Dopis (sezení 26.8.)

Být členem domobrany? Pro mě spíš hanba, ale Gimelovi na tom asi záleží. Stejně odsud brzy vypadneme. Doufám. I když se nás Ištak snažil přesvědčit, abychom na Zyla rychle zapomněli. Dokud ve městě nebude Soudce, nebude tu ani pořádek. I kdybychom se jakkoli snažili…třeba i ve jménu domobrany.

Blížilo se poledne. Už nám všem dost kručelo v břiše. U Jarmiho nás čekal znamenitý oběd. Zatím co si barbaři dávali druhé pivo, Zelda se zvedla. Zamířila ke stolu v rohu hospody. Seděl tam ve společnosti svých druhů (elfů a hobitů) plavovlasý barbar. Na tohle byla Zelda odborník. Netrvalo dlouho a přivedla ho k našemu stolu. Objednali mu pivo, aby se mu rozvázal jazyk. Byl to Baldur Erikson, to on přivedl Hevrena, který teď dřepěl ve vězení. Našli ho v jedné z trhlin v pláni. Zřejmě něco věděl o zmizení soudce.

Gimel s Einarem ale byli celí netrpěliví, aby si Hevrena vyslechli sami. U toho jsem být nemusela. Raději se začnu připravovat na cestu. Jako první si doplním lékárničku. Bude potřeba. V lazaretu jsem sehnala vše, co jsem potřebovala. Poptala jsem se i po Bělaně, když už jsem tam byla. K mému překvapení ze sebe sestra vykoktala, že o ní už několik dní nevědí. Popsala mi, kde bydlí. V jejím krámku s léčivými lektvary a mastmi bylo všechno rozházené a rozbité. Bělana ale nikde. Někdo ji tam hledal. Musela utéct. Nenapadlo mě nic lepšího, než se zeptat hlídky. Bělanu odcházet neviděli. Často prý ale chodila k paní Domečkové. Jako by na mě najednou padla únava. Nechala jsem si vysvětlit, kde ta dáma bydlí.

Byl to obyčejný dům na kraji kovářské čtvrti. Jen jsem nechápala ty červené lucerničky za okny. Zabouchala jsem na dveře. Otevřela se malá špehýrka, ze které se na mě mračil pár očí.

„Co je?!“ Ozvalo se zpoza dveří.

„Jsem Uzuri a hledám Bělanu.“ Chvíle ticha. Pak jsem slyšela odemykání a za dveřmi se zjevil hromotluk s přihlouplým výrazem. A za jeho zády stála kyprá žena v pestrých šatech. „Uzuri jsi říkala?“

„Ano, paní.“ Zeširoka se na mě usmála. „Znám tě. Bělana mi o tobě a o tvých přátelích vyprávěla.“ Bělana u ní nebyla. Žena ani nevěděla, kde by mohla být, ale prý tu pro nás něco nechala.

„Jiříku!!“ Zavolala silným hlasem. Ze schodů seběhl klučina, kterého jsem moc dobře znala. V ruce držel dopis, který mi podal. Otevřela jsem ho, ale změť znaků mi nic neříkala. Musím ho donést ostatním, aby ho přečetli.

Rozloučila jsem se a zamířila jsem zpět do Jarmiho hospody. V našem pokoji už všichni byli – Zelda v novém plášti (vůbec mě to nepřekvapilo) a barbaři s Ferirem se ještě bavili o výslechu. Předala jsem jim dopis. Zelda se ujala čtení. Mrzí ji Dramirova smrt. Ze strachu o svůj život uprchla. Úkryt bude hledat v lesích, u Jadrana. Ištakovi věří, ale jedinou pomocí pro město je Soudce. Jiřík nám pomůže, když bude třeba.

Všichni vypadali trochu zaraženě. Soudce už je možná dávno mrtvý. Ale možná taky ne.

Večer pak nastal čas na přípravy na večírek. Jaký večírek? Zelda mi nadšeně sdělila, že jdeme na večírek nějaké Lady, jako ochranka. Vůbec jsem si nedokázala představit, co to bude. Ale když nás o to požádal Jarmi a když ostatní souhlasili… Nejprve nás čekala koupel, která vůbec nebyla nepříjemná. Po těch dnech na cestách. Potom služebnictvo přineslo šaty. Jestli se tomu tak ovšem dalo říkat. Zelda se zlobila, že takovéhle oblečení si rozhodně nepředstavovala. Asi chtěla róbu místo několika kožených a kroužkových kousků, zakrývajících sotva to, co by zakryto být mělo. Vysoké boty a rudý plášť se jí ale líbil.  Důvod k rozčilení však měli spíš Gimel s Einarem – v obtažených kožených slipech (tak tomu sloužící říkali) se cítili velmi odkrytě. Když jim služebné potíraly kůži olejem, byli už dost nevrlí. Poslední kapkou byl obojek s trny, který Einar hodil sloužícím na hlavu.

