Gimel Ničitel (sezení 13.1.)

Kdesi nade mnou cosi mohutně šplouchlo. Posily! Tvor kousek ode mě o Gimelovi nic nevěděl, a tak zaútočil. Vypadal ženského pohlaví a hlavně celý tvořený vodou, ale stejně mě překvapil, když se jeho – JEJÍ – ruka natáhla a na vzdálenost snad víc než deseti kroků mě zasáhla do hrudi. Tak silný úder jsem snad ještě nikdy nedostal. Pochopil jsem, že když budu ještě chvíli váhat nad nejlepším způsobem, jak zaútočit, můžu tady docela dobře taky zůstat.

„Loft vindur!“ Pod vodou to znělo tak nějak… Divně. Kouzlo nevytvořilo vítr, jako tenkrát, když jsme potkali v pláních toho maníka, co kráčel ve středu bouře, ale vodní proud. Každopádně ruka tvora zmizela; můj proud ji rozmetal. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych udělal svůj proud a ona byla v něm, ale to už dorazil Gimel a zuřivě zaútočil.

Vyslal jsem k tvorovi Výzvu. Skutečně mě překvapil, když ji přijal; myslím, že to byla jeho – její? – poslední chyba. Na souboj myslí je nutné se skutečně soustředit, takže pak není čas uhýbat zběsilým výpadům sevjorana s tesákem. Hned napoprvé jsem pronikl do její mysli, avšak i její útok byl úspěšný. Znovu jsem trochu znejistěl, ale na podobné pocity teď prostě nebyl čas. Lámal jsem se skrz její psychické bariéry, až jsem konečně dosáhl dost velké převahy na jednu z hezkých a účinných technik. Sevřel jsem její mysl a drtil ji vlnami bolesti. Cítil jsem, jak se její útok rozpadl. Stála tam, poražená a neschopná se pohnout.

Gimel mezitím stále pracoval svou zbraní; měl jsem za to, že sekat do nehybného protivníka pro něj bude hračka. Konečně zasadil poslední ránu a tvor se rozplynul. Podivné, o něčem takovém jsem nikdy ani nečetl. Můj nedostatek vzdělání mě dráždil.

Vytahali jsme ty podivné vázy i bednu na loďku. Celou tu dobu můj kámoš vypadal nějak nesvůj, jako by ho něco žralo. Když jsem se zeptal, poslal mě nejdřív ke Kharovi, ale nakonec se přiznal. Během zběsilého rubání do toho tvora si nějakým mně nepochopitelným způsobem dokázal zničit tesák, zbraň vykovanou samotným mistrem kovářem Turmanem Silným. Chvíli jsem na něj zíral, jako kdyby mu právě narostla druhá hlava a pak se skácel na dno loďky v záchvatu smíchu.

Radši se chopil vesel a začal veslovat zpátky k přístavišti. Díky tomu neměl volnou ruku, kterou by se po mně ohnal, když jsem pro něj vymyslel přízvisko Ničitel. Přišlo mi to výstižné, malebné – a, nakonec, nikdo z toho nepozná, kvůli čemu si ho vysloužil. Naopak, před Gimelem Ničitelem se budou všichni nezasvěcení třást strachy.

U mola na nás nečekal ten chlapík, co nám slíbil dvě stovky zlaťáků za vázy a truhlu, ale tři mně neznámí chlápci. Když jsem na ně upozornil svýho trochu nešikovnýho, ale zato naprosto spolehlivýho kámoše, otočil se, aby si je taky prohlídl. Když jsem zahlíd jeho pohled, bylo mi jasný, že je tu něco dost, dost špatně.

„Ty ňákýho z těch pitomců znáš?“

„Jo,“ odpověděl pohřebním hlasem. „Tamhleten je Křižák.“

Křižák po nás chtěl vázy. Že prý už je původní majitel nebude potřebovat a že si tu bednu můžeme nechat. A že to bude považovat za velkou službu. Chvíli jsme se handrkovali, ale nakonec slíbil, že buď přivře oko, když zabijem Ištaka, nebo každýmu z nás dá dvě stovky zlatých. Je to hezká sumička, ale stejně bych byl radši, kdybysme toho podrazáka rozpárali mým krásným nožem se zubatým ostřím. Taky od Turmana.

