Setkání se smrtí

Utáhni pořádně to lano, chcípáku! zaječel Ulf. Einar zaťal zuby a přitáhl uzel nejpevněji, jak jen dokázal. Mimoděk se ohlédl na veslaře, mezi nimiž se činil seč mu síly stačily jeho přítel Gimel. Blížili se. Dörmiho zmoglava jim nahnala královského obchodníka přímo do rány. Snažil se manévrovat, aby mohl uniknout na otevřené moře a využít plachty, ale nepočítal s tím, že se tu bude schovávat další sevjoranská loď. Prudce obrátil přímo proti Ulfově lodi, doufajíc, že se Sevjorani budou bát srážky. Nikdy nebyli valní plavci a ve zbrojích by neměli šanci.
Björnova zmoglava, dosud skrytá za zalesněným poloostrovem, vyrazila. Z obchodní lodi se ozvaly zděšené výkřiky. Dva sevjorané by byli těžký soupeř – téměř nepřemožitelní i pro válečný trojstěžník – ale tři? Královský kapitán naposled změnil směr, ale tento zoufalý pokus jen urychlil jeho konec. Björnova posádka ho zkušeně zahákovala a vyhrnula se na palubu obchodníka. Ulf obratně přirazil se svou lodí k jeho druhému boku a jeho posádka se se zuřivostí Sevjoranům vlastní zapojila do boje. Pokračování textu Setkání se smrtí

Nákupy v přístavu

Ulf Kostilam si povzdechl. Už příliš dlouho nikoho nepřepadli a jestli se to brzy nezmění, dojde jídlo. Dřív si s tím příliš hlavu nelámal, ale teď, když mu Dörmi svěřil jednu ze svých zmoglav, musel se starat o spoustu věcí. Jednou z nich byl i výcvik nováčků. Pohled mu zalétl ke skupince nedávno naverbovaných mladíků, mezi nimiž byl i jeho bratr Einar.
Einar byl pro Ulfa velkým zklamáním. Čekal, že jeho krev bude mocným čarodějem, který dokáže potopit královský válečný trojstěžník mávnutím ruky. Při vzpomínce na moc, kterou předvedl kdysi volchv Žlutých Zubů mu ještě dnes běhal mráz po zádech.
Ano, Einar uměl pár kouzel, ale nic čím by Kostilama ohromil – nebo čím by aspoň upoutal jeho pozornost. To ten jeho kamarád, Gibel nebo jak, vypadal slibněji. Nic sice neuměl, ale Ulf si dobře všiml, že se učí docela rychle. Za dva, tři roky – pokud přežije – bude obávaným protivníkem. A z těch mladých si na něj brzy nikdo netroufl. Ulf byl rád, že tak slibného mladíka dostal na loď právě on.
„Gibeli, ty dutá vofčí hlavo, vesluj stejně jako vostaní,“ zařval. „Jestli se hned nesrovnáš, seřežu tě tvým vlastním veslem!“ Pokračování textu Nákupy v přístavu

Stín minulosti

Gimel se otočil na stojícího kamaráda a vesele prohodil: „Pohni, kůže líná. Takhle nám odplujou!“
Einar ho ignoroval a nasával vzduch. „Cejtím něco divnýho. Skoro bych řek, že pobřeží už není daleko.“
„To zní dobře, třeba už konečně bude k jídlu něco poživatelnýho,“ rýpl si Gimel.
Stmívalo se. Oba mladíci sledovali kdysi používanou cestu, jež je nyní zavedla přímo k vypálenému gorogu. Když procházeli mezi zčernalými trámy před lety zničených srubů, mezi nimiž už bujela tráva, lehce je mrazilo. Dokonce i Gimel na chvíli zmlkl a zaraženě se rozhlížel. Porůznu na zemi ležely kostry. Mezi kostmi bylo občas vidět zrezivělou zbraň.
„Myslíš, že nás tudy vedou schválně?“
Podle mě jo, je to jednak varování – aby se každej, kdo na to nemá žaludek, vrátil radši hned, dokud ještě může – a pak, takhle se nemusíme honit po celým pobřeží. Na cestu k vypálenýmu gorogu Orlů se doptáš docela snadno.“
„No jo, asi máš pravdu. Hele, co to támhle lítá za divný ptáky?“
„Koukám. A jak divně křičej, co? Jestli voni to nebudou rackové. Kdyby byli, tak už je pobřeží fakt blízko. Jednou mi vo nich můj mistr vyprávěl.“
„To je divný, já ho pamatuju jen namol. Asi měl zrovna kocovinu, nebo tak něco, ne?“
„Ne. To bylo, ještě když Kera byla naživu.“ Pokračování textu Stín minulosti

