Déšť v Daine (sezení 18.4.)

Bylo deštivé odpoledne a kapky bušily do břidlicových stříšek hradeb. Neúnavní vodní bojovníci občas zvítězili a na mou hlavu dopadla studená krůpěj. Nikdy jsem neměl rád podzim, zvlášť ne tady v horách. Déšť tu hrál s vámi hru o to, kdo koho dostane dřív. A většinou vyhrával, protože mu pomáhal jeho věrný přítel vítr.

Dnes mi to ale tak nevadilo. Tady z těch míst jsem měl přehled o všem, co se děje kolem, mohl jsem vidět vísku před hradbami, slyšet bučení krav a bečení ovcí, chvíli jsem pozoroval, jak voda stéká po bráně ze zelanového dřeva a vytváří tak fantaskní tvary. Ale pak můj zrak padl na okraj nedávno vybudované vinice. Skupinka promočených cestovatelů se pomalu ploužila po stezce, nesouc dalšího člena na zádech.

Honilo se mi hlavou, copak se tu asi stalo. Kdo jsou ti poutníci a co chtějí u bran pevnosti? Jeden z mnichů je vpustil dovnitř a toho nemohoucího odnesli ihned do věže. Šum deště přehlušil všechny hlasy a já tak neslyšel, co bylo tématem jejich rozhovoru. Mnich je však velmi brzy opustil a oni se vydali do jídelny.

Dlouhé hodiny jsem poslouchal hudbu a zpěv z jídelny. Dovnitř jsem se neodvážil, ale přál jsem si, abych tam s nimi mohl být. Naštěstí mi ten malý kuchař připravil soukromou hostinu. Když se vracel, tak jsem mezi dveřmi spatřil tu hezkou elfku tančit na stole a tu druhou hrát na píšťalu. Ten trpaslík pil s dalším soukmenovcem a ten vysoký silák potajmu obdivoval postavu tanečnice.

Ráno mě probudila silná rána, jakoby někdo z něčeho spadl, snad možná ze skříně. V duchu jsem se usmál, to určitě vstávají noví návštěvníci. Déšť jim cestu neusnadnil a jen taktak stihli dojít do kaple včas, než to začalo. Nevím, jestli se také modlili k Pánu Boje, nebo vyznávali jiné bohy, ale úcta k hostitelům jim nedovolila nezúčastnit se.

Po jídle, které některým notně vylepšilo barvu v obličeji, se vydali do věže, vedeni tím zvláštním tichým mužem, který už tu nějaký čas pobýval. Tam v druhém patře v ošetřovnách jsem je pozoroval, jak stojí nad lůžkem staršího pacienta a bezradnost se jim zračí v očích. Na dalším lůžku leží poslední z jejich skupinky, nevypadá dobře, ale oči má otevřené a z jeho úst zní slova. Sice nevím, co se nemocným stalo, ale viděl jsem odhodlání, které sálalo z těch čtyř, když opouštěli věž.

Skoro se mi ztratili z očí, málem bych přišel o rozhovor s tím starším mnichem, řídí tu vše jako kohout v kurníku. Asi se dozvěděli mnoho informací, když tak uváženě pokyvovali hlavou. A snad se i ten svalnatý přihlásil na dnešní turnaj. Rozhodně síly má na rozdávání, jen jestli bude stačit.

Rozprchli se jako holuby, když zahlednou stín sokola. Fousatý trpaslík táhl  svůj cinkající batoh z noclehárny do kovárny a již brzy bylo slyšet údery kladiv na žhavý kov. Jedna z elfek v mužské ošoupané a špinavé zbroji, vedla rozhovor se zvláštním mužem venku pod přístřeškem. Nestihl jsem zjistit, co si povídali, ale viděl jsem zájem a údiv v jejím obličeji. Už jsem ho tu někdy viděl, ale co jen mohl chtít jí? Asi mi nebylo bohy dáno to vědět. Ten svalnatý bojovník zavětřil příležitost a zapletl rozhovor se štíhlou šermířkou. Viděl jsem ji několikrát tančit s jejím mečem, jestli má tak ostrý a hbitý jazyk, jako jeho ostří, bál jsem se, co bude následovat. Ale zřejmě dnes k ničemu nedojde a žádné peří létat nebude. Barbar vyšel ven s pochmurným výrazem. Nejen po kráse se pídí elfí tanečnice, ale zřejmě i po hlubokých myšlenkách a znalostech, navštívila totiž pevnostní knihovnu. Mezi svitky a iluminacemi knih vládl pevnou rukou starý knihovník. Elfka i mnich zapleteni do rozhovoru si mě ani nevšimli. Mohl jsem je tak nerušeně pozorovat a mít pochopení pro zoufalý výraz v očích elfí krásky.  Tušil jsem, co ho způsobilo, pomoc je ale nad mé síly.

Dnes bude zase pršet, ale co už, musím se vrátit, viděl jsem toho dost.

Od střechy se odlepil tmavý stín a jen pleskot mokrých havraních křídel prozradil, kdo právě odlétal ze subotamského kláštera Daine.

5 komentářů u „Déšť v Daine (sezení 18.4.)“

Napsat komentář