Tara

tataŠtěstí nám poslední dobou moc nepřálo. Sice jsme na začátku cesty vyrabovali několik lodí, takže i ňáká kořist byla. Jenže pak jedna bouře střídala druhou. Pak nákaza na tom zkurveným vostrůvku, která nás stála kupu chlapů a nakonec za další bouře i jednu zmoglavu. Na Dörmiho lodi zbylo ještě dost valečníku, u nás jich ale bylo po nemoci pomálu. A to sme byli ze dvou bárek.
Veslovat sem už uměl jako starej mořskej vorel. Dokonce sem se vobčas motal u plachet. A kormidloval. Jen navigační instinkt kapitánů ještě nepřišel.
Pak přišla další bouře a ztratila se nám Dörmiho loď. Nemyslím, že by ho moře dostalo, jen sme se prostě nenašli. Doufali sme, že se sejdeme u ústí Královský řeky. Naše divoká plavba byla konečně u cíle. Teď naloupit a uvidí se co dál. Kurva, přeci ta zkurvená smůla musí skončit.
Tam, v krajině mlh, močálů, divokýho pralesa, četných přítoků a slepých ramen se dalo číhat na vobchodní lodě. A protože to sou lakomci, mají často vojáky na ochranu a hlídkují tu královský lodě. Takže bude zábava i sláva.

Blbý bylo, že po těch nemocech nás nebylo dost. Ulf ale věděl, že sevjorani se daj sehnat i tady na Taře, dokonce u Královský řeky. Jednu noc vyplul na člunu kamsi do vnitrozemí. A k ránu se vrátil s plnou loďkou.
Koukal sem na to s Einarem.
Sevjorani to sice byli. Ale… Pokračování textu Tara

Bouře

1600x974-382-vikings-2d-fantasy-vikings-warriors-ship-sea-storm-adventure-travel-picture-image-digital-artKonečně ustaly nárazy větru. Studený přeháňky přestaly vo chvíli pozdějc. Moře se uklidnilo a my veslaři sme konečně měli trochu klidu na práci. Jenže staří mořský vlci byli neklidní. A kapitán ještě víc nasranej než vobvykle.
Nedávno vypustili zase ptáka. Když nebylo jistý, kde je země a bylo potřeba doplnit zásoby (cesta na Taru byla zatraceně dlouhá), tak se prostě vyhodil z lodi mořskej pták a kterym směrem se vydal, tam sme pluli.
Blbý bylo, když se vrátil zpátky.
To znamenalo, že země je fakt daleko.

Mraky se protrhaly a bylo celkem krásně. Protáh sem se, moje bedna byla děsně nepohodlná a tlačit pětimetrový veslo není žádná prdel.
Pak sem si všim, že vostatní postupně přestávali veslovat. Co to do prde..

Vyděšeně jsem zíral na vobzor za kormidelním veslem jako všichni vostatní.
Bylo tam černo. Valila se tam černočerná lavina. Byla ještě daleko, ale blížila se. Rychlejc než zuřivej medvěd.
Podíval jsem se na Einara. Valil voči ještě vyděšeněji než já. Pokračování textu Bouře

Pirátství

VikingsPo několika dnech na volným moři sem konečně přestal blejt. Takže mi i začlo jakž takž jít veslováni. Ukázalo se, že zase takovou sílu nemám. Chudák Bezděk na tom byl ještě hůř. Vobčas měl ale povolený čtení ve svitkách, co ukrat při přepadu gorogu Žlutejch zubů. Jenže jeho brácha nechtěl, aby si vostatní mysleli, že má mladej protekci. Tak mu dával pořádně počudit. Jenže u veslování by se z něj lepší volchv nestal. Takže vobčas mohl čist – ale vypadalo to, že je napůl v bezvědomí…
Starý námořníci veslovali za běžnej rychlosti tak, že si u toho vodpočívali. Já sem měl krvavý puchýře na prdeli i na rukou a vo únavě ani nemluvím. Chvílema sem vzpomínal na smradlavý vofce, jak se v klidu pasou v mlze.
No, u pasení ale svaly nenarostou…
A slávy se chlap taky nedočka.