Tesák pro Gimela

Einar utrhl stéblo trávy a jeden konec vložil mezi rty. Zase už leželi kousek od jedné z vesnic a pozorovali ji. Po dřívějších zkušenostech promysleli raději hned tři únikové cesty a všechny prošli. Jeden nikdy neví.
„Já chci zbraň,“ zamručel znovu Gimel. Einar s teatrálním povzdechem vytočil oči k nebi. Jistě, nějaká by se bezesporu hodila – alespoň nůž, kdyby nic jiného – ale Einar se tomu usilovně bránil. Měl jen jediný argument, ale o to silnější; jejich jediný pokus něco ukrást skončil neslavně a byla to příliš čerstvá zkušenost, než aby nad tím Gimel jen mávl rukou.
Nakonec se ale rozhodli, že tentokrát zkusí trochu poctivější přístup a bez skrývání dorazili až k palisádě. Mohutný válečník u brány se sice tvářil podezíravě, ale nakonec je dál vpustil a dokonce jim poradil, že kovář by jim nějakou práci dát mohl.

„Kovář! To je Górovo znamení,“ zašeptal Gimel, sotva byli z doslechu.
„Jestli něco šlohneš, tak tě neznám,“ zavrčel Einar.
„Srábku,“ zněla odpověď.
Kovář byl překvapivě malý mužík. Šlehnul okem po obou poutnících a prohodil nevybíravou poznámku o pracantech, kteří se chtějí nechat zaměstnat, právě když je čas večeře.
„Umím spoustu historek, pane,“ pospíšil si Einar. „Býval jsem učedníkem volcha a naučil se znát a vyprávět příběhy o dávných válečnících, o slavných bitvách a plavbách tak dalekých, že se z nich vrátili až vnukové hrdinů, kteří se na cestu vydali.“ Pokračování textu Tesák pro Gimela

Hlad

Sme s Gimelem na cestě třetí den. Držíme směr na jih, k pobřeží. Teda, aspoň se o to snažíme. Zjistil sem zajímavou věc; hladovej Gimel je zhruba stejně příjemnej jako jeskynní medvěd, kterýho ste právě pořádně kopli do čumáku. Zrovna včera sme se pohádali. Ostatně, před chvílí taky.
Sedím tu u jezírka a s udicí z provázku, klacku a svýho jedinýho háčku, co sem si v záblesku zdravýho rozumu vzal když sme zdrhali, se pokouším chytit snídani. Co na tom, že už je večer. Bylo by to dneska první jídlo – a tomu se odjakživa říká snídaně.
Byla už tma, když sem se vrátil k vohni. Hned sem zjistil, že ta líná lemra nepřipravila rožeň. Jeho důvod, totiž že nečekal že něco chytím, měl něco do sebe – ale rozhod sem se, že budu dělat uraženýho. Jen ať si nezvyká. Pravda, tři pstruzi nás příliš nazasytili, ale bylo to jídlo. První po dlouhý době.
O den pozdějc sme leželi v křoví kus od cesty a pozorovali vesnici. Vypadala dost bohatě, aspoň co sme tak koukali na stáda. Gimel pořád chtěl sehnat nějakou zbraň, ale přesvědčil sem ho, že stačí, když šlohnem něco k jídlu. Čekali sme. Pokračování textu Hlad

