a aniž by odpověděl na naše tázavé pohledy, vstoupil dovnitř. Podívali jsme se jeden na druhého a vstoupili za ním. Pokračování textu Setkání s lichem (sezení 14.7.)

Sintarská odysea (sezení 18.2.2012)

Stodola hospody U Piráta byla plná lidí. Asi osmdesát lodníků a přístavních dělníků chtělo vidět finálovej souboj boxerů. Jejich šampiona a mě. Mezi hlučícími diváky pobíhal klučina a sbíral sázky. Pochopil sem, že nemám bejt favoritem. Přesto si Einar a překvapivě i Zelda vsadili na mě.
Věděl sem, že mi kámoš pomůže obvyklým trikem.
Pak vstoupila VONA. Obrovitá Villtur Brunnhilda, kterou známe z tý akce Mlady. Dav ji nadšeně vítal. Bylo jasný, proč…
Ale měl sem sázky u prdele. Svoje zranění i velikost tý zrůdy taky. Bude pořádnej boj!
Překročil sem ohraničení kruhu a vstoupil do písku. Einar mi pozved ruku a hlasitě prones:“Gimel Ničiteel.“ V té chvíli seslal obranné kouzlo. Mělo by vyvážit nevýhodu mýho zranění z řeky…
Pomalu sem sevřel ruce v pěst.
Já a vona.
Rval sem se už tolikrát. Teď sem vnímal novou sílu. Dav čumilů, lidskejch červů, který se přišli pobavit soubojem. Sevjoran proti villtur! Maj to mít!
Villtur naznačila, ať se předvedu.
„Villtur sem ještě nelovil“ křikl sem, zuřivě sem vyrazil kupředu a nakopnul ji.
Její protiúder byl silný. Kouzlo nefunguje?!?

Pokračování textu Sintarská odysea (sezení 18.2.2012)

Gimel Ničitel (sezení 13.1.)

Kdesi nade mnou cosi mohutně šplouchlo. Posily! Tvor kousek ode mě o Gimelovi nic nevěděl, a tak zaútočil. Vypadal ženského pohlaví a hlavně celý tvořený vodou, ale stejně mě překvapil, když se jeho – JEJÍ – ruka natáhla a na vzdálenost snad víc než deseti kroků mě zasáhla do hrudi. Tak silný úder jsem snad ještě nikdy nedostal. Pochopil jsem, že když budu ještě chvíli váhat nad nejlepším způsobem, jak zaútočit, můžu tady docela dobře taky zůstat.

„Loft vindur!“ Pod vodou to znělo tak nějak… Divně. Kouzlo nevytvořilo vítr, jako tenkrát, když jsme potkali v pláních toho maníka, co kráčel ve středu bouře, ale vodní proud. Každopádně ruka tvora zmizela; můj proud ji rozmetal. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych udělal svůj proud a ona byla v něm, ale to už dorazil Gimel a zuřivě zaútočil.

Vyslal jsem k tvorovi Výzvu. Skutečně mě překvapil, když ji přijal; myslím, že to byla jeho – její? – poslední chyba. Na souboj myslí je nutné se skutečně soustředit, takže pak není čas uhýbat zběsilým výpadům sevjorana s tesákem. Hned napoprvé jsem pronikl do její mysli, avšak i její útok byl úspěšný. Znovu jsem trochu znejistěl, ale na podobné pocity teď prostě nebyl čas. Lámal jsem se skrz její psychické bariéry, až jsem konečně dosáhl dost velké převahy na jednu z hezkých a účinných technik. Sevřel jsem její mysl a drtil ji vlnami bolesti. Cítil jsem, jak se její útok rozpadl. Stála tam, poražená a neschopná se pohnout. Pokračování textu Gimel Ničitel (sezení 13.1.)

Lejla (sezení 21.10.)

Spala jsem jako poleno. Však jsem měla právo – noc byla náročná. Sešli jsme se společně u snídaně. Nebylo třeba říkat mnoho slov. Bylo jasné, že opustíme Železné doly. Každý si udělal nutné pochůzky po městě, aby se připravil na cestu – koupit nové oblečení, zbraně a další potřebné věci.

Před obědem jsme byli připraveni. Naložili jsme věci na Gimelova koně, poděkovali Jarmimu za jídlo a vyrazili. Strážné u východní brány ani nenapadlo nás jakkoli zdržovat. Po pár krocích nás ale zastavilo volání. Jakýsi mladík, prý Ištakův panoš, nám předal zapečetěný dopis. Máme vzít do Sintaru. Chtěli jsme se mu vysvětlit, že než se vydáme do Sintaru, jistě se do Železných dolů vrátíme. Nedal si ale říct. Koneckonců kdo z nás ví, co se může přihodit.

Rozhodli jsme se jít po cestě. Vede kolem pevnůstek. Šla jsem asi 20 kroků před ostatními, abych zachytila případné stopy nebo nebezpečí. Nikde ale nebylo ani živáčka. Teprve u první pevnosti jsme zahlédli lidi. Oprava palisády i budov uvnitř byla v plném proudu. Od brány se k nám blížili jezdci. Poznali jsme místní vojáky. Zajímali se o to, kam máme namířeno. Když jsem ale zmínila jméno jejich velitele, dále nás nezdržovali. Pokračování textu Lejla (sezení 21.10.)

