Bouře

To zase byl jednou den. Podzim se pomalu chýlil ke konci a já se sekerou v ruce hledal šikovnej kmínek na opravu plotu. Konečně mi jeden padnul do oka, tak sem si plivnul do dlaní, popadnul sekeru a pustil se do práce. Porazit ho nebylo pro čtrnáctiletýho kluka zrovna jednoduchý, ale odtáhnout ho do Kilmoracku bylo mnohem těžší. Když sem se dostal z lesa, šlo to přece jen o něco líp. Aspoň se mi do cesty nemotaly ty blbý stromy. Chvílema sem vážně uvažoval o tom, že z kmínku oklestím větve, ale na druhou stranu, budou dobrý na podpal. A cesta zpátky by mi zabrala příliš času; musím ještě dneska opravit ten plot, pomoct mámě s vařením a zajít k volchovi. To by bylo taky dobrý, když už jsem ten jeho učeň.

Byl sem docela rád, že sem nepotkal Njala ani jeho kumpány. Sice se ke mně chovali s určitou obezřetností, od té příhody s mým prvním kouzlem, ale neměl jsem náladu na jejich přihlouplý kecy. Ty by si určitě neodpustili. Dovlekl sem ten velkej klacek až k mámině srubu a oklestil ho. Zrovna sem se chystal dodělat opravu toho plotu, když se objevil můj mistr. Přišlo mi trochu divný, že vyšel z mámina srubu, ale to nebylo to, co mě překvapilo nejvíc. Zamířil rovnou ke mně a tvářil se vážně. Hned mi bylo jasný, že po mně něco bude chtít.

„Nech ten plot, Bezděku. Právě jsem mluvil s tvou matkou, mám pro tebe drobný úkol. Pojedeš s Haraldem do Frijjssenu, pomůžeš mu s obchodem a taky předáš jejich volchovi tohle,“ vylovil zpod pláště do kůže zabalený pergamen. Pocítil jsem nával vzrušení. Těch třicet mil mi tenkrát přišlo jako půl světa a možnost vidět vesnici, kde ještě nikdo takhle mladej nikdy nebyl mi zrychlila dech. Navíc poznám jinýho volcha, budu mít důležitej úkol!

„Protože tě znám,“ pokračoval Gorath, „nezajistil jsem svitek žádným kouzlem. Klidně si ho přečti, ale musíš ho nepoškozený doručit volchovi Jaanisovi, rozumíš?“

Počkal, až přikývnu, předal mi balíček, otočil se a odešel. Rozloučil sem se s matkou, ve spěchu popadl kus masa na cestu a vyrazil. Harald samozřejmě nečekal na malýho klacka, ani když to je volchův učeň. Doběhl sem ho až kus za Kilmorackem. Hrubý dvojkolák tažený volkem, naložený vlněnýma látkama nejel kdovíjakou rychlostí, takže jsme šli podél vozíku. Ani jeden z nás nebyl příliš ukecanej, takže mi cesta ubíhala v uklidňujícím tichu. Aspoň sem měl čas uvažovat o tom, co mi včera říkal Gorath o různejch druzích kouzel. Fakt nechápu, proč by někdo marnil čas učením kraviny jako inzcestygaťivní magie. Lidi sou praštěný.

Až večer Harald zdvihl prošedivělou hlavu k nebi a zvolna, rozvážně prohodil: „Brzo se změní počasí, snad to stihnem.“

Přímo u cesty bylo starý ohniště, sevřený ze tří stran skálou. Vůl k němu z cesty odbočil tak nějak sám od sebe, bylo vidět, že ho Harald používá často. Vyrazil sem pro dřevo na oheň.

Nechal mě jít spát prvního. Když mě o dvě hodiny pozdějc budil, došlo mi proč… Zbytek noci se neuvěřitelně táhnul. Přečet sem svitek – osumkrát – a pak si z nudy začal opakovat souhvězdí. Ovce, Medvěd, Hozenej oštěp, Dva lososi, byly tam všechny. Dokonce sem si našel klacek a cvičil gesta a magický slova. Nakonec se ale Harald probudil, najedli sme se a vyrazili.