Útěk

Bylo po bouři. Einara počasí příliš nezajímalo, dokonce ani válečná výprava, která se dnes vrátila. Dnes se vrátil Gimel. Ještě spolu nemluvili, ale dnes – nejpozději zítra – padne konečné rozhodnutí. Trochu roztržitě, avšak s naučenou opatrností, rozvinoval nový, dosud neprozkoumaný svitek. Obrázek démona v záhlaví vypadal slibně.
Dveře srubu se rozletěly. Mladík se překvapeně otočil. Místností zavanul prudký vítr a plamen jediné louče osvětlující místnost divoce zaplápolal. Volchv Gorath se vrávoravým krokem vpotácel dovnitř, aniž by se obtěžoval zavřít.
„Zase se mi hrabeš ve věcech, ty kryso?“ Zaburácel. Einar si všiml, že se volchovi trochu plete jazyk a věděl, že když je jeho mistr v této náladě, je lepší mu jít z cesty.
„Seš mi k ničemu, kůže líná, akorát mi tu děláš bordel a nic kloudnýho stejně neumíš!“
Zaskočený mladík spolkl ostrou odpověď, která se mu už už drala přes rty. Kdyby volchv věnoval víc času jeho výuce a míň pití, mohl Einar letos s ostatními vyrazit na lov villtur. Dokonce ani na výpravu proti Jezevcům ho volchv s sebou nevzal – a Einar to nesl hůř, než dával najevo. Přece není žádné budižkničemu. Sám, ozbrojený jen nožem, dokázal zabít černou pumu – zabijáka. Při srážce s medvědem ho zabil sám, bez pomoci, ozbrojen jen svou magií – a několika pořádnými balvany. Nepřítomně si pohladil jizvu na čelisti, jež mu zůstala jako památka na toho střetnutí, skrytá pod krátkým strništěm. Za tento čin byl přijat mezi muže.
„Slyšíš?!? Táhni a už se nikdy nevracej!!!“ Teprve nepříčetný řev mistra ho probral. Mladík si uvědomil, že se zasnil. Gorath stál u stolu a natahoval se po svitku. Einar správně tušil, co bude následovat – znal tuhle iluzi bolesti víc než dobře – a raději vyrazil ke dveřím. Volchův výkřik ho přiměl zaváhat. Ve dveřích se otočil, právě včas, aby jej poleno vržené s překvapující přesností a silou zasáhlo do žeber. Pokračování textu Útěk

Obřad

Einar seděl ve srubu svého mistra a nepřítomně zíral na kůži černé pumy, kterou kdysi zabil. Venku se pomalu šeřilo a on již brzy bude muset jít ven, provést obřad Požehnání. Věděl, že obřad ovládá – rozhodně líp, než jeho často opilý mistr – ale přesto se mu nechtělo. Poprvé totiž měl celý obřad provést sám. Volchv byl kdesi na výpravě, společně s většinou kilmorackých válečníků.
Einar vztekle uhodil pěstí do stolu. To není správné. Celé to byl jeho nápad a on tu musí sedět, zatímco ostatní si jdou vybojovat vítězství a slávu. Sigurd s Gorathem se toho chytili snad až příliš rychle. Uvědomil si, že poprvé o nich uvažuje jako o Sigurdovi a Gorathovi místo jako o vladykovi a svém mistru.
Uchopil lebku pumy a otočil ji tak, že se jí díval do očních důlků, vyplněných skleněnými korálky. Směnil je loňské léto s jedním válečníkem z Frijjssenu. Pousmál se nad tou ironií. Teď frijjssenské korálky dotvářejí jeho obřadní masku, která pomůže zajistit frijjssenským porážku.
Zkusmo zavrčel. Příliš to jako puma neznělo. Napadlo ho, že ačkoliv v Kilmoracku všichni pumami pohrdají pro jejich zákeřnost, on s nimi má dost společného. Stejně jako ony se snaží k přežití použít cokoliv, co mu dává výhodu. A zaskočit protivníka je velká výhoda. Povzdechl si. Na mysli mu vytanula vzpomínka na včerejší návštěvu Ulfa. Nic ho tu už nedrží, kromě mizivé šance na učení u volcha. Nepatří sem. Počká na Gimela, promluví s ním tak, jak mluvil Ulf Kostilam s ním a půjdou. Pokračování textu Obřad

Zapomenutý bratr

Einar seděl u krbu a v mihotavém světle ohně četl další ze svitků uzmutých svému mistru. Měl mizernou náladu, protože se zrovna pohádal se svým starším bratrem Hölgjou; ten se poté sebral a šel zapít vztek k některému ze svých kamarádů.