Na volným moři bylo po nejvoblíbenejší zmoglavský činnosti – nájezdech na pobřeží. Lovit lodě bylo daleko těžší. Vlastně mi nebylo vůbec jasný, jak se taková loď na moři najde. Byla to prostě jedna obrovská rozvlněná „louže“ – jak říkali někteří.
Ale přesto to Dörmi dokázal.

Už za pár dní hlídka hlásila první obchodní bárku. Byla to bachratá břichatá loď jako stará vyžraná baba. Vypadala tučně a nevohrabaně. Rozklepal sem se vzrušením (asi naivní touhou po pořádný slávě.) Protože na lodi bylo dost čerstýho nezkušenýho masa, vyrazil Kostilam Ulf na střed na radění. Pokračování textu Pirátství

Před výpravou

conan-the-barbarian03Dolů z Bouřný stráně se líně valily hustý cáry mlhy. Proplejtaly se mezi žlutě kvetoucíma pichlavejma keřema dolů k lesu. Napravo mezi skaliskama hučel vodopád Ledovýho potoka a dole padal do modrozelenej tůně.
Bylo krásně – nechcalo ani nefičelo. Vyjímečný počasí.
„Gimeli, pasení vofcí stojí za hovno.“ prones Umrek.
„Taky sis všim?“ ušklíb sem se na něj.
„No brácho, nechceš jít k nám lovcům? Dyť se podívej na ty krásný kopce. Kdes byl nejdál?“
„Sou krásný.“ odpoveděl sem po krátký chvíli. „Ale lovec? Neblázni!“
„Hele, já vím, že chceš vocaď zdrhnout. Moh by ses naučit něco užitečnýho na cestu.“
„To zní logicky.“ musel jsem uznat. „Ale určitě víš, jakou cestou chci jít.“
„Jo, mlátit se dokud tě někdo nerozseká.“ vodpověděl brácha.
Chvíli sme mlčeli. Začal se zvedat vítr. Lidský červi by asi řekli pořádnej vichr.
„Asi budem muset jít, trochu se kazí počasí. Dyť víš, žádná idyla netrvá věčně.“
V duchu sem zaklel. Pěkně mě sralo, že Lena vodešla. Celej Kilmorack mě pěkně sral. Pokračování textu Před výpravou

Zima

Scotland, February 2005 Aonach Mor east face cornicesKoukal jsem do planemů ve vohništi, jak líně volizujou polena a poslouchal jejich praskání. Idyla. Po místnosti běhaly pěkný vobrazce světla, ale na skutečný teplo to nestačilo. Mrazy byly silný…
Lena, pěkně přitulená, se zachrounila pod kožesinou. Pohladil jsem ji po havraních vlasech a pod kožešinou po nahým těle. Děti si kupodivu potichu hrály vopodál.
Byly to nejhezčí časy v Kilmoracku…
Zima byla vopravdu dlouhá. Vesnice zmizela pod nadílkou sněhu. Uplně vodřízlá vod světa. Vofce, jinej dobytek a my sme zůstaly závislý na zásobách. Bylo míň práce, ale zima je dost pakárna. Hlavně v kraji, kde je nouze vo dřevo na topení.
Každej se zahřejval nějak. Někdo najednou kamarádil s kovářem, kterej připravoval zbraně na Jezevce. Ti bohatší měli ňáký topivo.
A já tehdy pochopil, jak se zahřejvá ten zbytek.
Lena byla úžasná. To učení ji dost bavilo. Nevím proč, asi to byla pro ní sranda. Jenže prý ať se koukám nezamilovat – protože vodejde. Ale to se lehce řekne, zvlášť když je někdo takovej naivní trouba jako já.
Bylo mi jasný, že chtěla pořádnýho válečníka – ne takový jehně jako sem byl já. I když může chcípnout v ňáký pojebaný šarvátce vo tři vofce, jak říkával s voblibou Bezděk vo bojovníkách.
Co mě všechno učila, to raděj nebudu říkat, není to úplně pro elfí uši. Ještě by si vo nás myslely, že sme ňáký barbaři… Pokračování textu Zima

