Bezva kouzlo

Hnali sme s Gimelem stádo do ohrady. Nedával sem zrovna moc pozor, ale můj kamarád to zvládnul sám docela dobře. Byli sme sami na Horní Trávě, takže mě nikdo neotravoval s nějakýma úkolama a moh sem se věnovat učení. Trochu sem se zasnil. Tři dny bez práce, jen…

„Hej, Bezděku, nechrápej tam! Ta pitomá vofce zdrhá!“

Gimelův hlas mě probral. Ať už sme tu byli sami nebo ne, výprask za zatoulanou ovci si nepřál dostat ani jeden. Kamenama sem tu krávu blbou zahnal zpátky mezi vostatní. Gimel už jen zavřel bránu a byli sme pro dnešek hotoví. Teda, jak kdo.

Samozřejmě sem jako mladší kuchtil večeři já. Nijak mi to nevadilo, už sem párkrát ty šlichty, co vyráběl čas od času můj kámoš, ochutnal. Ještě teď se mi kroutily chodidla nad tou nezapomenutelnou chutí…

Zrovna sem dochucoval maso, když se od hrubě stlučenýho stolu ozvalo zaječení. Překvapeně sem se otočil. No jasně – v kuchařským zápalu sem mu úplně zapomněl říct, ať mi neleze do věcí. Gimel tam stál, ruku na kradeným svitku od Goratha a ječel, jako by ho páral medvěd. Obrátil sem v ruce klacek na prohrabávání ohně a jemně svitek odsunul od jeho ruky.

„Co to kurva mělo jako bejt?“ Dožadoval se odpovědi. V klidu sem se vrátil k vaření. Teprve když se mi postavil do cesty, prohodil sem: „Ty nevíš, že můj mistr si tímhle kouzlem chrání všechny svý svitky?“

„Tys to ukrad volchovi?“

„No a? Stejně bude tenhle tejden pryč a Kera mě nenapráší… Stihnem to vrátit včas, neplaš se.“

Hned po večeři sem ho poslal opláchnout do potoka misky. Sice dost brblal, ale slíbil sem mu, že mu svitek přečtu, tak poslech.

Schválně sem vybral (s pomocí volchovy ženy Kery) svitek o boji s nějakýma démonama, takže seděl s očima navrch hlavy a ani nedutal.

„To musí bejt skvělý, bojovat s takovejma vobludama,“ prohodil zamyšleně, když sem to dočet do konce.

„Podle mě je to vo držku,“ odpověděl sem. Napadlo mě, že v tomhle se asi moc neshodnem. Nikdy sem neviděl velkej smysl v umírání v boji. Můj sen byl stát se velkým volchvem, dost mocným, abych mohl stát vedle Góra v bitvách. Těch slavných, o kterých se generace vypráví u táborových ohňů a v hodovních síních. Můj táta padl v boji o ukradenou krávu a nevzpomněl si na něj nikdy nikdo – kromě mámy. Vždycky potom strašně nadávala. Bez ohledu na to, že sem většině nadávek nerozuměl, bylo mi jasný, že po tomhle zrovna netoužím.

Svinul sem kůži a schoval ji do vaku. „Tebe to nebolí?“ Zeptal se Gimel zvědavě, když viděl, že svitek beru jen tak do ruky. „Seš mocnější, než sem myslel…“ Dodal zamyšleně.

Neuznal sem za vhodný mu sdělit, že mě to proklatý kouzlo bolí stejně jako jeho. Že jedinej rozdíl mezi náma je v tom, že já vím, že je to jen iluze bolesti – a v tom, že tímhle bolestivým způsobem kradu mistrovy svitky už hezkejch pár let.

„Předveď mi něco,“ zaprosil najednou Gimel.

V rychlosti sem uvážil, kerý kouzla že to umim. Nepřišlo mi jako dobrej nápad zbourat boudu, takže ty dvě útočný sem vyřadil okamžitě. Vzhledem k tomu, že to nový, na posílení smyslů, sem si jen v rychlosti přečet s tím, že se ho naučim po návratu z Horní Trávy, zbylo mi už jen jedno. Rozhlíd sem se po boudě a nakonec vzal zavděk nohou z rozmlácené židle.

„Vernd Bardagi!“ Zaječel sem přeskakujícím hlasem a okamžitě se zastyděl. Ještě, že to za čas přejde. Ale kouzlo fungovalo a protože Gimel koukal, co se stane, přetáh sem ho po hlavě. Věděl sem, že moji nepříliš silnou ránu kouzlo spolehlivě zastaví.

„Co to..! Tak to fakt čumim,“ valil oči. „Zkus to znova.“

Kopnul sem ho do koulí. Ani to s ním nehnulo. Vypadal šťastně. Vůbec mi nedošlo, co to dělá, dokud nebylo pozdě. Vzal nůž a bodl se do dlaně. Problém byl v tom, že pár okamžiků po skončení kouzla.

„Doprdele!“ Zařval a začal poskakovat kolem stolu.

 

Tři dny utekly jako voda, strávili sme je kecáním o holkách a já mu povídal o svý magii. Většinou sem měl pocit, že ho to moc nezajímá, ale někdy mě překvapoval. Zvlášť to moje obranný kouzlo ho fascinovalo. Chtěl o něm vědět snad všechno a nedal pokoj, dokud sem ho ty dvě slova nenaučil.

„Chci poznat, kdy ho kouzlíš,“ odůvodňoval to. Sice nepadlo jméno Njala ani jeho poskoků, ale chápal sem ho.

Včera sme zahnali stádo dolů, ke Kilmoracku. Dneska sem dostal za úkol naštípat dříví na otop, když se zase ukázal. Nebyl sám. Za Gimelovým ramenem se Brea  téměř ztrácela, ale poznal sem ji okamžitě.

Prohodil něco neutrálního a snažil se vypadat nenápadně, takže mi bylo jasný, že něco chce. A že neví, jak to podat.

Nakonec z něj vypadlo, že by rád zamachroval, jakýho má kámoše a ať jí ukážu kouzlo. Samo že to řek jinak, ale bylo nám to oběma jasný. Stejně tak bylo jasný, že když se na něj teď nemůžu vykašlat.

„Vernd Bardagi!“ Znělo to o poznání líp než před pár dny v té boudě. Problém byl v tom, že sem se nedokázal dostatečně soustředit. Než sem to Gimelovi stih říct, už bylo pozdě.

„Dívej,“ houkl na Breu a ohnal se po mě pěstí. Zatmělo se mi před očima. Často si z Gimela dělám srandu pro jeho neustálý bitky s klukama, který končej skoro pokaždý stejně. Občas ale zapomenu, jakou ránu díky tomu má. Ještě, že bláto trochu zmírnilo můj dost tvrdej náraz do plotu.

Sotva sem trochu přišel k sobě, ozval se volchův hlas:“Co to tam děláš, kluku? Nemáš štípat dříví?“

Gimel a Brea zmizeli, jako by tu ani nikdy nebyli. Zavřel sem oči a povzdechl si.

2 komentáře u „Bezva kouzlo“

Napsat komentář