Dneska byl hovornější. „Hlavně nedávej najevo žádný překvapení, kluku. U obchodu je nejdůležitější dobře lhát. Já budu lhát jim a oni mně. Kdo bude lhát líp, udělá lepší obchod,“ poučoval mě. Když mi to takhle vysvětlil, dávalo to docela smysl. Při rvačce je přece taky důležitý nachytat protivníka. Jen sem byl fakt hodně zvědavej, jak to udělá.

Za pár hodin sme byli tam. Frijjssen mě krutě zklamal. Byl, pravda, o něco větší než Kilmorack, ale jinak to tam vypadalo skoro jako u nás. Co mě zaujalo asi nejvíc, byly holky. Teda aspoň do chvíle, než sem si všim, že mě dost okázale ignorujou a navíc si povídaj o samých blbostech. Radši sem se poptal jedné stařeny po volchovi, dal mu svitek a zbytek odpoledne strávil pozorováním Haralda při smlouvání. Šlo mu to dost dobře, tak sem mu párkrát ještě nahrál. Když sme navečer vyrazili zpátky k našemu ohništi, skoro vrněl spokojeností a slíbil, že promluví s Gorathem a matkou, abych mohl jet i příště.

Naučil mě rozdělávat oheň jen s tím, co se dá najít v lese a když sem pak opékal maso k večeři, chvíli sme si povídali. Všim sem si, že často kouká na oblohu. Cejtil sem to sám. Blíží se bouře. Letos hodně brzo. Nemluvili sme o tom, ale oba sme se modlili, aby počkala, než dorazíme domů.

Ale Siaron naše modlitby nevyslyšel. Bouře se strhla už v noci. Plazil sem se směrem, odkud to bílý svinstvo lítalo. Schovanej za skálou sem přečkal ten největší nápor. Bouře byla fakt silná a bylo víc než jasný, že bude trvat dlouho V zoufalství sem zkusil ochranný kouzlo, ale nepřišlo mi, že by nějak pomohlo – ať už proti větru, nebo zimě. Když bouře na chvíli polevila, šel sem se podívat po Haraldovi. Nenašel sem ho. Vola starej válečník přivázal ke stromu, takže nezdrhnul. Zvíře bylo víc mrtvý než živý, tak sem z posledních sil vyhrabal z nákladu nůž a dorazil ho. Naštěstí padl hřbetem proti větru. Rozpáral sem ho a vyvrhnul. Vnitřnosti mě hřály, ale ne dlouho. Zalez sem do volovy břišní dutiny snad skoro celej a přečkal zbytek bouře tam. Moc teplejc než venku tam nebylo, ale aspoň dovnitř nefoukalo a jídla bylo všude kolem dost. S každým soustem bylo trochu víc místa.  Nenávidím syrový hovězí.

Vzbudilo mě ticho. Vystrčil sem palici ven a rozhlídl se. Místama závěje, ale většinou zem zůstala holá. Po chvíli hledání sem našel Haralda. Byl pod převráceným dvoukolákem, zamotanej do těch hadrů, co sme neprodali. Musel sem mu pomoct, ale nakonec se mu povedlo vylízt. Potáceli sme se po tábořišti jako vožralí. Já sbíral klestí a větve, Harald zatím rozdělával oheň. Když se mu to konečně povedlo, vrhnul se na zmrzlýho vola, odřezal z něj kus masa a začal ho okusovat. Nenávidím syrový hovězí. Klika, že sem byl poblíž potoka, ryby se pomějou. Bléé.

Celej zbytek dne – byl už skoro podvečer –  sme strávili u vohně a rozehřívali se. Měl sem dost strach, že mi vomrzla levá noha, ale nakonec to nebylo tak zlý. Akorát rozmrazování bylo docela nepříjemný, ale mám trénink. Jeden by neřek, k čemu všemu se kradení svitků může hodit.

Ráno sme odřezali z vola všechno použitelný maso a naložili ho na káru. Teď, když nás nebrzdil vůl, ubíhala cesta dost rychle; musel sem Haralda obdivovat. Měl neskutečnou výdrž. Odpoledne už se mi začaly motat nohy, ale jen sem zaťal zuby. Nenechám se vod něj přece zahanbit. Sem učedník volchva a vydržím všechno, co se rozhodnu vydržet.

Všim si toho, ale neřek nic. Akorát když sme dorazili do vesnice, promluvil si s mámou a mistrem. Od tý doby mě bral pokaždý s sebou.

Napsat komentář