Dohoda je dohoda, takže si místní pavouk odtáhl vázy a my truhlu. Když jsme vešli k Pirátovi, zahlídli jsme Zeldu, jak mizí ve dveřích kdesi v chodbě. Nechtěli jsme truhlu otvírat moc na veřejnosti, tak jsme šli za ní. Byla v pronajatém pokoji, společně s Uzuri, Ferirem a nějakým trpaslíkem. Jaká náhoda, z toho neznámého se vyklubal neúspěšný ženich Romeson. Vypadal víc než jen trochu špatně, ale prý se z toho dostane. Gimel se vytasil se svým upraveným tesákem a zatímco jsem ostatní bavil historkou, jak se mu to podařilo, otevřel bednu. Měšec, stříbrná jehlice, promočené lejstro se záznamem o tom, kde bývalý majitel našel vázy a jakési vyřezávané tabulky. A kovová truhlička. S Gimelem jsme si rozdělili věci z truhly, ale truhlička zůstala až na konec. Naprosto jsme netušili, jak ji otevřít. Můj kámoš požádal Uzuri, aby mu ošetřila rány od toho vodního tvora, zatímco já se pokusil kouzlem objevit, co se v truhličce skrývá a jak ji otevřít. Nepodařilo se mi to. Truhlička se ukázala být magická a prozatím dostatečně odolná vůči naší zvědavosti.

Taky jsem se nechal ošetřit od Uzuri a pak začal Obřad. Je sice dlouhý, ale zato je teď Korppi schopný čarovat i mocnější kouzla. Jak moc byl Obřad dlouhý, jsme zjistili, sotva jsme otevřeli oči. Na jednom z mnoha slamníků ležel jakýsi zraněný elf; Gimel nám suše sdělil, že ho někde ulovila Uzuri. Zdálo se, že doslova, protože měl ovázané rameno. Brzy na to se ozvalo zaklepání, a když jsem otevřel, podával mi jakýsi chlápek košík. Po jeho otevření se ukázalo, že je v něm hlava našeho kupce. Takže Křižák nelhal a svoje peníze už od tohohle chlápka nedostanem. Pod pytlem s hlavou byl měšec s dvěma stovkama zlatých. Myslím, že to Křižák myslel trochu jinak, ale já si to vyložil tak, že po Ištakovi může jít jen jeden z nás – tedy buď já, nebo Gimel.

Protáhl jsem se oknem s tím, že hodím trochu přebytečnou hlavu do řeky. Zelda se nabídla, že půjde se mnou. Trochu mi vrtalo hlavou, co má za lubem, ale rozhodně to byl dobrý nápad. Ušli jsme jen pár desítek kroků, když se z boční uličky vynořil oddíl místních vojáčků. Strčil jsem Zeldě pytel do ruky, vzal ji kolem pasu a uhnuli jsme jim z cesty. Zelda naštěstí není hloupá a schovala krvavý pytel za našimi zády, takže vojáčci koukali na ni – přiznávám, někteří i na mne – ale odťaté hlavy si nevšimli. Ulevilo se mi, když odpochodovali. Místní tu na ně moc zvyklí nejsou, takže se zdá, že něco – nebo někoho – hledali. Pro jednou to, zdá se, není těch tisíc zlaťáků, co pořád ještě držím kolem pasu, jako bysme k sobě patřili trochu víc.

Když konečně hlava nešťastníka zmizela v řece, přiměl jsem Zeldu, abysme odložili průzkum přístavu na jindy. A skutečně, vracíme se k Pirátovi jen pár okamžiků před zahájením posledního zápasu večera. Já i Zelda si jdeme vsadit na Gimela. Jeho zranění sice ani Uzuri nedokázala vyléčit úplně, ale mám v úmyslu tento fakt vyvážit drobným kouzlem. Kdo by ho taky mohl porazit?

Když se konečně protivník objeví, v duchu svým penězům zamávám na rozloučenou. Je to naše známá, Villtur Brunnhilda. Nedávno na oslavě narozenin Mlady jsme se s ní potkali. Tenkrát jsem neodolal a při vhodné příležitosti ji jednou či dvakrát plesknul po holém zadku. Zdá se, že to dnes mému kamarádovi vrátí i s úroky.

