Co skrývá Mlha (sezení 5.11.2010)

Probuzení to nebylo dobrý. Ne že by mi vadila zima, ale všude byla mlha hustá jako kaše, kterou mě cpali zamlada. Pořád mi vrtalo hlavou, jak nás v noci probudil ten vzdálenej křik a hluk boje. Moc daleko na to, aby se s tím dalo cokoliv udělat, ale dost blízko na to, abychom příště mohli bejt ty pobitý my. A nepřidalo ani to, že si mě potom vzal Bezděk stranou a řekl, že večer asi zahlíd paní Mauril. Víte přeci, že obchází před bitvou a vidí ji, kdo se s ní setká v podsvětí!?!

U tý Černý věže se zase Zelda polekala nějakýho kostlivce u brány! Ne že bych to teda bral úplně vážně, ta naše krasotinka je dost lekavá a třeba tam byl jen nějakej nebožtík hezky přišpendlenej kopím nebo narafičenej na pověrčivý vesničany. Na nějaký báchorky o vobživlejch mrtvolách se mi věřit nechtělo. No ale volchv tomu asi docela věřil, když to chtěl probrat s mistrem kouzelníkem v Železnejch dolech.

Ještě jsme natrhali nějaký léčivý listí Zelanu a mlčky vyrazili. Byl jsem rád, že nás vede Uzuri, páč v tom vovčím mlíku bych možná ani nenašel cestu. Po pár hodinách jsme za sebou zaslechli nějakej kovovej cinkot. Zalezli jsme na kraj lesa a čekali. Pár vystrašenejch zlatokopů, který se včera tak hnali nahoru do kopců. Blázni nevozbrojený! I kdyby tam nějaký zlato vopravdu bylo, beze zbraní ho může hledat jen čistokrevnej cvok!

A taky že jo. Dva chlapi spěchali zpět do Železnýho Dolu. Představili se jako Bejk a Tchoř, zápasníci z putyky Noc a Den. Jeden přes druhýho popisovali, jak tábor zlatokopů kdosi vymlátil tak, že potok byl plný krve. Vtipný bylo, že ten křik, co jsme slyšeli v noci, byl z uplně jinej strany, takže se to tu jatkama jen hemžilo. A pak si choďte po světě nevozbrojenej!

Měli jsme společnou cestu, tak jsme jim upravili krámy na batohu, aby necinkali, a vyrazili. Říkal jsem si, že bych s nima mohl někdy v tý krčmě změřit síly, ale to jsem ještě nevěděl, co nás čeká.

Když jsme byli nad městem, tu proklatou mlhu na chvíli rozehnal vítr. Z dolu v kopci u města se valil hustej kouř. To by možná tak nevadilo, ale von se valil i z hezkejch pár míst na severu města. V tý chudinský čtvrti, kde byla ta nákaza. Kvůli ní jsme se trmáceli do kopců k Černý Věži, abychom přinesli místní fešný léčitelce smradlavej mech – kterej by jim měl pomoct, kdyby byli votrávený. Tak mě hned napadlo, že se to tam všechno posralo. Možností bylo víc, ňáký nepokoje, spalování mrtvol.. Každopádně ty dva vyrazili hned do města. A my se začali dohadovat, co dál.

Jako dycky naše pěkný elfky vymyslely něco jinýho než my sevrojané. Tak jsme se zasejc rozdělili. Von tam totiž byl navíc velkej stan mezi městem a dolama. Myslel jsem, že přijel soudce vyšetřit tu velkou krádež lintiru, ze kterej obvinili dokonce ty paka nás. A že panáček nechce bydlet ve městě, kde je nákaza. A na ten stan že se půjdou podívat ty elfky. My jsme chtěli do města. Bezděk naprášit starýmu kouzelníkovi Malixovi, že v Černej Věži strašej nemrtvý. Já zase chtěl vědet, zda pan Hmm rychlonožka doručil smradlavej mech Bělaně. V pořádku.

A všichni jsme se měli sejít, tuším, u Yarmiho v hospodě.

No plán dobrej, ale jak jsme se v tej hnusnej kaši blížili k městu, tak jsme zase slyšeli kovový cinkání. Radějc jsme se tomu vyhnuli, ale je jasný, že jsem měl pořád palcát v rukách. Jak jsme se vyhejbali, tak jsme došli ke hradbám místo k bráně. Někdo tam hlídkoval a k mýmu překvapení (nevim teda, jak byl překvapenej volchv) bylo město v obležení. A ne ledacjakym, strašili tady kostlivci jak v tý Černý Věži. Hodili nám provaz, abychom přelezli hradby, že bránou to nejde. Měli jsme smrťáky v patách, tak jsem poslal Bezděka nahoru prvního a vyhlížel kostlivce.

