Střípek třetí – legenda o Magawa-ngo

Dnes to nevypadalo na hezký den. Uzuri to věděla, jakmile otevřela oči a zjistila, že skrz větve a listy jejich domu neprosvítá ranní slunce. Protáhla se, ale jen co se jí v hlavě začal formovat plán na dopoledne, zaslechla nejdřív slabé, ale postupně zesilující šustění, jak kapky deště padaly do listoví. Vyhlédla ven a chvíli pozorovala ruch dole na zemi, jak ostatní zručně, ale s klidem rozvinují přístřešky z plátna a chystají snídani.

Klidně by se vypravila do lesa i za deště, ale matka dobře prohlédla její úmysly a poslala ji za babičkou Shani. Tomu se ale Uzuri nebránila, protože měla babičku ráda. Hodně ji toho naučila, ale hlavně – Uzuri milovala její vyprávění.

Přeběhla rychle od jednoho stromu ke druhému a vyběhla po dřevěné plošince k babiččině domu. Rozhrnula závěs a naskytl se jí pohled, který čekala – Shani seděla ve vyřezávaném křesle, kolena přikrytá dekou, a klimbala. Jakmile ale zaslechla zvuky Uzuriiny přítomnosti, probrala se a usmála se na ni. Uzuri ji nalila z konvičky čaj, sedla si na stoličku k jejím nohám a položila ruce na její, které měla babička složené v klíně. Pokračování textu Střípek třetí – legenda o Magawa-ngo

Střípek druhý

Dnes jí oběd obzvlášť chutnal. Jen co ale doznělo poděkování, myslela už Uzuri na něco úplně jiného a po očku se dívala na bratra. Ukuri byl její největší kamarád a i když byl o něco málo starší, Uzuri mu vždycky ve všem dobře stačila. Mrkla na něj a už vyskočila na nohy, div neporazila strýce rozmlouvajícího s jejími rodiči. Jenom se na něj zasmála a byla pryč.

Neměla ráda převlékání. Tak moc ji zdržovalo od věcí, které ji bavily. Ale co naplat – v šatech po lese běhat nemohla a v kalhotách by ji zase nepustili na setkávání. Rychle na sebe hodila pohodlné oblečení a s vybavením čekala na bratra na kraji osady. Když přiběhl, beze slova se spolu vydali do lesa. Pokračování textu Střípek druhý

Střípek první

Stála na kraji skupinky mladších elfů. Matka ji vždycky postavila hned dopředu, aby ji měla na očích. S chápajícím úsměvem ji pak sledovala, jak dělá krok dozadu a snaží se nenápadně vnořit doprostřed skupiny, aby se dostala na její okraj. Přesvědčená, že ji nikdo nevidí. Zazpívala s ostatními ještě jednu sloku písně vítající ráno a pak si nadzvedla šaty, aby nezakopla, a rozběhla se mezi stromy. Matka s otcem se na sebe podívali a povzdechli si.

Uzuri ctila svého otce Jafariho a milovala svoji matku Kamari. Měla krásný hlas a hbité prsty pro hru na flétnu, zpěvy však většinou nevydržela celé. Táhlo ji to pryč, do přírody, do prostoru. I když se vzdálila od svatyně, stále slyšela zvláštní melodii zpěvu. Z této vzdálenosti měla obřady nejraději. Chvíli ještě poslouchala, ale pak hbitě vyšplhala do koruny akátu, kde se skrývalo obydlí jejich rodiny. Při tom si samozřejmě roztrhla šaty, ale v tuhle chvíli ji to příliš netrápilo. Až se vrátí, spraví je a maminka nic nepozná. Pokračování textu Střípek první