 ***

„Já vás znám,“ pronesla pomalu a trochu chrčivým hlasem postava v kápi. „Já jsem Malix!“

Zírali jsme na něj jako přimražení. Vůbec nevypadal jako on. Byl mnohem vyšší, vychrtlejší a s bledou kůží. O krví podlitých očích a ostrých zubech ani nemluvě.

„Nechali jste mě tam! Teď jsem se pro vás vrátil. Pch, ten bláhový nekromancer. Neměl si zahrávat s dušemi a bránit Soudu. Ale díky němu jsem tady.“ Pohnul se směrem k nám, jako by ale nevěděl, jak se dělají kroky.

„Vy mi teď pomůžete. Zůstali tam moji přátelé. Však je znáte – Ralin a Thalax.“ Podívali jsme se jeden na druhého.

„My teď ale máme dost naspěch,“ ozvala jsem se trochu třaslavým hlasem. „Našemu příteli jde o život. Nech nás to dodělat a pak se domluvíme.“

„Nemyslete si, že mi utečete. Budu vás sledovat. A jestli se o to pokusíte, budu vás trýznit a stejně vás nakonec dostanu!“ Jen jsme přikývli. V běhu jsem se ještě otočila. Malix už mizel ve stínech.

Estelinky snad budou umět pomoct. Zeldě se ale zpět do města moc nechtělo. Sejdeme se u Piráta. U brány už byl docela nával. Nebyl problém proklouznout dovnitř. Vydali jsme se po Jižní a pak k lazaretu. Ferir jedné ze sester krátce vysvětlil situaci. Podala jsem jí prázdnou lahvičku. Čichla k ní, a když otevřela oči, zamračila se.

„Máme na spěch,“ řekla a odběhla. Za okamžik byla zase zpět. Převlečená a s novou lahvičkou v ruce. „Pojďme!“

V Jeskyni smrti jsme byli za chvilku a v labyrintu chodeb jsme se už taky vyznali. Když se před námi objevil katafalk s bezvládným Romesonem, sestra k němu rychle přistoupila. Nalila mu do pusy obsah její lahvičky. Nezdálo se, že by to mělo nějaký účinek.

„Musíme ho dostat ven,“ zavelela. Ferir mi podal svoji bagáž a sám si přehodil Romesona na záda. Konečně na vzduchu! Venku jsme ho opřeli o skálu. Dýchal. Mělce a rychle, ale dýchal. Sestra poklekla a zvedla oči k nebi. Pak ležícího trpaslíka prohlédla a jakoby potěžkala. „Musí dostat ještě jednu dávku.“

„Noc přečkáme v hospodě u Piráta,“ odpověděli jsme. Estelinka jen přikývla a rozběhla se zpět k městu. Ferir se nadechl, zvedl znovu své břemeno a zamířili jsme k přístavu.

V lokále se na nás všichni otočili. To bylo ale vše. Zdejší štamgasty už zřejmě moc věcí nepřekvapí. Ještě že jsme zahlídli Zeldu. Zavedla nás do pokoje, který pronajala na noc. Nemocného jsme uložili na jeden ze slamníků. Teď už musíme jenom čekat.

Za nedlouho dorazil Gimel s Einarem. Jejich historka nebyla o nic méně dobrodružná, než ta naše. Na dlouho bylo o čem mluvit. Ferir si k tomu objednal pozdní oběd. Víc mě zajímalo to, co vytáhl Einar z kapsy. Malý modrý kámen. Prý to zbylo po té bytosti, kterou přemohli v řece. Ostatní usoudili, že to asi nebude mít valnou cenu. Já jsem to ale zabalila do plátna a opatrně uložila do batohu.

Pak jsme se se Zeldou začali shánět po koupeli. Pirát nás odkázal na dveře na konci chodby. Trochu nedůvěřivě jsme je otevřeli. Byla tu změť trubek a dvě vany. A bylo tu teplo. Správce nás ale trochu překvapil. Malý zelený mužík s velkým rypákem. Očividně ale rozuměl své práci. Hned začal napouštět vany. Do ruky nám strčil osušky a zmizel. Bylo to velmi příjemné. Zelda by snad vanu ani neopustila, kdyby nezačala stydnout voda. Marně jsme se rozhlížely po svém oblečení. Mužík ale na zavolání přiběhl a vysvětlil, že naše oblečení pere. Do pokoje jsme se vrátily jen zabalené do osušek. Zabrala jsem jeden slamník a zabalila se do deky. Nakonec budu vděčná za čisté svršky. Na rozdíl od Gimela.

