Tajemství zlaté truhly (sezení 15.6.)

S velkou slávou jsme opustili brány Sintaru a zamířili kam jinam než k Pirátovi. Spíše než jako dobrodruzi už připomínáme karavanu a naše nároky na jídlo a krmení pro koně rovněž. Než jsme se napakovali a posilnili na cestu, strhla se tu ještě rvačka. Jako by těm násoskům nestačilo, že vedlejší hospoda je vymlácená a musela načas zavřít. Loučíme se a vyrážíme. Zajímalo by mě, co má ten křivák křižák za lubem, že nás tak moc chtěl odklidit z města.
Cesta pláněmi byla nudná jako vždy, naštěstí najít ruiny Starého Sintaru bylo snadné. Tedy pokud jsme tu dobře. I základy věže. Nedivím se, že Arvedani boj o místo pod sluncem prohráli, s jednou věží město těžko bránit.
Uzuri poctivě hledá vchod do podzemí podle popisu, který jsme měli. A našla. Propadla se hluboko do nějaké jámy, ani ji není vidět. Postupně jsme slezli za ní. Nevím, jak jí pomoct, ale při prohledávání batohu, který tu náš neznámý předchůdce nechal, jsem krom jiného našla dvě lahvičky s červenou tekutinou. Einar doporučil to na Uzuri odzkoušet, však o moc hůř ji být už nemůže. Zabralo to a dokonce může vstát a pokračovat s námi dál. Pokračování textu Tajemství zlaté truhly (sezení 15.6.)

Sintarské dny (sezení 13-14-15.3)

Poté, co sme rozsekali nemrtváky – což bylo s novým mečem úplně vo něčem jiným, tak sme se pod vedením Uzuri vydali po jejich stopách. Viděla ty čerstvý stopy i takhle potmě, to sem čuměl. Já, ať sem čumel jak chtěl, tak sem nic neviděl. Asi elfí zrak… Stopy nás dovedli do jednoho skladiště v přístavu, kde bylo hromada beden. Ty měli nemrtváci jako útulný postýlky. Dokonce tam spali i s tesákama. Hned sem jeden zabavil místo toho zlomenýho, ale je to sračka a určitě ho zase vo něco zlomím. No není nad to mít spolehlivou záložní zbraň. Naštěstí ji snad nebudu s novým mečem potřebovat!
Na bednách byli značky, nejspíše loďáků. Ale vo nich se v noci asi moc nedozvíme, tak jsme šli raději spát. Jen mi vrtalo hlavou, jak to bude dál. Ani nemrtváci ani špehoun nebudou moc spokojený. Ale věřit nemrtvákům, to fakt ne. Jinak to holt nešlo. Pokračování textu Sintarské dny (sezení 13-14-15.3)

Šavlozubá Fifinka (sezení 4.5)

Dojedl jsem a převzal měch s trpasličím pivem. Ferir mě celou tu dobu zahlcoval nepochybně užitečnými informacemi, ale měl jsem trochu strach, abych si vůbec něco zapamatoval. Příliš mnoho informací může být někdy nevýhoda.
Rozloučili jsme se a já seslal kouzlo. Nemám tuhle magii rád, nikdy ji asi ani mít rád nebudu, ale je dost užitečná. Stejně jako už poněkolikáté jsem prošel clonou do stínového světa. Pozoroval jsem ho a snažil se z něj něco pochopit, ale zákonitosti mi unikaly. Přišel mi chaotický, jako by tu platily jiné zákony, pevně dané, ale přesto nad chápání velmi dočasného návštěvníka.
Konec tunelu jsem bral jako vysvobození; ten podivný svět mě dráždil. Ne, spíš mě dráždilo, že ho nechápu. Krátce jsem pohlédl na blízké Železné Doly a krátce se zasmál. Kdybych se objevil přímo ve městě – což je dost nepravděpodobné, ale přesto možné – mohl bych ještě užít spoustu legrace, kdyby někdo snad chtěl vědět, proč bývalý dočasný starosta a náš stejně bývalý kamarád Ištak tak najednou umřel. No co, nezaskočit a neříct mu, jak jsme spolehlivě doručili jeho vzkaz, by bylo nezodpovědné. Jsem si jistý, že tu návštěvu taky náležitě ocenil.
Záležitost je uzavřena, dluh splacen. Odplivl jsem si a popřál jeho duši šťastné shledání s Kharem. Teď proměna v orla; přemístit se do Daine neumím. Let je nádherný. Užíval jsem si volnost, pohled z výšky, stoupavé proudy a nádheru… ZAJÍC! Jen s námahou jsem se ovládl. Nejsem tu kvůli lovu. Ani nemám hlad, před okamžikem jsem jedl. Ale instinkty je obtížné potlačit. Pařáty se mi kroutily divokou touhou zabíjet, ale odolal jsem. Spěchám. Co nedoletím, budu muset dojít pěšky – a není to zrovna blízko.
Daine jsem zahlédl jen koutkem oka. Sotva jsem se podíval pořádně, zmizelo. Koutkem oka bylo vidět. Hezký trik. Přistál jsem pod kopcem, poslední metry už jsem letěl těsně nad zemí a jen čekal, kdy kouzlo vyprchá. Málem jsem si rozbil hubu. Pokračování textu Šavlozubá Fifinka (sezení 4.5)

