Díky trpaslíci (8.zápis)

Dneska má Pai Mei další návštěvu. Je to trojice trpaslíků, malých, vousatých a s nezvykle širokými rameny. Jejich krásně zpracované sekery vzbuzují respekt. Ne už tak oni sami, jsou to dva mladíci a řekl bych, že ten starší bude jejich otec. S tím jediným si Pai Mei povídá, zavřený ve své studovně. Mladí sedí v jídelně a hlučně se něčemu řehtají.
Ruší mě to v soustředění. Dlouhou chvíli jsem se snažil nedávat svý podráždění najevo. Volchv takový věci nedělá, nebo by aspoň nikdy neměl, ale nakonec mi trpělivost došla.
Poslouchal jsem chvíli za dveřma, abych se ujistil, že si dělaj srandu z naší elfky. Pak jsem odhadnul, kde ti dva sedí, přešel do knihovny a seslal kouzlo Procházení zdí, co se tak líbilo Uzuri. Když mě trpaslíci zahlídli vynořovat se ze zdi, chechtot jim zamrznul ve vousech. Posadil jsem se ke stolu a usmál se na Muriel. Vrátila mi to. Zmatená trpasličí mládež se po zbytek návštěvy chovala hodně tiše a s trhnutím se ohlížela při každém nečekaném zvuku.
Díky téhle příhodě jsme s Muriel začali znova cvičit lítání. Občas jsme se letěli kouknout, co dělá Zlomenej Šíp, ale většinou buď vyřezával figurky, nebo studoval vnitřní orgány lidskýho těla. Neodvážil jsem se mu říct, že by si ušetřil spoustu času a námahy, kdyby si ode mě půjčil deník toho nekromanta. Tam je to totiž všechno vysvětlený a rozkreslený daleko líp.
Lítání je naprosto úžasný. Napadlo mě vzít s sebou tu svou línou vránu a je fakt, že na to, jak nerada lítá, má dost přehled. Když se zbavil strachu z orla a sokola, byl výbornej učitel. Akorát o střemhlavým letu ví prd. Tomu jsme s Muriel věnovali fakt hodně času a úsilí, protože nás to baví oba. Obvykle jsem ulovil myš, vylítl s ní dost vysoko a pustil. Muriel ji pak ještě ve vzduchu chytila a hodila ji zase mně. Asi to zní krutě a nesmyslně, ale díky týhle hře jsme se naučili o střemhlavým letu fakt hodně.
Dnes večer sem byl fakt neskutečně unavenej. Zapadl jsem k sobě hned po večeři s jedinou myšlenkou: skácet se na slamník a spát jako špalek až do rána. Jemný zaklepání jsem nejdřív přeslechl, až když se opakovalo, cosi jsem zamručel a už v polospánku dál přetahoval halenu přes hlavu. Když vešla Muriel s osuškou v ruce, zatajil se mi dech.
Někdy se budu muset zamyslet nad tím, jak je možný, že pouhý pozvání ke společný koupeli v jezírku dokáže tak snadno odsunout únavu kamsi do pozadí coby naprosto nedůležitej pocit. Do ledový vody jsem skočil první. Když jsem se kouknul zpátky, stála tam nahá na břehu a opatrně se osmělovala. Ani v těle pumy mě ten pohled nenechával klidným, ale teď sem byl skutečně šťastnej, že sem po krk ve vodě a nic není vidět.
Nakonec jsme se koupali docela dlouho a když jsme se vraceli, byli jsme oba promrzlí a drkotaly nám zuby. Dost jsme se vyblbli a i když mezi náma k ničemu nedošlo, ještě dlouho se mi nedařilo usnout.
Když sem se probudil, svítilo mi do tváře slunce a kolem stáli jako tři norny –  sudičky – Zlomenej Šíp, Pai Mei a Muriel. Nic jsem nechápal. Co se děje? Sotva jsem otevřel oči, mistrova tvář se roztáhla ve šťastným úsměvu. Prej jsem byl u snídaně (na kterou si vůbec nepamatuju) nějak divnej a nakonec sem se skácel. Cítil jsem se slabej jako malý děcko, a tak sem ani moc neprotestoval, když mi Pai Mei nařídil zbytek dne strávit v pelechu. Akorát sem si nechal donýst svitky a pár knih. Zbytečně se válet rozhodně nebudu.
Elfka byla strašně vtipná, tak jsem ji poslal vařit a radši telepaticky kecal s krkavcem o magii. Díky tomu, že je to původně astrální tvor, má docela zajímavej pohled na věc.
Probudila mě zima. Okno bylo pořád otevřený, ale venku panovala tma. Korppi nikde. Svitky, co jsem četl, někdo svinul a vyrovnal vedle slamníku.
Přivřel jsem okenice, zachumlal se do deky a spokojeně zase usnul.

4 komentáře u „Díky trpaslíci (8.zápis)“

Napsat komentář