Červená karkulka od Lukáše Hermy

Steampunk Red Hood

Převzato z  36. číslo časopisu Drakkar

Noc byla temná. Ne kvůli mrakům, to jen černý uhelný dým z tisíců
továrních komínů stoupal k nebi a zakrýval měsíc i hvězdy. Zpátky na
zem potom padal jemný popílek smíchaný s kapkami deště, který úplně
všechno v tomhle obrovském městě, domy, stromy, řeku i lidi, barvil do
stejné uniformní tmavé šedi. Z továren potom vycházely ocelové lokomotivy lesknoucí se mastnotou, vzducholodi i zbraně, parní stroje připravené k osazení do lodí, všechno, co si kdo jen dokázal představit. Oheň
nikdy nevyhasínal, stroje se nezastavovaly, zástupy dělníků se střídaly
na směnách jako živé nástroje přispívající svou troškou k rozvoji tohoto
úžasného věku oceli a páry.
A přestože byly linky dokonalé, materiály čisté, pocházející z hlubokých dolů i šachet táhnoucích se celé desítky kilometrů pod samotným městem, a preciznost, se kterou se složité programy dávající duše
komplikovaným mechanismům leptaly kyselinou do měděných děrných
štítků, téměř neuvěřitelná, stávalo se, že vznikaly zmetky. Stroje a mechaničtí tvorové, kteří nedokázali sloužit svému účelu kvůli různým chybám
a defektům, co se vyhazovaly na obrovskou skládku do míst, kde kdysi
za barbarských dob býval veliký park, tam pomalu rezivěly na velikých
haldách zakrývajících záhony zarostlé plevelem, aby byly po určité době,
pokryté korozí, vzaty a přetaveny v něco úplně jiného. Pokračování textu Červená karkulka od Lukáše Hermy

ŽÍT O TROCHU DÉLE od JAN ŠLECHTA

 

Byl to takový ten soumrak, který se nehodí k ničemu jinému než se nezřízeně
opít. Přesně takový soumrak, jaký přímo vybízí nejrůznější pochybné existence, aby
nabrousily ostří svých nožů a zaujaly pozice v zákoutích temných uliček. Byl to soumrak,
který do žil lidí vlévá touhu po dobrodružstvích a touhu vsadit svůj život proti valounku
zlata. Takových soumraků nebývá mnoho, ale když přijdou, ještě mnoho let se na ně
nezapomíná.
„Panáka? Dám krk na to, že byste vzala za vděk něčím ostřejším,“ oslovil Mirianu
pohledný muž s kratičce zastřiženým knírkem. Jeho očka zářila drobnými plamínky,
které střídavě přeskakovaly z Miriany na korbel piva stojící před ní. Jejich velikost se
pohybovala přesně na té nevyslovené hranici, za kterou se podobným obvykle říká
prasečí.
„Chcete mě snad opít?“ opáčila Mirian.
„Ne, stejně byste se nenechala. Nevypadáte jako nablblá přístavní kurvička.“
„Zdání občas klame,“ ušklíbla se Mirian a její hlas se při tom zabarvil zvláštním
podtónem. Muž by v té chvíli přísahal, že se mu Mirian vysmívá. Kdyby se ho někdo
zeptal, proč je o tom přesvědčen, nedokázal by rozumně odpovědět. Přesto mu
připadalo, jako by mu Mirian mezi řádky sdělovala: Ty jsi ale hlupáček, viď?
Nestávalo se mu to často. A u žen, které potkával v baru U Kočiček, se mu to zatím
nestalo nikdy.
„Došel vám dech? Možná byste toho panáka potřeboval spíš vy,“ nadhodila
Mirian.
„Dám si ho, ale jedině s vámi. Nerad piju sám.“
„A já zase nerada piju s někým, o kom ani nevím, jak se jmenuje.“
„Rassinder. Tark Rassinder. Omluvte, prosím, mou nezdvořilost. Napijete se teď
se mnou?“
„Risknu to, pane Rassindere. Můžete mi říkat Mirian a myslím, že je na místě,
abyste mi tykal. V tomhle baru se nehodí hrát si na nóbl společnost.“
„Storabskou vodku. Velkou a dvakrát,“ luskl prsty Rassinder. Jeho počáteční
ostych byl nadobro překonán. Zapomněl na předchozí varovná znamení a už jen
přemýšlel, kam Mirianu zatáhne dřív. K sobě domů? Ne, tam teď spí jeho děti, a to se
přece nehodí. U Riena v docích se dá počítat s větší diskrétností. Rien nikdy nezapomene
nechat jeden pokoj volný. Pokračování textu ŽÍT O TROCHU DÉLE od JAN ŠLECHTA

Hodina Rudého draka

Chvěje se Lev, a padá soumrak, posedají ho démoni.

Šarlatová křídla rozpíná Drak, s větrem černým nesený.

