Červená karkulka od Lukáše Hermy

Steampunk Red Hood

Převzato z  36. číslo časopisu Drakkar

Noc byla temná. Ne kvůli mrakům, to jen černý uhelný dým z tisíců
továrních komínů stoupal k nebi a zakrýval měsíc i hvězdy. Zpátky na
zem potom padal jemný popílek smíchaný s kapkami deště, který úplně
všechno v tomhle obrovském městě, domy, stromy, řeku i lidi, barvil do
stejné uniformní tmavé šedi. Z továren potom vycházely ocelové lokomotivy lesknoucí se mastnotou, vzducholodi i zbraně, parní stroje připravené k osazení do lodí, všechno, co si kdo jen dokázal představit. Oheň
nikdy nevyhasínal, stroje se nezastavovaly, zástupy dělníků se střídaly
na směnách jako živé nástroje přispívající svou troškou k rozvoji tohoto
úžasného věku oceli a páry.
A přestože byly linky dokonalé, materiály čisté, pocházející z hlubokých dolů i šachet táhnoucích se celé desítky kilometrů pod samotným městem, a preciznost, se kterou se složité programy dávající duše
komplikovaným mechanismům leptaly kyselinou do měděných děrných
štítků, téměř neuvěřitelná, stávalo se, že vznikaly zmetky. Stroje a mechaničtí tvorové, kteří nedokázali sloužit svému účelu kvůli různým chybám
a defektům, co se vyhazovaly na obrovskou skládku do míst, kde kdysi
za barbarských dob býval veliký park, tam pomalu rezivěly na velikých
haldách zakrývajících záhony zarostlé plevelem, aby byly po určité době,
pokryté korozí, vzaty a přetaveny v něco úplně jiného.
A tu chladnou podzimní noc, kdy z nebe padaly kapky špinavého
kyselého deště, kdy se vítr proháněl po skládce, opíral se do hromad šrotu
a hrál na ně jako na nějaké obrovské varhany doplňované hučivým chó-
rem strojů z továren, které nikdy nespaly, se jeden z tisíců zdánlivě mrtvých strojů najednou probudil. Ležel tu už celé roky. Ale oheň dřímající
v jeho nitru nikdy docela nevyhasl, i když skelet byl pokryt rzí a vystaven
nepřízni drsného počasí ve společnosti svých opuštěných tlejících bratří.
Probral se do života a zavětřil. Ozubená kolečka se s vrzáním a ná-
mahou rozeběhla, vnitřní mechanismy procitly, jak jim dodával energii
dosud dýmající plamen, který se rozhořel s mnohem větší intenzitou.
Voda se měnila v páru a ta probíhala systémem postaveným zručnýma
rukama zkušených řemeslníků. Levé oko se rozzářilo do tmy červeným
světlem, pravé zůstalo viset zplihle na kusu drátu dávno vyražené z ocelového důlku, když se začal prodírat na povrch skrz okolní šrot. Poškozený a nedokonalý. Zmrzačený. Rezavý a unavený.
Dívka utíkala. Oděná do špinavé kombinézy, umazaná od oleje,
klopýtala tmou. Prchala z jedné z továren. Od nekonečného kolotoče.
Toužila vidět slunce a hvězdy, slyšet zpěv ptáků, o kterých se psalo v zaká-
zaných obrázkových knížkách se zažloutlými a umaštěnými stránkami,
co mezi nimi kolovaly, a ze kterých si za svitu téměř vyhaslých svíček
po nocích navzájem předčítali a vyprávěli si o tom, že jednou utečou.
Protože děti mají své touhy a sny, o které přicházejí až jako dospělí, když
zapadnou do nekonečného kolotoče směn, kdy jejich jediným cílem zů-
stává dodržet plán, uživit rodinu, nezemřít na vyčerpání dříve, než se
o sebe děti dokážou samy postarat.
Bála se takového života, večer se protáhla úzkým oknem vedoucím
ven, podhrabala se pod plotem a utíkala pryč. Cítila psy, co jí jdou po
stopě. Supěla a prodírala se skrze hromady rezavého kovu, rozřezávala
č. 36. – únor 201339
si dlaně a v křečovitých záchvatech kašle způsobeného agresivním dý-
mem a popelem vykašlávala vlastní krev. A zatímco se její tělo barvilo
do červena krví vytékající z desítek mělkých ran, štěkot mechanických
pronásledovatelů utíkajících za uprchlicí se přibližoval.