Slasti a ztrasti Sintarské (sezení 3.3)

Byla to veliká sláva, to věděl zcela jistě. Už dlouho neviděl tolik uniforem na jednom místě, a co bylo měšťanů s jejich navoněnými paničkami. Celý dav se tlačil kupředu, jen aby viděl skupinku rytířů v nablýskaných zbrojích v čele. Šedivák se v duchu usmál, když spatřil plavovlasého mladíka, vůdce eldebranských rytířů, jak pronáší slova modlitby. V něžnější půlce města se budou povolovat korzety při vzpomínce na dnešní vystoupení a druhá odvážnější půlka města se bude shánět po takové zbroji.

Vše jednou skončí, i oslava Rytířovi musela. Ze své pozorovatelny nikým nespatřen, ale mohl vidět všechny. Několikrát se oklepal, aby setřásl vlhkost z kožichu, a otočil se zpět do trubky. Znovu na ně narazil u Voňavého náměstí. Podařilo se mu proběhnout až přímo ke stánku se zelím, pak ještě kolem zkažených ryb a pak už i slyšel jejich handrkování se šperkařem. Evidentně neměli tušení co a za kolik. I on by jim dokázal poradit, ale kdo by si ho všímal. Spíš ho zajímalo, proč tak studují ty lejstra s nabídkama práce. A dokonce jeden ten papír strhli. Že by hledali uprchlé zločince a vrahy? A nebyla ta tvář na plakátě nějak povědomá. Myšlenky se mu honily hlavou jako šílené. Pokračování textu Slasti a ztrasti Sintarské (sezení 3.3)

Sintarská odysea (sezení 18.2.2012)

Stodola hospody U Piráta byla plná lidí. Asi osmdesát lodníků a přístavních dělníků chtělo vidět finálovej souboj boxerů. Jejich šampiona a mě. Mezi hlučícími diváky pobíhal klučina a sbíral sázky. Pochopil sem, že nemám bejt favoritem. Přesto si Einar a překvapivě i Zelda vsadili na mě.
Věděl sem, že mi kámoš pomůže obvyklým trikem.
Pak vstoupila VONA. Obrovitá Villtur Brunnhilda, kterou známe z tý akce Mlady. Dav ji nadšeně vítal. Bylo jasný, proč…
Ale měl sem sázky u prdele. Svoje zranění i velikost tý zrůdy taky. Bude pořádnej boj!
Překročil sem ohraničení kruhu a vstoupil do písku. Einar mi pozved ruku a hlasitě prones:“Gimel Ničiteel.“ V té chvíli seslal obranné kouzlo. Mělo by vyvážit nevýhodu mýho zranění z řeky…
Pomalu sem sevřel ruce v pěst.
Já a vona.
Rval sem se už tolikrát. Teď sem vnímal novou sílu. Dav čumilů, lidskejch červů, který se přišli pobavit soubojem. Sevjoran proti villtur! Maj to mít!
Villtur naznačila, ať se předvedu.
„Villtur sem ještě nelovil“ křikl sem, zuřivě sem vyrazil kupředu a nakopnul ji.
Její protiúder byl silný. Kouzlo nefunguje?!?

Pokračování textu Sintarská odysea (sezení 18.2.2012)

Gimel Ničitel (sezení 13.1.)

Kdesi nade mnou cosi mohutně šplouchlo. Posily! Tvor kousek ode mě o Gimelovi nic nevěděl, a tak zaútočil. Vypadal ženského pohlaví a hlavně celý tvořený vodou, ale stejně mě překvapil, když se jeho – JEJÍ – ruka natáhla a na vzdálenost snad víc než deseti kroků mě zasáhla do hrudi. Tak silný úder jsem snad ještě nikdy nedostal. Pochopil jsem, že když budu ještě chvíli váhat nad nejlepším způsobem, jak zaútočit, můžu tady docela dobře taky zůstat.