Setkání se smrtí

Utáhni pořádně to lano, chcípáku! zaječel Ulf. Einar zaťal zuby a přitáhl uzel nejpevněji, jak jen dokázal. Mimoděk se ohlédl na veslaře, mezi nimiž se činil seč mu síly stačily jeho přítel Gimel. Blížili se. Dörmiho zmoglava jim nahnala královského obchodníka přímo do rány. Snažil se manévrovat, aby mohl uniknout na otevřené moře a využít plachty, ale nepočítal s tím, že se tu bude schovávat další sevjoranská loď. Prudce obrátil přímo proti Ulfově lodi, doufajíc, že se Sevjorani budou bát srážky. Nikdy nebyli valní plavci a ve zbrojích by neměli šanci.
Björnova zmoglava, dosud skrytá za zalesněným poloostrovem, vyrazila. Z obchodní lodi se ozvaly zděšené výkřiky. Dva sevjorané by byli těžký soupeř – téměř nepřemožitelní i pro válečný trojstěžník – ale tři? Královský kapitán naposled změnil směr, ale tento zoufalý pokus jen urychlil jeho konec. Björnova posádka ho zkušeně zahákovala a vyhrnula se na palubu obchodníka. Ulf obratně přirazil se svou lodí k jeho druhému boku a jeho posádka se se zuřivostí Sevjoranům vlastní zapojila do boje. Pokračování textu Setkání se smrtí

Nákupy v přístavu

Ulf Kostilam si povzdechl. Už příliš dlouho nikoho nepřepadli a jestli se to brzy nezmění, dojde jídlo. Dřív si s tím příliš hlavu nelámal, ale teď, když mu Dörmi svěřil jednu ze svých zmoglav, musel se starat o spoustu věcí. Jednou z nich byl i výcvik nováčků. Pohled mu zalétl ke skupince nedávno naverbovaných mladíků, mezi nimiž byl i jeho bratr Einar.
Einar byl pro Ulfa velkým zklamáním. Čekal, že jeho krev bude mocným čarodějem, který dokáže potopit královský válečný trojstěžník mávnutím ruky. Při vzpomínce na moc, kterou předvedl kdysi volchv Žlutých Zubů mu ještě dnes běhal mráz po zádech.
Ano, Einar uměl pár kouzel, ale nic čím by Kostilama ohromil – nebo čím by aspoň upoutal jeho pozornost. To ten jeho kamarád, Gibel nebo jak, vypadal slibněji. Nic sice neuměl, ale Ulf si dobře všiml, že se učí docela rychle. Za dva, tři roky – pokud přežije – bude obávaným protivníkem. A z těch mladých si na něj brzy nikdo netroufl. Ulf byl rád, že tak slibného mladíka dostal na loď právě on.
„Gibeli, ty dutá vofčí hlavo, vesluj stejně jako vostaní,“ zařval. „Jestli se hned nesrovnáš, seřežu tě tvým vlastním veslem!“ Pokračování textu Nákupy v přístavu

Stín minulosti

Gimel se otočil na stojícího kamaráda a vesele prohodil: „Pohni, kůže líná. Takhle nám odplujou!“
Einar ho ignoroval a nasával vzduch. „Cejtím něco divnýho. Skoro bych řek, že pobřeží už není daleko.“
„To zní dobře, třeba už konečně bude k jídlu něco poživatelnýho,“ rýpl si Gimel.
Stmívalo se. Oba mladíci sledovali kdysi používanou cestu, jež je nyní zavedla přímo k vypálenému gorogu. Když procházeli mezi zčernalými trámy před lety zničených srubů, mezi nimiž už bujela tráva, lehce je mrazilo. Dokonce i Gimel na chvíli zmlkl a zaraženě se rozhlížel. Porůznu na zemi ležely kostry. Mezi kostmi bylo občas vidět zrezivělou zbraň.
„Myslíš, že nás tudy vedou schválně?“
Podle mě jo, je to jednak varování – aby se každej, kdo na to nemá žaludek, vrátil radši hned, dokud ještě může – a pak, takhle se nemusíme honit po celým pobřeží. Na cestu k vypálenýmu gorogu Orlů se doptáš docela snadno.“
„No jo, asi máš pravdu. Hele, co to támhle lítá za divný ptáky?“
„Koukám. A jak divně křičej, co? Jestli voni to nebudou rackové. Kdyby byli, tak už je pobřeží fakt blízko. Jednou mi vo nich můj mistr vyprávěl.“
„To je divný, já ho pamatuju jen namol. Asi měl zrovna kocovinu, nebo tak něco, ne?“
„Ne. To bylo, ještě když Kera byla naživu.“ Pokračování textu Stín minulosti