Dveře se otevřely a někdo vešel. „Chcípni, bratře,“ pro hodil stále ještě vztekle Einar. „To mě hezky vítáš, po pěti zimách,“ zabručel neznámý, hluboký hlas. Einar se vymrštil ze stoličky a otočil se k příchozímu. „Ulfe? Mysleli jsme, že už chlastáš v Górových síních!“ Mohutný sevjoran se posupně zachechtal.
„Málem, bratříčku, málem. Ale valkýry si budou muset ještě chvíli odpírat potěšení z mý společnosti.“ Naznačil poměrně jednoznačně, co tím myslel. Bratři si potřásli rukama a usadili se ke stolu. Ulf se natáhl pro pálenku, zanechanou tam Hölgjou. „A co ty? Už je z tebe nový volchv? A kde je matka? Povídej, přeháněj!“ Einar se hořce zasmál. „Matka je mrtvá a volcha tu posledního půl roku nikdo nepotkal střízlivýho, takže na učení nezbejvá moc času, víš. Radši povídej ty, kdes byl?“
A Ulf ochotně spustil. Odešel tajně na pobřeží, kde se přidal k jednomu z klanů. Rozprášili nepřátelskou vesnici a on si tam mezi troskami našel manželku. Bojovali dál, se zbytkem rozprášených válečníků, dokud se neobjevil nepřátelský volchv. To právě jeho magie nakonec zvrátila průběh bojů a zahnala Ulfův kmen na moře.
Tři zmoglavy plné válečníků se probíjely bouří, až nakonec unikly. Jen to zbylo z mocného klanu Orlů. Klan se nakonec usadil jižněji, kde plenil a raboval široké okolí. Díky vychytralému vladykovi Dörmimu se jim dařilo a zde také připojil Ulf ke svému jménu přízvisko Kostilam.
„To jsi ty? Slyšeli jsme o tvých činech,“ vykřikl Einar. Ulf se trochu samolibě usmál, ale nenechal si vzít slovo.
Válečníků stále ubývalo, až se Dörmi nedávno rozhodl vrátit zpátky. Zverboval mladíky z různých klanů podél pobřeží, ale Ulfa vyslal víc na sever, do rodného Kilmoracku a okolí. Pokračování textu Zapomenutý bratr

Návrat (17.zápis)

Přemístil jsem se zpátky k tomu zvláštnímu domu Pai Meie. Tohle kouzlo sice šetří dost času, ale nejpřesnější zrovna není. Objevil jsem se na břehu Elionu; jen o krok dál a byl bych až po krk ve vodě. O kousek dál jsem viděl převozníka. Vzpomněl jsem si, jak nás tenkrát vezl na tento břeh. Jak dávno se to zdálo!
Mohl jsem se nechat převézt a chvíli jsem o tom i uvažoval. Ale ne, mám i jinou možnost – a o tom, jak krásné je pohlížet na svět z oblohy, snad nejde ani vyprávět, to se musí prožít. Elf překvapeně zvedl hlavu, když se ze břehu s mocným mácháním křídel zvedl velký orel a zakroužil nad řekou.
Pai Mei vypadal taky hodně překvapeně, údiv však přešel rychle ve smutek, když jsem mu vylíčil smrt Zlomeného Šípa. Doufal jsem, že snad bude vědět něco o osudu Muriel, ale když jsem se ho ptal, jen potřásl hlavou a s nezvykle ustaraným výrazem odsekl, že se snad brzy vrátí sama. Začal jsem se o ni bát. Pokračování textu Návrat (17.zápis)

Húšang (16.zápis)

Zlomený Šíp mi zemřel v náručí. Slíbil jsem mu, že ho pomstím, že zabiju Húšanga. Ani na okamžik mi nepřišlo na mysl, že je to úkol nad mé síly. Vyrazil jsem za tím hnusným, smradlavým skřetem. Nikde jsem ho neviděl, ale to mě nemohlo zastavit. Korppi vycítil mou zuřivost a sám vzlétl, aby skřeta našel. Netrvalo to dlouho; běžel lesem kamsi pryč. Nařídil jsem havranovi, aby se držel zpátky; jestliže jsem nebyl Húšangovi rovnocenným soupeřem já, co potom Korppi. Běh lesem byl dlouhý a vyčerpávající. Díky té líné vráně, jak občas s oblibou Korppimu říkám, jsem se vyhnul několika nepříjemným setkáním s nemrtvými. Skřet takovou možnost neměl. Narazil na trojici kostlivců poblíž okraje hluboké rokle. Dva ožehl jakýmsi ohnivým kouzlem, třetího jiným srazil přes okraj. Dva doutnající kostlivci na něj zle dotírali, tak jsem se zastavil a v klidu sledoval boj. Neměl jsem v úmyslu mu nějak pomáhat – obzvlášť ne tím, že bych kostlivce upozornil na svou přítomnost. Byl docela rychlý, ale jasně jsem viděl, že si běh lesem vybral svou daň. Nakonec se zmohl na další ohnivé kouzlo a druhý kostlivec padl. Opřel jsem se o strom a tak, aby mě viděl, odpočíval. Všiml si mě. Zaklel a zaútočil na posledního kostlivce ještě prudčeji. Odměnou mu bylo několik mělkých sečných zranění. Viděl jsem, že slábne. Viděl jsem, jak narůstá jeho zoufalství. Nakonec z posledních sil vyvolal další kouzlo. Kostlivcovy kosti zapraštěly a roztříštily se. Pokračování textu Húšang (16.zápis)