„Loft vindur!“ Pod vodou to znělo tak nějak… Divně. Kouzlo nevytvořilo vítr, jako tenkrát, když jsme potkali v pláních toho maníka, co kráčel ve středu bouře, ale vodní proud. Každopádně ruka tvora zmizela; můj proud ji rozmetal. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych udělal svůj proud a ona byla v něm, ale to už dorazil Gimel a zuřivě zaútočil.

Vyslal jsem k tvorovi Výzvu. Skutečně mě překvapil, když ji přijal; myslím, že to byla jeho – její? – poslední chyba. Na souboj myslí je nutné se skutečně soustředit, takže pak není čas uhýbat zběsilým výpadům sevjorana s tesákem. Hned napoprvé jsem pronikl do její mysli, avšak i její útok byl úspěšný. Znovu jsem trochu znejistěl, ale na podobné pocity teď prostě nebyl čas. Lámal jsem se skrz její psychické bariéry, až jsem konečně dosáhl dost velké převahy na jednu z hezkých a účinných technik. Sevřel jsem její mysl a drtil ji vlnami bolesti. Cítil jsem, jak se její útok rozpadl. Stála tam, poražená a neschopná se pohnout. Pokračování textu Gimel Ničitel (sezení 13.1.)

Velké nesnáze ve velkém Sintaru (sezení 7.1)

Šli sme spát do slimejšova malýho kamrdlíku, ani vokno tam nebylo. Ani nevim, jak sme se vešli nebo kdy dorazil Ferir. V noci nás ale vzbudil ženský křik. Vyskočil jsem s tesákem, že budu hrdinně zachraňovat. Venku byla ňáká nahá ženstina, vokolo kupa čumilů. Že prej viděla svýho zesnulýho manžela. Trpaslík se vrátil k Einarovi (kterej to ani neuznal hodný vstáváni), že není v nebezpečí. Holky vyrazily stopovat, tak jsem aspoň hlídal je. Ale bylo to k prdu, žádnýho ducha sme nenašli.
Zbytek noci se změnil na noční můry. Zdáli se nám blbý sny. Mám z toho podezření, že to peče ten nafoukanej mág z trpasličího náměstí, aby šly na vodbyt jeho přípravky na pěkný sny. Hajzl.
Dole nám dal slimejš dobrou polívku ke snídani. Bohužel tam byl ještě jeden host, potulnej trubadúr Marigold. Spíš vobtloustlej trouba to byl. Furt se chvástal a balil Zeldu. Měli sme co dělat, aby sme mu nesbalili loutnu. Vobčas z něj vypadlo ale něco zajímavýho, například místní elfky sou prej veselejch mravů a určitě by to stálo za to vyzkoušet.
Zapil sem to ňákým vorčím vostrým pitím a že je čas vyrazit prodat ty naše zbraně. Jenže Ferir se rozpovídal vo včerejší hádce a vo svým nočním trajdání po venku. Že ňákej trpaslík má rád trpaslici, ale z nepřátelský rodiny. Udělali svatbu na truc, jenže trpasličí tradice chtěj velký dary a tak svatbu zneplatnili, že ji daj bohatšímu ze třetí rodiny. Celý to bylo zamotaný a samý trpasličí pravidlo. Měla bejt druhá svatba, kterou že budem hlídat, aby ji původní ženich nepřekazil. Já teda fandil jemu, ale nějaká velká trpasličí mela by to všechno posrala, takže asi nebylo zbytí než to nechat tak. Ferir byl tou věcí celej zapálenej a Einar držel s ním, tak šli něco vokolo toho a já prodával naše zbrojířství sám. Pokračování textu Velké nesnáze ve velkém Sintaru (sezení 7.1)

Sintar (sezení 23.12)

Cesta pláněmi ubíhala celkem jednotvárně, jak už jsme si ostatně zvykli. Gimel jel většinou na koni, já se s Uzuri střídala v řízení vozu a Ferir s Einarem se nějak zabavili se soudcem za námi. Tak to šlo až k řece, kde se nám naskytl zajímavý pohled na přepadení obchodní lodi ze Sintaru. Střetla se s ní rychlá loď barbarů, plující pod vlajkou draka, a sintarská loď šla ke dnu. Seveřanům velel někdo se zářícím červeným mečem, takový materiál jsem ještě nikdy neviděla.
Tahle řeka byla nakonec poslední, co nám bránilo dojít po svých až do Sintaru. Plavat bych přes ni nechtěla, i kdybych to snad uměla. Jediná cesta je tak velký přívoz, malý náš vůz neuveze. Cenu se podařilo usmlouvat na polovinu a dostali jsme ještě dobrou radu zadarmo – že nás může někdo dostat za patřičný (rozuměj „vysoký“) obnos do města bez kontroly, která by se nám nemusela líbit. Takhle se naprášit přímo před soudcem to chce patřičnou porci blbosti. Střáž byla nepříjemná jak všude, tady se asi ta pakáž ze Železných dolů učila.
Podle pokynů velitele 3. podpůrného zásobovacího pluku jsme bez problémů našli chrám estelinek a předali soudce. Prý nejdříve zítra budeme vědět víc. Hurá do víru velkoměsta. Teda až ustájíme koně. Pokračování textu Sintar (sezení 23.12)