Z mlhy se vynořili dva, fajnový naleštěný zbraně jak z nějakýho trpasličího povozu, jen voni vypadali už trochu sešle. Oba měli štíty a rázovali si to rovnou ke mně. Mrazilo mě, když jsem ty vobživlý povídačky viděl opravdu chodit. Nebyl jsem si jistej, zda stihnu vylést nahoru, tak jsem poprosil Rytíře o pomoc a chystal se k boji. Naštěstí Bezděk toho se šavlí uzemnil nějakým tím jeho kouzlem, takže na mě zbyl ten s mečem.

Snad díky Górovi jsem ho hned zasáhl pořádnou ranou z palcátu. Prázdné kosti zakřupaly, ale ta nečistá bestie stála pořád na nohou a dorázěla na mě. Snad pět mocných ran, které by srazily skalního medvěda, jsem mu zasadil a ta hromada kostí stále bojovala! Bezděk ji i několikrát trefil nějakým ohněm, přesto jsem měl na boku šřám, když konečně vyhasnul… život? … toho neživáka. Jenže to už se sebral ten se šavlí ze země a přišli další dva. Bylo mi jasný, že to nezvládnu, tak jsem co nejrychleji vyšplhal nahoru. Oni na ně zatím mrskli cosi v hrnci, co dole udělalo pěknou ohnivou paseku. Škoda, že tam zůstaly ty jejich fajnový zbraně a štíty..

Podle stráží organizoval poradní sněm starosta u radnice, tak jsme se dohodli, že vyrazíme tam. Stejně tam budou všichni, se kterejma jsme chtěli dát řeč. Ale nejdřív jsme chtěli zjistit, zda se holky dostaly v pořádku do města. Měl jsem vo ně pěknej strach! Jedna je sice dost šikovná s dýkou, ale co to je proti takový zrůdě vobživlý? A luk té druhé taky nepůsobil jako vhodná zbraň proti prázdnejm hrudníkům, které nemohl rozrazit ani palcát. Doufal jsem, že neprovedou nějakou totální hloupost. Naštěstí se boji docela vyhejbaj.

Oběhli jsme tedy hradby. Nakonec jsme na ně narazili, ale musím říct, že mě dost vyděsilo řídké rozmístění obránců. V tý mlze určitě nedokázali bránit hradby celý, prostě byli vod sebe moc daleko. Naše elfky neměly moc štěstí, nějaká nervózní kouzelnice jim ohnivou koulí připálila prdele. Bohužel doslova. Ani krásný vlasy Zeldy už nebyly tak učesaný.

U radnice starosta rozdával rozkazy k obraně. Bylo mi jasný, že to maj pěkně posraný. Hlídali obě brány, ale přes špatně strežené hradby (no neříkal jsem to rovnou?) jim lezli kostlivci dovnitř do města. Když se jim je podařilo zahnat do baráku, tak ho raději i s nima zapálili. Že prej jsou na oheň háklivý. No nevím. Na lov těchhle potvor ve městě a hašení průserů tu zřídili dvě bandy, jednu jezdců a druhou lovců pod vedením pana Hmmm rychlonožky (tak vida, přeci jen to zvládnul včas a v pořádku). Pro nás vymysleli práci poslíčků a dalších průserářů. No super.

Zašli jsme za Bělanou se nechat ošetřit – elfky po tom kurýrování spálenin vypadaly jako dětský prdelky, a šli vyfasovat zbraně. Teda spíše zbroje, s vyjímkou Zeldy nám propůjčili každýmu proti podpisu pobíjenou zbroj. Udělalo mi radost, že já umím trochu psát, ale elfka Uzuri ani hovno. Vzal jsem i největší kuši, co tam měli, třeba jim s tím dokážu ustřelit tu jejich prázdnou kebuli. Jenže ten krám je těžkej asi jako vovce, tak pochybuju, že trefím neco menšího než vrata vod stodoly.

Pak přiběhl malej kluk, že potřebujou odnést těžce raněnýho a naše služba začala. Chudák měl šíp ve voku, ale ješte dejchal, tak jsme ho s Bezděkem popadli a táhli ho co nejrychleji k Bělaně. Holky zase zůstaly tam, do háje.

Bělana řekla, že se z toho dostane, že jsme ho tím zachránili. No nejni to sice krásná panna jako v báchorkách o rytířích, ale aspoň něco. Pak jsme vyrazili pro tu volchovskou kovovou hůl, co zůstala v lazaretu v chudinský čtvrti. Cestou zpět jsme narazili na někoho v baráku a protože nerozuměl lidsky, raději jsme barák podpálili. Ne že bych teda byl srab, ale přeci jen to nejni čestnej boj, když je někdo už mrtvej a podruhý se mu umřít nechce i když se do něj mlátí jak do vobilí.

2 komentáře u „Co skrývá Mlha (sezení 5.11.2010)“

Napsat komentář