Najednou před ni skočil stroj, který kdysi dávno musel býti vlkem.
Třásla se a pozorovala ho, jak nejistě našlapuje na rezavé končetiny a dívá
se na ni jediným zdravým okem. Z jeho chůze se vytratila ladnost. Tělo
měl pokryté rzí. Byla to pouhá hromada šrotu, co najednou ožila. S údivem poznávala vlastní práci, jednu z první věcí, s jejichž výrobou kdysi
pomáhala, a do které vložila část svých snů, a o které ani netušila, že kdy
skončila zde.
„Dobrý den, Červená karkulko,“ řekl vlk najednou chraptivě, skoro
nesrozumitelně, s mluvidly poškozenými na hranu snesitelnosti, a ona
upírala pohled do jeho zářícího oka. Zněl… osaměle. Bez účelu. A jí se
vybavila odpověď, odpověď jako ze snů.
„Dobrý den, vlku,“ zašeptala, zatímco se k ní stroj lísal. Hladila ho
po chladné struktuře zarezlého kovu a sledovala, jak pára stoupá ze dvou
mosazných výfuků po stranách hřbetu. Najednou jí ruka zajela skrz místo, kde se koroze prožrala kovovým tělem až do samého žhnoucího nitra
stroje a dotkla se schránky s děrnými štítky. A zatímco se štěkot mechanických psů přibližoval, ona dostala nápad.
„Kampak tak časně, Karkulko?“ zeptal se opět vlk, zatímco soupe-
řila se zatuhlými drobnými šroubky skrývajícími mozek stroje a otáčela
s nimi ničím víc, než vlastními olámanými nehty.
„K babičce,“ zasykla, když se závity proti své vůli pomalu kroutily,
a ona se pokoušela pracovat co nejrychleji, protože se poškozený stroj
odmítal zastavit a stále se pohyboval.
„A copak to neseš v zástěrce?“ zasípal opět rozbitý vlk, měděným
čumákem ji šťouchl do ruky a otevřel tlamu plnou ocelových zubů.
„Koláč a víno, včera jsme pekli nemocné a zesláblé babičce na posilněnou,“ zašeptala opět dívka. Čelo se jí orosilo námahou, když konečně
sundala víčko a odhalila krabičku s děrnými štítky, seřazenými podle
dávno nepoužívaného vzoru, které četlo několik ostrých jehel.
„Kdepak bydlí babička, Karkulko?“ zeptal se opět vlk. Zatímco si její
šikovné prsty hrály se samotným centrem jeho bytí a pokoušely se změnit
naprogramování, štěkot pronásledovatelů byl opět o něco blíž.
„Inu, ještě tak čtvrthodiny cesty v lese, její chaloupka stojí mezi třemi velkými duby, kolem je lískové ořeší, určitě to tam musíš znát,“ citovala svou oblíbenou pohádku. A ani v tuto chvíli nepřestávala hledět na
děsné štítky a měnit jejich pořadí. Najednou vlk zmlkl. Zmlkl a zhroutil
se jako rozbitá hračka. Dívka vykřikla zoufalstvím, zaklela, když se na
hromadě šrotu ukázali její dva pronásledovatelé, štíhlé mechanické siluety připravené ji roztrhat na kusy za opovážlivost.
Ustupovala před nimi a zírala do zářících mechanických očí, vědě-
la, že je mrtvá, že nemá smysl utíkat. Když tu najednou vlk, její vlk, opět
ožil. Zdravým okem se podíval nejprve na ni, potom na její pronásledovatele a ona cítila, jak jehly v jeho nitru s námahou chroupou nové série
dat. Napřímil se. Otočil se směrem k nim a zavrčel.
„Červená karkulko,“ řekl konečně, „koukej na ty krásné květiny, které tu rostou všude kolem, pročpak se trochu nerozhlédneš? Myslím, že
jsi ještě neslyšela ptáčky, kteří by zpívali tak líbezně. Ty si tu vykračuješ,
jako kdybys šla do školy, a přitom je tu v lese tak krásně! Utíkej pryč. A já
je tu zadržím.“
A dívka, Karkulka, uposlechla. Zatímco za ni poničený vlk bojoval
svou poslední bitvu, ona utíkala. Běžela za svobodou. Za svým snem. Bojovala za šanci, kterou jí dala náhoda a jedna pohádka ze zažloutlé kníž-
ky. A snad doufala, že se se svým zachráncem jednoho dne opět setká,
v lese, kde místo železného šrotu a rzi porostou pravé stromy a květiny a
kde jim budou nad hlavou zpívat ptáci.