Dopis (sezení 26.8.)

Být členem domobrany? Pro mě spíš hanba, ale Gimelovi na tom asi záleží. Stejně odsud brzy vypadneme. Doufám. I když se nás Ištak snažil přesvědčit, abychom na Zyla rychle zapomněli. Dokud ve městě nebude Soudce, nebude tu ani pořádek. I kdybychom se jakkoli snažili…třeba i ve jménu domobrany.

Blížilo se poledne. Už nám všem dost kručelo v břiše. U Jarmiho nás čekal znamenitý oběd. Zatím co si barbaři dávali druhé pivo, Zelda se zvedla. Zamířila ke stolu v rohu hospody. Seděl tam ve společnosti svých druhů (elfů a hobitů) plavovlasý barbar. Na tohle byla Zelda odborník. Netrvalo dlouho a přivedla ho k našemu stolu. Objednali mu pivo, aby se mu rozvázal jazyk. Byl to Baldur Erikson, to on přivedl Hevrena, který teď dřepěl ve vězení. Našli ho v jedné z trhlin v pláni. Zřejmě něco věděl o zmizení soudce. Pokračování textu Dopis (sezení 26.8.)

Jako zlý sen (sezení 10.7.)

Probírala jsem se jen velmi ztěžka. Na tváři jsem cítila sluneční žár a vítr mi hnal do očí prach. Pomalu jsem se postavila a oči jsem si zastínila dlaní.  Kolem nebylo nic. Jen prach a kamení. Uvěřila bych, že je to sen. Kdyby se ze země hned vedle mě nesbírali i Zelda, Ferir a Gimel. Nechápavě se koukali jeden na druhého. Pak jsme zaslechli ten zvuk. Bylo to jako tlumené cinkání. Vyběhla jsem na nejbližší kopeček. Blížila se k nám postava v šedém šatu. Ten zvuk vycházel od ní. Jak se blížila, začali jsme ji poznávat. Zavadi? Došel až k nám a naléhavě opakoval: „Probuďte se, probuďte se!“

Oklepala jsem se. Stála jsem v noclehárně vedle své postele. Stejně jako moji přátelé. Všichni jsme zírali na Zavadiho, který se nás udiveně zeptal: „Proč spíte ve stoje?“ Ještě chvíli mi to vrtalo hlavou. Na dlouhé přemýšlení ale nebyl čas. Pokračování textu Jako zlý sen (sezení 10.7.)

Střípek třetí – legenda o Magawa-ngo

Dnes to nevypadalo na hezký den. Uzuri to věděla, jakmile otevřela oči a zjistila, že skrz větve a listy jejich domu neprosvítá ranní slunce. Protáhla se, ale jen co se jí v hlavě začal formovat plán na dopoledne, zaslechla nejdřív slabé, ale postupně zesilující šustění, jak kapky deště padaly do listoví. Vyhlédla ven a chvíli pozorovala ruch dole na zemi, jak ostatní zručně, ale s klidem rozvinují přístřešky z plátna a chystají snídani.

Klidně by se vypravila do lesa i za deště, ale matka dobře prohlédla její úmysly a poslala ji za babičkou Shani. Tomu se ale Uzuri nebránila, protože měla babičku ráda. Hodně ji toho naučila, ale hlavně – Uzuri milovala její vyprávění.

Přeběhla rychle od jednoho stromu ke druhému a vyběhla po dřevěné plošince k babiččině domu. Rozhrnula závěs a naskytl se jí pohled, který čekala – Shani seděla ve vyřezávaném křesle, kolena přikrytá dekou, a klimbala. Jakmile ale zaslechla zvuky Uzuriiny přítomnosti, probrala se a usmála se na ni. Uzuri ji nalila z konvičky čaj, sedla si na stoličku k jejím nohám a položila ruce na její, které měla babička složené v klíně. Pokračování textu Střípek třetí – legenda o Magawa-ngo

Střípek druhý

Dnes jí oběd obzvlášť chutnal. Jen co ale doznělo poděkování, myslela už Uzuri na něco úplně jiného a po očku se dívala na bratra. Ukuri byl její největší kamarád a i když byl o něco málo starší, Uzuri mu vždycky ve všem dobře stačila. Mrkla na něj a už vyskočila na nohy, div neporazila strýce rozmlouvajícího s jejími rodiči. Jenom se na něj zasmála a byla pryč.

Neměla ráda převlékání. Tak moc ji zdržovalo od věcí, které ji bavily. Ale co naplat – v šatech po lese běhat nemohla a v kalhotách by ji zase nepustili na setkávání. Rychle na sebe hodila pohodlné oblečení a s vybavením čekala na bratra na kraji osady. Když přiběhl, beze slova se spolu vydali do lesa. Pokračování textu Střípek druhý