To už byl ale před hospodou přistavený kočár. Trochu nedůvěřivě jsme nastoupili. Odvezl nás za město někam směrem na jihovýchod. Když zastavil a my vystoupili, byla kolem tma. Jen v zemi byla zapíchnutá pochodeň. Vozka ukázal rukou směr, vyhoupl se na kozlík a odjel. Nejistě jsme zamířili naznačeným směrem. Po několika krocích se před námi otevřela trhlina v zemi (takové jsme už znali) a na jejím dně se skvěl velký, dobře osvětlený dům. Co to má sakra být?

 ***

Strážní vyskočili málem až ke stropu, když jsme vešli. Měli plno otázek, ale stačilo jim ukázat ten glejt od Ištaka a hned byli velice ochotní. Jistě, toho Hevrena můžeme vyslechnout a jestli k tomu nechceme využít výslechovou místnost..?

 Chceme. Ferir se postavil zvenku ke dveřím, aby nás nikdo nerušil a Zelda začala. Přátelsky si s Hevrenem povídala, ale bylo čím dál víc zřejmé, že toho z něj mnoho nevytáhne. Pořád mlel o tom, že nám všechno řekne, když ho hned potom pustíme na svobodu. Vypadáme snad jako naprostí pitomci? Gimel mu celkem po dobrém – několikrát – vysvětlil, že ho pustíme, když nám řekne něco dostatečně hodnotného, třeba něco, díky čemu bysme byli schopní zachránit soudce. Zelda se ho ještě zkusila zeptat na pana Červeného, ale nic z něj nedostala, tedy vyjma zajímavé informace, že je to skutečně člověk-drak. Zajímavé, asi se nakonec Ištak nemýlil. Pokud je zájem tohohle tvora o Železné Doly nějak větší, musíme se dozvědět o co jde. Mohla by to být pro naše vlastní přežití poměrně klíčová informace.

 Zelda se nakonec sebrala a odešla, aniž jsme se dozvěděli, co tenhle chlapík ví. Vybavil se mi sen, co se mi zdál tu noc předtím, než jsem odešel do učení k Pai Meiovi. Podíval jsem se na Gimela; jemně zavrtěl hlavou. Taky se mi do toho, co mělo přijít, nechtělo, ale neviděl jsem jinou možnost. Kromě drog, samozřejmě, ale Bělana byla kdovíkde a já se jim nikdy nevěnoval.

 Zabouchal jsem na dveře. Ferir si vyslechl mou žádost a s povytaženým obočím mi půjčil lano, kterým Gimel Hevrena přivázal k židli. Naklonil jsem ji dozadu a opřel o zeď.

 Znovu jsem zabouchal na dveře. Ten trpaslík je skutečně užitečný; měl i pochodeň a křesadlo. Všiml jsem si jeho zvláštního opasku. Vejde se do něj spousta užitečných věcí. Moc se mi líbí, uvažuju, že si pořídím podobný.

 Hevren sledoval, jak se k němu blížím s pochodní, s pohrdáním. Všiml jsem si, že ani Gimel nevěří, že to skutečně udělám. Pro jistotu jsem přejel plamenem zajatci kolem nohou. Vytřeštil oči, když pocítil žár a já na krátký okamžik doufal, že to vzdá a já nebudu muset pokračovat. Potom zase začal křičet o své svobodě; opakoval to jako mantru. Bylo mi ho skutečně líto, ale už nešlo couvnout. A my ty informace musíme získat.

 Nakonec povolil. Vyklopil všechno; o tom, kde a jak soudce zajali, že ho prodali mladíkům ze Strakatých mustangů, vedených jakýmsi Diegem a kde je zhruba máme hledat. Taky nám prozradil, že hevrenské kmeny skutečně spolupracují s panem Červeným při přepadávání karavan, ale že jejich ochota pokračovat je míň než malá; jejich šaman prý dokonce zemřel při pokusu se panu Červenému postavit.

 Zatáhli jsme ho zpátky do cely. Počkal jsem, až Gimel zmizí za rohem a chvíli bojoval se svým žaludkem. Říkal jsem si, že jsme se to museli dozvědět a že jsme ho varovali, ale vědomí, kam až jsem ochoten zajít je-li to nutné, mě děsí.

Markýza Mlada (pro Gimela)

 

32 komentářů u „Dopis (sezení 26.8.)“

  1. Vidis, me prislo, ze iniciativu ve vyslechu mel spise Einar. Gimel citi k „polobarbarum“ hevrenum urcite sympatie, protoze je to nespoutany narod bojovniku podobne jako Sevjorani.
    Ale kdyz ten trouba to nechtel rici ani po dosti duraznem varovani po dobrem. Holt to neslo jinak a i on to jiste vedel.

  2. Však měl, jen to bylo v té části, kterou jsem přešel slovy „nakonec povolil“ 🙂 Vím, že jsou Gimelovi Hevreni svým způsobem sympatičtí, ale Einarův vztah k nim je trochu… Složitější. Rozhodně neobdivuje hloupost nebo neschopnost – a my toho Hevrena varovali mnohokrát. Nepochopil to. Jeho boj.

Napsat komentář