Dospělost

Koukal jsem do ohně. Prudkej vítr z něj vytrhával kusy plamenů a roje jisker. Možná si řeknete, co je na tom tak zvláštního, ale u nás v Kilmoracku bylo zatraceně málo dřeva a pálit voheň jen tak venku byla velká sláva. A musim říct, že taky pěkná podívaná…

Kluci v tý zimě pobíhali vokolo vohně a dávali si notně kořalky. Však byla potřeba, venku byla zima a chtěli se taky povzbudit. Čekalo je asi to nejdůležitější v životě, zkouška dospělosti. Zejtra vyrazej a maj tu čest předvíst, zda si zasloužej nosit jméno naší vesnice. Bejt Sevjoran. Přišel vladyka a každýho říznul na rameni podle starýho zvyku krve. Nevim, co to znamenalo, ale si jim to mělo připomínat, že to mužou bejt voni, kdo zhebnou. Teda jen ty vybraný mladíci. A jaký překvapení, já mezi nima bejt nemohl. Fort byl s vladykou Sigurdem jedna ruka a tak to asi zařídil.

Ale na druhou stranu tam byl Umrek, jedinej ze sourozenců (pokud nepočítám malou Caen), se kterým se dalo vyjít. Navíc tam byly ty tři buzny – Njal, Olaf a Magnus. Ty parchanti už na to měli věk, aby se mohli stát chlapama. Chlastali vybranou pálenku, co jim zaplatil Njalův fotřík, samozřejmě doveženou, žádný ty naše chcanky, jak s voblibou říkal. Sledoval sem jejich vožralý veselí, který jen s vobtížema mohlo zakrejt strach Njala. Musim se přiznat, že jsem mu v tý chvíli přál, aby se z lovu nevrátil. Pořád to byl zkurvenej parchant, co nadával mý mámě a pak me s těma jeho řitopichama domlátili. Ve třech hrdinové…

Postával jsem dál vod vohně, aby si ještě nepřišli nějak přihřát vožraleckou polívčicku. Navíc mě dost sralo, že jsem nemohl s nima. Pravda, byl jsem mladší, ale sílil jsem rychle a myslím, že byl si poradil s většinou z nich ve rvačce jeden na jednoho. Blbý bylo, že na lov jeskynního medvěda se nechodilo s pěstma, ale s voštěpama a sekyrama. A ani s jedním jsem to neuměl. Ale do prdele, přeci bych to nějak zvád!

Zpívalo se a mezi klukama tancovaly holky, aby povzbudili svý oblíbence. Nebo prostě jen pro zábavu. Dobře se na to koukalo, jen mě vždy zabolelo, když jsem uvidel Kity. Od tý doby, co se na mě vysrala, uběhlo pár měsíců, ale pořád to nebylo dobrý. Nejvíc mě štvalo, že ty její debilní rodiče ji přislíbili Olafovi, tomu zkurvenýmu slizkýmu hajzlovi, co mě mlátil. Rozlámal bych ho, kdybych ho potkal sám, ale na to si dávali dobrej pozor. A pokud to zvládne, tak se do aldenu zasnoubí.

Svíraly se mi pěsti jen při pomyšlení na to, že ji drží v náručí…

Tatíci vychvalovali svoje povedený synáčky, jak jsou výborný. No kdo by nevychvaloval, když chlastali jak jarní tráva. Třískali zbraněma do štítů a dělali bordel.

Přišel ke mně Bezděk. Asi chtěl něco říct, ale když zahlíd u vohně Kity, tak zase zavrěl pusu a chvíli mlčel. Moc dobře věděl, jak mě to všechno sere. Chytrej kluk…

Nakonec promluvil: „Myslíš, že to Umrek zvládne?“

„Doufám.“ odpověděl sem stručně. Vono to nebylo tak uplně jistý. Von Umrek byl vychcanej jak díra do sněhu, taky dobrej kluk, ale přeci jen nebyl tak rostlej. Trochu jsem se vo něj bál, že poruší svoje pravidla a udělá nějakou pitomost a vodsere to.

„A Njal?“

„Ten doufám že ne.“ procedil jsem mezi zuby. Pořád mě bolely rány, kterýma mě ti parchanti včera počastovali. Na bolest sem si zvykal, jak říkali dospělí, jen ať se chlapci utužujou, bude se jim to hodit. Ale to jeho neustálý navážení do mý skutečný mámy mě fakt vytáčelo.

„Ses upřímnej.“ otočil se na mě Bezděk.

„Jo sem. Tak to má bejt.“ řekl sem s hořkým úsměvem.

Po chvíli ticha se od bujarý skupiny oddělil Umrek a přiběh k nám. Oči mu svítili, možná proto, že držel notně poloprázdnou láhev.

„Tady seš, Gimeli!! Napi se, zejtra jdu na toho jeskynního sráče!“ jednou rukou mi dost nevopatrně podával tu flašku a druhou mával oštěpem.

