Gobliní tajemství

Zaujali jsme výhodnou střeleckou pozici poblíž vchodu do věže a čekali na nejvhodnější moment k výstřelu. Náhle se z věže ozval další tlumený výkřik. Podívali jsme se nahoru na Zeldu, jak s dýkou v ruce skočila do nitra věže. To byl ten správný okamžik pro výstřel a zdařilo se – oba hlídači u vchodu padli jako podťatí bez vydání jediného hlásku. Chvíli jsme ještě počkali a pak jsme se vydali ke vchodu, přišel jsem blíž k jednomu z hlídačů a trochu jsem se zděsil – „šotkové“. Rozhlédl jsem se rychle okolo a tiše hlásil ostatním, že jich tu možná bude víc. Bylo to nanejvýš divné, neboť co jsem věděl o goblinech, tak žijí takřka výhradně v podzemí.

Vešli jsme dovnitř věže. Na první pohled se zdála úplně pustá – několik mohutných sloupů a mohutný, na polo rozbitý trůn v čele. Popošli jsme o kus dál dovnitř a všimli si dvou schodišť po jednom na každé straně věže. Náhle slyšíme tiché kroky, jak pomalu sestupují po schodech dolů, a připraveni na vše jsme očekávali leccos. Byla to Zelda, která byla ráda, že nás vidí a říkala, že cestou nikoho nepotkala.

Z východního schodiště táhnul lehký průvan a mírný zápach, vydali jsme se s Gimelem pomalu po schodech dolů. Došli jsme na konec schodiště. Náhle se před námi objevila zvláštní vysoká postava v dlouhé černé kápi. Do tváře jí nebylo vidět. Nevydávala žádné teplo. V každé ruce držela jeden meč a na zádech měla třetí, velmi dlouhý a odkapávala z něho zelená krev. Zastavila se a chladně pronesla: „VAŠE SMRT SI PRO VÁS PŘÍJDE“. Prošla kolem nás a vydala se po schodech nahoru.

Vydali jsme se dál chodbou. Už víme, čí byla ta zelená krev. Všude byli mrtví goblini. Došli jsme do místnosti, uprostřed níž byly dva stoly, a na nich leželi připoutáni dva lidé, ale bylo tu ještě něco. Mezi stoly jako by se vznášelo nějaké zrcadlo – nikdy jsem nic takového neviděl – při pohledu do něj to vypadalo jako nějaký průchod, průchod někam, kde byl velmi nehostinný kraj a šel odtud chlad.

Na jednom stole ležela elfka – byla ošklivě pořezaná a bohužel už nedýchala. Na druhém stole ležel Talax. Měl množství drobných řezných ran, ale byl naživu. Jeho oči vypadaly velmi divně, a když jsme se ho pokusili zvednout, jen tiše zasípal: „Nechte mě zemřít“.

Vynesli jsme Talaxe do vstupního sálu – Uzuri mu narychlo obvázala rány. Gimel ho vzal na záda, já vzal jeho bagáž a vyrazili jsme pryč z tohoto prokletého místa.

Šli jsme dlouho úzkými stezkami lesem, chvílemi jsme bloudili, ale pak se před námi objevil pás velkých zelanů. Ulevilo se nám, bylo to znamení, že jdeme správně. Došli jsme až k zelanům a vydali se podle nich. Náhle jsme mezi jejich kmeny zpozorovali nějakou postavu.

Vystoupila ze stínu stromů, muž se nám představil jako Jadran. Nabídl nám pomoc, dal nám nějaké jídlo a uhasil naši žízeň, během krátkého odpočinku nám vysvětlil, že tyto mohutné zelany jsou strážci a byl velmi překvapen, když jsme mu řekli, co jsme viděli a koho jsme potkali. Zdálo se, že je tím velmi znepokojen. Na závěr našeho krátkého setkání nám ukázal cestu do Daine a přidal ještě nějaké jídlo.

Vyrazili jsme směrem k Daine. Už nám zbývá tak den cesty k cíli. Už abychom tam byli.

3 komentáře u „Gobliní tajemství“

Napsat komentář