Bazilišek (sezení 10.12)

Potom co Einar do meditoval, vydali sme se znovu na cestu.Nebyla moc dlouhá neboť ke stretu našich názorů došlo hned na první křižovatce já s Einarem sme chtěli jít dál po stopě a pokud možno zabít co se naskytne aby nám někdo nevpadl do zad, Gimel a Zelda chtěli jít dál hlavním tunelem tudíž se ozvalo Uzuri rozhodni to. A taky rozhodla šlo se dál hlavním tunelem.
Vstoupili sme do dalšího sálu podobnému těm předchozím. Byl plný krápníkových soch které měli jen obličeje a žádné končetiny. Vedli odsud dvě cesty, jedna úzká pěšinka a širší cesta asi tak na vůz s párem volů. Ve vstupu do chodby stála socha hevrena, byla zády do sálu , úplně odlišná odevšech předešlých. Byla velice propracovaná do sebemenších detailů, doslova to vypadalo jako by tu někdo zkameněl. Einar se ho pokoušel probrat , ale nedařilo se. Po stěnách byli hluboké rýhy jako by se tudy zkoušelo prodrat obrovské zvíře. Vzpomněl sem si na sál s rozbitýma zbraněma a zbrojí která vypadala jako by ji něco rozkousalo. Popošli sme kousek chodbou a spatřili sme ostrá světlo jako by chodba ústila někde na povrchu, ale to není možné vždyť celou dobu jdeme pořád hlouběji do skalního masivu. Zaslechli sme zvláštní bzučení, s každým naším krokem bylo slyšitelnější. Zelda se zastavila, chvíli něco hledala a pak řekla je tu past. V tom sme si všimli Einarova naprosto soustředěného a přitom nepřítomného výrazu, jako by tu s námi vůbec nebyl. Po chvíli se probral a říká „je tam obrovský sál ve kterém je několik hospodářských budov a velká pyramida. Proti ústí chodby stojí věž s katapultem a na ochozu jsou střelci, vede od tam tud ještě jedna menší chodba a tu střeží lučištníci. A na stropě jsou nějaké velké krystaly které to celé osvětlují“. Kamenné slunce pomyslel sem si, ale kde by tito tvorové přišli k našemu slunci když tu nikde není ani náznak jakékoli jiné naší práce. Mezi tím bylo rozhodnuto že je to příliš riskantní pokoušet se to dobít vzhledem k tomu že tam soudce není a že prozkoumáme druhou cestu vedoucí z předchozího sálu. Pokračování textu Bazilišek (sezení 10.12)

Na lovu goblinů (sezení 12.11)

 Moc hlouběji jsme nešli. Ferir jako obvykle vyrazil vpřed, ale hned se zase vrátil. Prý před námi někdo je. Zelda se dívala svým „tygřím okem“, ale nikoho neviděla – a ani Ferir, když se podíval znovu svým trpasličím zrakem. Bylo třeba jednat – a to velice, velice rychle. Dřív, než ti dva zburcují celý jeskynní systém. Kdo ví, co se tu všechno skrývá. Vybavilo se mi doupě šediváků, kam nás přenesl teleport z dolů.
Dnes se mi daří. Bez obvyklé zdlouhavé přípravy jsem se proměnil v pumu. Tuhle podobu jsem ještě před svými přáteli nezkoušel a teď byl čas lovit. Černá šelma vyrazila vpřed. Kousek dál chodbou byl široký, starý most a za ním, v místě, kde z hlavní chodby uhýbala menší odbočka, stáli. Pět menších goblinů a před nimi na řetězech tři větší orkové s palicemi. Pro jistotu jsem na sebe seslal ochranné kouzlo, přeskočil trojici orků a smetl goblina, co držel jejich řetězy. Do vzduchu vystříkla zelená krev. Pokračování textu Na lovu goblinů (sezení 12.11)