„Dík brácha.“ řekl jsem a rychlým pohybem mu sebral flašku, než to vyleje. Raději sem si pořádně přihnul. To mi pomůže.

Kořala byla letos silná, ale měla divnou příchuť. Bylo mi to uplně jedno.

„To dáš, brácha.“ řekl jsem mu jak nejpovzbudivěji sem uměl, aby si nevšim, jak se vo něj bojim.

„Budu se rvát jako ty, šmudlo!“ odpovědel rozjařenej Umrek.

„No bude lepší, když budeš o něco vopatrnější“ vyhrknul sem rychle.

Umrek se zasmál a snažil se mi sebrat flašku.

„Dyť mě znáš, já sem vopatrnej dycky.“

„Jo, rozhodně… Prostě ho tref tím voštěpem a pak si dej pozor a nech vostatní taky hodit. Nežeň se k němu…“

„Ty ses nějakej posranej stratég nebo co?“ vysmál se mi. „Ses jak máma.“ nechal jsem mu loknout si, ale pak jsem mu flašku zase rychle sebral. Umrek se chvíli zatvářil ukřivděně.

„Hele, víš co je hustý? Prej mě zasnouběj s Breou, její rodiče to domluvili, že jsem ji prej připravil vo panenství. Dobrý ne?“

Překvapeně sem se na něj podíval. Vesnický drby se ke mně fakt těžko dostávaly, když sem byl místní „voblibenec“. Co na tom, že Umrek už vod tý doby chodí už asi se čtvrtou…

„Dobře ty.“ odpověděl sem. Pořád se mu líbila, řek bych, že se s ní i občas sešel. To měl super. Dost často ti rodiče vnutili nějakou tlustou slepici nebo blbou krávu jen proto, že její rodina má zrovna větší stádo.

„A připravil?“ zeptal se Bezděk.

Chvíli to trvalo, než Umrek chytil nit, ale pak se rozesmál a vykřiknul: „Samozřejmě!“

Chápal se zase po flašce, ale nedal sem mu ji.

„Tohle si nechám. Mám co zapíjet.“

„Aha, dobře.“ odpověděl překvapivě vážně Umrek a poplácal mě po rameni a vyrazil zpět k vohni.

„Bez bolavý palice mu to pujde líp.“ okomentoval Bezděk.

„Jo“ řek sem jen a pořádně si zase přihnul. Měl sem chuť se vožrat.

Jenže přišel fort a křiknul hrubě: „Co tady chlastáš, zejtra deš na pastviny!“

Táhlo to z něj jak z Witunovi palírny. Sakra..

„Ale to se nedozvim, jak …“

„Co tě to zajímá, to není tvoje věc!!“ zařval fort. „Tebe maj zajímat jen vofce!“ a snažil se mi sebrat flašku. Uhnul sem s ní, ale to ho rozzuřilo ještě víc.

„DEJ TO SEM, PARCHANTE ZKURVENÁ!!“

No, rval sem se tak dlouho, že jsem věděl, že fortovi nemůžu vzdorovat ani když je vožralej. Radši sem mu flašku podal a tak tak uskočil před ranou, kterou mě chtěl vodměnit.

„Táhni na pastviny hned! Jídlo najdeš doma!“

„Dobře.“ procedil sem mezi zubama a šel…

Když mi malej brácha Elso dones další placky a sejra, tak sem se konečně dozvěděl, jak to dopadlo. Lov se moc nepovedl. Umrek to naštěstí zvád a slavně ho zasnoubili s Breou. Parchant Njal taky, ale ten ví, jak se nehnat dopředu. Magnuse přinesli na nosítkách ranhojiči a nebylo jistý, zda se z toho vykřeše. Olaf se vytáh jako velkej hrdina a stal se nejlepším lovcem. Nestačil sem zírat.

Tak nakonec bude mít Kity někoho…. pořádnýho…

Zatraceně s tím…

A tři kluci se nevrátili vůbec…

Měl jsem dost času na přemejšlení…

Když jsem šel po suťovým poli o pár aldenů zpět, už vítr honil sněhový vločky. Z vesnice mě šli přivítat. Njal s Olafem. Hmm, tak velkej Magnus na tom asi není nejlíp.

Njal hned na uvítanou: „Seš uplná nicka, zkurvysyne, ani tě tam nepustili.“

„Sklapni, blbečku.“ odpověděl sem klidně.

Njal vytřeštil oči: „Jaks mě to řek, zkurvysyne?“

„Polib si.“ řek sem pořád v klidu a šel dál.

Ještě to zkusil Olaf: „Zasnoubili mě s Kity, pasáku hoven.“

Parchant!

„Tak že přeju mnoho štěstí.“ podařilo se mi řict a prošel sem okolo nich, čumeli s votevřenejma hubama. Ale bez Magnuse si nějak netroufali..

Možná jsem nemoh na Zkoušku, ale zvlád sem to.

Porazil jsem zraněnýho medvěda ve mně.

A na rozdíl vod nich sám.

2 komentáře u „Dospělost“

Napsat komentář