Storm_Hill_by_DragonnovPomalu se stmívalo a my šli pořád na západ. Sílící vítr nám dával znát, že se blíží bouřka. Netrvalo dlouho a předzvěst se naplnila. Náhle jsme došli k něčemu, co by se dalo nazvat ovocným sadem, aspoň tak tomu říkala Uzuri. Na konci onoho sadu bylo stavení obehnané poměrně mohutnou zdí s masivní branou. Bouře nabírala na síle. Uzuri prohlásila, že v takovém rámusu klepání na bránu nikdo neuslyší a že podrží bouřku, dokud se nedostaneme dovnitř. Jak řekla, tak učinila. Po zaklepání na vrata se otevřela malá špehýrka s otázkou „kdo tam“. Byl trochu problém s komunikací, ale nakonec se brána otevřela a my vešli dovnitř. Uzuri ještě chvíli stála venku a potom vešla také. Bouře opět začala řádit. Navzdory její síle byl uvnitř statku klid. Z počátku se na nás místní dívali dost podezíravě (ono se není moc čemu divit při pohledu na sebranku dobrodruhů, jako jsme my), ale po chvíli a pár prohozených větách se nálada zlepšila. Byli jsme pozváni na večeři, která byla opravdu znamenitá a obsluha také nebyla k zahození, zvláště Gimel pokukoval po každé sukni, která se mihla kolem. V průběhu naší večeře přijel do statku další člověk. Byl to jakýsi obchodník a za svým vozem táhl ještě nějakou klec a v ní tři hevreny. Po večeři jsme šli spát na seník. Usnuli bychom hned, kdyby si sebou Gimel nevzal dámskou společnost a nezačal řádit, holt holka má co chtěla. Ráno se s námi dal do řeči obchodník Loukoť, a že prý by se mu hodil nějaký doprovod při cestě přes pláně a že dobře zaplatí. Einar se s ním chvíli dohadoval a nakonec slovo dalo slovo a vyrazili jsme společně.

Cesta ubíhala celkem pokojně, zdálo se, že v pláních je snad úplně mrtvo, v tom ale začali být koně neklidní a z křoví nedaleko našeho vozu se vyřítil medvěd. Loukoť odkudsi vytáhl sekeru a hnal se na něj, tak tak sem ho stihl odstrčit stranou než Einar zpražil medvěda odštěpky. Loukoť se zastavil, podíval se na Einara, zavrtěl hlavou a s mumláním se vrátil zpět na kozlík. Dále naše cesta ubíhala klidně, tedy až do chvíle než začalo vzadu na voze cosi skřípět. Loukoť se na to podíval a řekl, že bez opravy daleko nedojedeme. Byli jsme na dohled od jedné malé vesnice, které se chtěl stůj co stůj vyhnout, ale nebylo zbytí, načež se na nás podíval a řekl: „Bude lepší, když tam půjdu sám. Místní jsou dost nedůvěřiví a no prostě bude lepší, když tam pudu sám. Počkejte na mě s vozem tady kousek je takovej kopec – Bouřňák se mu říká, tak pod ním na mě počkejte.“ V tom se Einar projevil jako rozený obchodník, se slovy „no ale to je práce navíc, to je za příplatek“ nezbylo než souhlasit. Ujeli jsme sotva pár desítek metrů a pochopili jsme, proč se kopci říká Bouřňák. Jako by se blesky stahovaly kolem něj. A přesto na něm bylo ještě něco divného, jako by to nebyl kopec. Přijeli jsme blíž a u všech vousů, dyť to není kopec, ale dobře zamaskovaná trpasličí stavba.
