Gimel

Každej má nějaký rodiče. Já ty svoje nikdy nepoznal. Ani jsem dlouho nevěděl, jak to s nima vlastně je. Našli mě jako miminop položenýho ve sněhu za pořádnýho nečasu. Ujala se mě početná rodina. Ve Vrchovině nejni život lehkej a tak jsem brzo makal jako každej jinej. Ještě o něco víc, páč jsem byl přeci jen pohozený děcko. Pasení vovcí po kopcích. Nekonečné opravy střech, plotů a boud na dobytek.

Rodina mi nechtěla říct, jak jsem se tam vzal. Tak jsem si v dětský blbosti myslel, že mě sem vodnes nějakej vladyka nebo hrdina, co šel do boje. Samozřejmě totální hloupost. Pravda byla docela krušná. Mátinku vyhodili z jedný vesnice pro necudný chování. I se mnou v náručí. No proč to vokecávat, kurva to byla. Každej se v nouzi nějak živí. Ve sněhovej bouři mě odložila u vesnice a o kus dál umrzla. Po fortoj jsem raději vůbec nepátral, tohle docela stačilo. Ani předtím jsem obzvlášť do vesnice nezapadnul, ale když bylo tohle venku, nezlepšilo se to.

Co si myslíte, když místní smradi pokřikovali zkurvysyn? No rval jsem se. A hodně. A většinou proti přesile. Takže jsem dostával notně do držky. A hodně. A dospělí? Jen ať se kluci utužujou, vono se jim to v životě bude hodit. Asi měli pravdu. Ale dětství to mohlo bejt i lepší. Nakonec jsem zvládal nejenom rvačky, ale taky nešílet z osloveni zkurvysyn. Však co, každej má nějaký rodiče.

Život na hovno. Těžká práce, věčně rozbitá huba, radost žádná, přátelé žádný. Teda nakonec jsem měl v tý vesnici i kámoše. Učil se podivným věcem u místního volchva. Taky uplně nezapadal. Bezděk uměl zajímavý věci a byl to férovej kluk. Jasně, dobrý, ale jediný, co by mě v tý vesnici mohlo udržet, by byla nějaká pěkná holka. A žádná o mě nestála. Takže jsem čím dál víc chtěl vypadnout a stát se válečníkem. Mlátit jsem se docela naučil, byl jsem o něco silnější i rychlejší než vostatní. Ale zároveň i chytřejší, tak mi bylo jasný, že beze zbraní to nepůjde. A mě meč nikdo nepučil, natož aby mě s ním učil.

Jednoho pěknýho dne přijel mohutnej bojovník a verboval chlapy do šarvátky s vedlejším kmenem. Většina šla s nadšením. Chvíle slávy je lepší než zaprděnej chlívek. A já musel zůstat ve vesnici. Protekčně na mě čekalo hlídání stáda v kopcích. A tak sem šel nasranej ještě víc než obvykle. Jenže pak to moje stádo přepadly horský pumy. S klackem jsem je zahnat nemohl, tak jsem raději zachránil zbytek. Lepší hladovět pár dní než zhebnout uplně, když by stádo rozehnaly po všech kopcích. Ve vesnici zatím všichni zapíjeli vítězství a mrtvý kamarády. Ranění se léčili taky kořalou podávanou do huby.

Tak sem jim do tý bujarý nálady oznámil tu novinu vo stádu. Asi se jim to nehodilo do voslavování. Začli mi nadávat. Jako by jim nebylo jasný, že by pochcípali hladem. Vožralové křikli se věci, co by se normálně neřekly. A ten zatracenej pohár přetek.

Druhý den jsem odešel z vesnice. Bezděk šel taky. Naše naivní výprava za slávou byla ješte krušnější než dřina ve vesnici. Živili jsme se jak se dalo. Nakonec jsme se dostali k lodi, která nás vodvezla na Taru. Cesta to taky nebyla nejšťastnější, ale aspoň mě naučili s tesákem. Šikovná zbraň, účinná na svou velikost. Ale chtělo to něco pořádnýho. Je to jasný, v každým seveřanovi je láska k pořádnejm zbraním. A ne, nemusej si tím něco kompenzovat! Copak jsme nějaký vyměklý lidi z měst?!?

Na Taře nás šoupli do vězení, prej za pirátství. Buzny! Čekal nás kamenolom. Před odjezdem se mi zdál podivnej živej sen. Se dvěma fakt pěknejma elfkama jsme lovili jakousi démonskou bestii. Na tom by asi nebylo nic divnýho, vo ženskejch se mi zdálo tím víc, čím víc jsem je chtěl. Což bylo hodně. Když jsem je pak druhej den potkal, přišlo mi, že je tak nějak znám vod jakživa.. Asi osud nebo co.

Z toho lomu jsme nakonec dost divoce utekli, takže konečně jsem mohl začít žít jak jsem chtěl.

A proč jsem bojovník? Dost přiblblá votázka pro sevjorana, ne?! Spíš se zeptejte třeba Bezděka, proč není (ale někdo volchv bejt musí). Z naší vesnice prej pocházel slavnej bijec Rantan Lebkonoš. Jeho svátek se zapíjel každej rok. Když si někdo zaslouží svým uměním se sekerou bojovat po boku Rytíře, tak už je pořádnej vzor! Když dojde na lámání chleba, tak je potřeba se umět vohánět. A pěsti na to nestačej. Bejt válečník jako Rantan, jo, to bych chtěl bejt. Nevim, zda to přežiju. Správnej chlap chcípne v boji. Když předtím naučím bojovat svý vnoučata, bude to super. Pořádnýho bojovníka zahřejvá víc manželek, to se taky počítá. Poslední dobou, co jsem zesílil, tak vidím, že se svaly ženskejm líběj…

Samozřejmě, když mám konečně nějaký přátele, Bezděka a ty dvě pěkný křehotinky, tak se ma mě můžou spolehnout. Bejt sám proti zbytku světa je pěkně na hovno. Místo pošklebování ohledně rodičů zasloužený uznání.

Gimel má vysokou ramenatou postavu i na seveřana. Černé zvlněné (někdo by řekl zacuchané) vlasy po ramena, šedé oči. Na nějaké parádičky si teda nepotrpí, nejlepší ozdobou je vystavovat svalnatý zjizvený hrudník. Když je zima, má přes něj košili a plášť. A poslední dobou i pobíjenou zbroj. Všechno je často posekané z boje.

Pevný kožený opasek nese pochvu s kvalitním tesákem od mistra ze Železných dolů. A je za ním taky palcát. A široký meč. Taky váček s nějakými penězi. Na zádech má štít. Zbytek věcí tahá v pořádným batohu.

O nějaký majetek mu až tak nesejde. Pro správného seveřana existuje jen jeden majetek a to jsou kvalitní zbraně. A umění je používat. V tomhle dělá Gimel rozhodně čest svému původu. Jasně, za peníze se dají koupit pěkné věci (třeba lepší zbraně), takže je nerozdává chudým. Rozhodně mu nevadí ostřejší pití a krásné ženy. Naopak!

Napsat komentář