Rytíři dlí už ve věčných snách, znaveni lítým bojem a z hloubi Hor Prokletých, ach bestii vzlétají rojem.

Hodina Rudého draka!

Mrtvolných chlad, strach jeví se v krvavém oku.

Hodina Rudého Draka!

… a lid má hlad, kdo vzepře se krutému Draku.

Hevrenská nadčasová báseň

Lovci od Venci

Divočina. Nespoutané a nemilosrdné místo. Tam pouze ti silní mají dovoleno přežít a slabí neodvratně hynou v neúprosném koloběhu života. Samotná zvířata vládnou této nezkrotné krajině a svádějí mezi sebou každodenní boj o přežití, jak tomu jest už od prvopočátku.
Mladý jelen se sotva rašícími parůžky přišel svlažit hrdlo k lesní říčce. Ostražitě se rozhlédl po lese, a když nespatřil žádnou hrozbu, opatrně sklonil hlavu k prameni a počal pít. V tom okamžiku na stromě nad ním zapraskaly varovně větve a jeho instinkty mu varovně velely k útěku. Než však jelen stačil zareagovat, na jeho hřbetě přistál obrovitý horský lev a svojí vahou srazil nebohou kořist k zemi. V následujícím okamžiku se vzduchem mihla hrůzná tlapa, ozbrojená ostrými drápy a přerazila ubohému jelenovi vaz.
Bestie vítězoslavně zvedla hlavu od mrtvé kořisti a hrůzyplně zaburácela svým řevem na široké okolí. Predátor tak dával na odiv svoji dominantní sílu a majestátnost. Nebyl hnán hladem, zabil jen proto, že mohl. Nebylo nikoho, kdo by se mu postavil a kdo by pro něho byl rovnocenným soupeřem. Nechal mrtvého jelena být a pomalým tempem vyrazil po proudu řeky, hlouběji do lesa. Pokračování textu Lovci od Venci

Stín hvozdu (Volchv stínů) od Venci

Zemí otřásaly dunivé údery okovaných kopyt. To pětice jezdců v kožených, loveckých kamizolách projížděla hrdě houstnoucím lesem, pátrajíce lačně po nějaké kořisti. Včele skupiny jel mladý muž, s hnědými vlasy a bystře pozoroval vůkolní přírodu. Hledal cokoliv, na čem by svým lukem mohl předvést své lovecké umění. Byli na cestě již několik hodin a téměř ztrácely představu o tom, jak daleko již jsou od svého tábora, avšak i přes námitky vojáků, kteří mladého muže doprovázeli, stále pronikali hlouběji a hlouběji do neprobádané divočiny.

Mladý šlechtic však náhle cosi zaslechl. To snad nějaký neznámý tvor neopatrně stoupl na větvičku, která zapraskala v nedalekém křoví. Lovci okamžitě sáhli po svých zbraních, když z houští vyběhl majestátný bílý jelen s mnohokráte klenutým parožím. Mužům se okamžitě rozbušila srdce nad tak krásným a obrovským zvířetem, které ještě nikdy ve svém životě nespatřili. Neváhali a pobídli své oře k pronásledování toho divokého zvířete, jehož trofej by každému z nich přinesla onu neocenitelnou úctu a obdiv.

Nad rozlehlým hvozdem se již pomalu smrákalo a nad nesčetnými stromy, rozesetými po kopcovitém kraji jako tichá dřevěná armáda se pomalu hlásil o vládu večer. Slunce ještě svými slábnoucími paprsky ozařovalo tu nezkrotnou divočinu, kde ticho narušovalo pouze švitoření ptactva a zvuky lesního hmyzu. Náhle však veškerý hlomoz ustal a nastalo temné hrobové ticho, jakoby veškerý život v bázni ztichl, zmrazen neznámou, ale hrozivou silou. Pokračování textu Stín hvozdu (Volchv stínů) od Venci

Povídka Cherubín a Démon od Venci Hlávky

Slunečný letní den se pomalu chýlil ke konci a majestátné slunce pozvolna předávalo korunu vlády bílému měsíci, jehož bledé paprsky za několik chvil dopadly na celý širý kraj. Malé městečko, v krajině lesů a skal se ležérně ukládalo k spánku, včetně strážného u brány, který ve své maličké vrátnici už notnou dobu klimbal. Teď večer neočekával již žádné pocestné a všichni otrapové a žebráci mu mohli být ukradení. Pokračování textu Povídka Cherubín a Démon od Venci Hlávky

Povídka „Cesty“ od Jan Č. Galeta

„Ale proc jdeme tudy?“ zeptala se.
„Pro  ten  pocit.  Podívej,  jak  je  tady  krásne,“  odpovedel  Vratko  s úsmevem  na  Drevicinu
otázku,  na  nic  necekal  a  vyrazil  rychlým  tempem  do  prudkého  kopce.  Dívka  si  jen
povzdechla. Vedela, že když se Vratko jednou rozhodne, nic s ním nehne. Vydala se tedy za