Tesák pro Gimela

Einar utrhl stéblo trávy a jeden konec vložil mezi rty. Zase už leželi kousek od jedné z vesnic a pozorovali ji. Po dřívějších zkušenostech promysleli raději hned tři únikové cesty a všechny prošli. Jeden nikdy neví.
„Já chci zbraň,“ zamručel znovu Gimel. Einar s teatrálním povzdechem vytočil oči k nebi. Jistě, nějaká by se bezesporu hodila – alespoň nůž, kdyby nic jiného – ale Einar se tomu usilovně bránil. Měl jen jediný argument, ale o to silnější; jejich jediný pokus něco ukrást skončil neslavně a byla to příliš čerstvá zkušenost, než aby nad tím Gimel jen mávl rukou.
Nakonec se ale rozhodli, že tentokrát zkusí trochu poctivější přístup a bez skrývání dorazili až k palisádě. Mohutný válečník u brány se sice tvářil podezíravě, ale nakonec je dál vpustil a dokonce jim poradil, že kovář by jim nějakou práci dát mohl.

„Kovář! To je Górovo znamení,“ zašeptal Gimel, sotva byli z doslechu.
„Jestli něco šlohneš, tak tě neznám,“ zavrčel Einar.
„Srábku,“ zněla odpověď.
Kovář byl překvapivě malý mužík. Šlehnul okem po obou poutnících a prohodil nevybíravou poznámku o pracantech, kteří se chtějí nechat zaměstnat, právě když je čas večeře.
„Umím spoustu historek, pane,“ pospíšil si Einar. „Býval jsem učedníkem volcha a naučil se znát a vyprávět příběhy o dávných válečnících, o slavných bitvách a plavbách tak dalekých, že se z nich vrátili až vnukové hrdinů, kteří se na cestu vydali.“ Pokračování textu Tesák pro Gimela

Hlad

Sme s Gimelem na cestě třetí den. Držíme směr na jih, k pobřeží. Teda, aspoň se o to snažíme. Zjistil sem zajímavou věc; hladovej Gimel je zhruba stejně příjemnej jako jeskynní medvěd, kterýho ste právě pořádně kopli do čumáku. Zrovna včera sme se pohádali. Ostatně, před chvílí taky.
Sedím tu u jezírka a s udicí z provázku, klacku a svýho jedinýho háčku, co sem si v záblesku zdravýho rozumu vzal když sme zdrhali, se pokouším chytit snídani. Co na tom, že už je večer. Bylo by to dneska první jídlo – a tomu se odjakživa říká snídaně.
Byla už tma, když sem se vrátil k vohni. Hned sem zjistil, že ta líná lemra nepřipravila rožeň. Jeho důvod, totiž že nečekal že něco chytím, měl něco do sebe – ale rozhod sem se, že budu dělat uraženýho. Jen ať si nezvyká. Pravda, tři pstruzi nás příliš nazasytili, ale bylo to jídlo. První po dlouhý době.
O den pozdějc sme leželi v křoví kus od cesty a pozorovali vesnici. Vypadala dost bohatě, aspoň co sme tak koukali na stáda. Gimel pořád chtěl sehnat nějakou zbraň, ale přesvědčil sem ho, že stačí, když šlohnem něco k jídlu. Čekali sme. Pokračování textu Hlad