Na straně, ze které jsme k Bouřňáku přijeli, byla ve stěně proražená díra. Těžko říct, jestli zvenku nebo zevnitř. Nakoukli jsme dovnitř a usoudili, že se tam schováme před deštěm. Byla to velká místnost s kdysi nádhernými nástěnnými malbami, které bohužel už vzaly za své. Na každé stěně byly jedny kamenné dveře bez pantů a zámku. Náhle se ozval hrom a všechny dveře se rozpadly a sesypaly na zem. Chvíli se nic nedělo a náhle z jedněch dveří vyběhly krysy, takové trochu přerostlé a divné krysy – když je zabijete, tak zmizí. Postupně zmizely všechny. V rámci ukrácení dlouhé chvíle rozhodli jsme se prozkoumat, co se za dveřmi nachází. Pro jistotu jsme zvolili jako první dveře napravo od těch, co z nich vyběhly krysy. Byla za nimi místnost ne moc velká a až na kamenný katafalk, na němž seděla socha, byla úplně prázdná. V tom se socha pohnula. Byla to socha jakési dívenky s vílími křídly, které v očích plály plamínky, a blížila se k nám. Poté, co mi nechala na štítě hluboké škrábance, rozhodně neměla dobré úmysly. Gimel se tu projevil jako ničitel a maličko sochu zmenšil. Na místě, kde seděla a kde se kámen odlomil, byl prsten. Einar si ho vzal, nic se ale nestalo. Těžko říct, k čemu slouží. Šli jsme do dveří, které byly naproti těmto. Opět za nimi byla menší místnost a krom velké truhly uprostřed nikde nic. Všimli jsme si otvorů, které byli na každé stěně truhly. Jednoznačně past. Postavil jsem se za truhlu, položil před sebe štít, aby kryl mě a ostatní a opatrně truhlu otevřel. Ozvalo se cvaknutí a z otvorů vylétly šipky, jedna se rozbila o štít a něco z ní vyteklo a trochu rozežralo jeho rámování. V truhle byla kožená okovaná čelenka, která se Gimelovi moc líbila, nasadil si ji a vypadalo to, že se cítí moc dobře. Čekaly na nás poslední dveře. Byla za nimi chodba vedoucí do větší místnosti, ve které byly ohnilé stoly s rezavými nástroji. Ve stropě byl rozbitý světlík, ze kterého visel provaz, a pod ním byla mrtvola. Byla celá popálená a vše kovové na ní bylo roztavené. Odtud pokračovala chodba dál do menší místnosti s kamenným sarkofágem. Na kterém ležela plátová zbroj, která se v momentě našeho vstupu začala zvedat a v zápětí na nás začala útočit. Gimel se jí postavil a dostal zásah oštěpem, který mu způsobil dosti nehezkou spáleninu. Byl jsem na řadě, vykryl jsem jeho ránu a poslal mu jednu řemdihem. V ten moment jako by do mě uhodil blesk. Einar se na něj zadíval a cosi zamumlal. Nezdálo se, že by se něco dělo, než se začalo ze zbroje kouřit a postupně se jako by zevnitř začala rozpalovat a červenat. I tak nebylo jednoduché ho porazit, ale nakonec jsme ho udolali. Uzuri, která stála opodál, nám vynadala, že jsme ji měli poslouchat, že jsme nemuseli takhle dopadnout, a ošetřila nám spáleniny. Uvnitř sarkofágu nebylo nic, co by se nám nějak zvlášť hodilo, ale okolo něho se povalovalo spousta drobných zlatých plíšků, kterými byl sarkofág kdysi zdoben. Začal jsem je sbírat a kupodivu byl jich plný malý batoh. Cestou zpátky jsme si všimli malé odbočky, která vedla úzkou chodbou do malé místnosti s vyvrácenými dveřmi, které ležely na podlaze a byly mírně nadzvednuté. Okolo byla spousta pavučin a v místnosti ležely jakési kokony jako od velikého pavouka, kterého však nebylo nikde vidět. Někdo dostal nápad, že bych mohl zkusit skočit na dveře pro případ, že by pod nimi něco bylo. Tak jo – krátký rozběh a skok. Pod dveřmi něco zakřupalo a vytekla zelená břečka. Z chodby se ozvalo „to byl asi ten pavouk“. Rozřízl sem kokony a našli sme tam mrtvoly člověka a dvou trpaslíků. Jeden z nich měl u sebe perlu, kterou sem si vzal. Cestou zpátky sem si všiml, jak na mě Gimel vyděšeně kouká, rozhlédl sem se a všiml si, že jdu po vodě jako bych šel po pevné zemi. Došli jsme zpátky ke zbořené stěně. Asi za hodinu přišel Loukoť a divil se, co je to tam za stavbu a proč jsme takoví dobitý.
Vydali sme se cestou dál od Bouřňáku a našli si místo k přenocování. Zeldě sem půjčil spací vak, protože byla celá zmrzlá a vzal sem si první hlídku. Po pár hodinách mě střídala Uzuri, právě včas už sem začínal usínat. Najednou mě zbudila rána do štítu, ze štítu mi trčel šíp. Napadla nás skupinka pěti lapků. Začal šrumec. Gimel se vzbudil a hned se hnal do boje, hned první rána se mu mistrovsky povedla. Nutno říci že se nám všem opravdu dařilo a za krátko bylo po boji, ve kterém jsme zvítězili. Zapálili sme louče a zjistili problém – naši útočníci byli ve vojenských uniformách.