Začalo se smrákat. Oblékla jsem se, vzala si to nejnutnější a chystala se odejít. Ostatní se na mě dívali trochu nedůvěřivě, ale nechtělo se mi nic vysvětlovat. Tak se dál bavili tím, jak se Gimel chystá na večerní soubojový turnaj.

Zamířila jsem k městu. U věží jsem je zahlédla. Byli tři. Dva svlečení do půl těla. Třetí byl zřejmě jako svědek. Čekala jsem, co se bude dít. Chvíli se o něčem bavili. Pak se ti dva od sebe vzdálili na nějakých dvacet kroků. Slyšela jsem tiché cinkání. Vždyť mají zavázané oči! Třetí vykřikl povel. Oba se otočili. Vytáhli šípy z toulců. Vyčkávali. Tihuki založil šíp, ale nezamířil. Feruzi rychle vystřelil. Sledovala jsem Tihukiho. Trochu zavrávoral, ale zůstal stát. Na paži se mu červenal šrám. Sám ale nevystřelil. Skoro jsem si přála, aby to udělal. Feruzi ale vystřelil druhý šíp. To už se Tihuki skácel k zemi. Svědek znovu cosi vykřikl. Vykročil ke střelci, podal mu plášť a spolu odcházeli k městu. Ani se na ležícího elfa nepodívali. Za chvíli se ztratili z dohledu. Doběhla jsem k Tihukimu. Šíp mu vězel v levém rameni. Neprošel skrz. Chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem mu strčila mezi zuby smotek obvazů a šíp vytrhla. Elf omdlel. Zahodila jsem šíp a pevně jsem krvácející ránu obvázala. Co teď? Zvedla jsem oči. Blížil se k nám Gimel.

„Tos byla ty, Uzuri?“ Zamračila jsem se na něj. Gimel byl na cestě do města pro nové kalhoty, bolestný výkřik ho ale přilákal. Poprosila jsem ho o pomoc. Společně jsme dotáhli Tihukiho do hospody. Tam nám věnovali ještě kratší pohled než poprvé. Opatrně jsme ho složili na slamník. Byl horký a trochu blábolil. Objednala jsem jídlo pro sebe a víno pro něj. To ho snad trochu uklidní. Až se vyspí, bude líp. Pak mi všechno vysvětlí.

23 komentářů u „Gimel Ničitel (sezení 13.1.)“

  1. Když si tak (poněkolikáté a CELÝ, Uzuri!) čtu tento zápis, napadá mě, že jsme něco jako banda potulných samaritánů. Do pokoje si taháme hned otrávený zamilovaný trpaslíky, hned zase postřelený elfy… A to ani nezmiňuju fakt, že z temnýho kouta kouká mrtvý Malix a číhá na svou příležitost nás využít. Jo a za oknem mokne na dešti tlupa pavoučích kamarádů.
    To se nám těch questů ale sešlo.

  2. No, on hlavně Einar je v základu „neutrální“, takže pokud nejde o přátele – nebo nemá jinou motivaci, třeba určitou sumu zlata – nevidí důvod, proč se obtěžovat s problémy jiných. Třeba s postřeleným elfem, otráveným trpaslíkem či nesvéprávným soudcem. V některých uvedených případech motivace je, jindy ne…
    Skutečně neřeším, jestli je to „dobře“ či „špatně“; prostě se teď vyrojilo víc příležitostí co dělat. Já se snažím dobře hrát Einara.

  3. Jak jsou nám vděční už předvedl Kdyžtak. Nesvéprávné postavy jsou motorem, bez nich – a bez jejich problémů – by nebylo co řešit…
    Ale fakt je, že ne každý si může dovolit zaměstnávat čaroděje (…) na vysoké úrovni. Věřím, že finanční odměny za vykonanou práci budou nadále růst, abysme nemuseli být pořád ti „trhani odkudsi z plání“.

Napsat komentář