Hlad

Sme s Gimelem na cestě třetí den. Držíme směr na jih, k pobřeží. Teda, aspoň se o to snažíme. Zjistil sem zajímavou věc; hladovej Gimel je zhruba stejně příjemnej jako jeskynní medvěd, kterýho ste právě pořádně kopli do čumáku. Zrovna včera sme se pohádali. Ostatně, před chvílí taky.
Sedím tu u jezírka a s udicí z provázku, klacku a svýho jedinýho háčku, co sem si v záblesku zdravýho rozumu vzal když sme zdrhali, se pokouším chytit snídani. Co na tom, že už je večer. Bylo by to dneska první jídlo – a tomu se odjakživa říká snídaně.
Byla už tma, když sem se vrátil k vohni. Hned sem zjistil, že ta líná lemra nepřipravila rožeň. Jeho důvod, totiž že nečekal že něco chytím, měl něco do sebe – ale rozhod sem se, že budu dělat uraženýho. Jen ať si nezvyká. Pravda, tři pstruzi nás příliš nazasytili, ale bylo to jídlo. První po dlouhý době.
O den pozdějc sme leželi v křoví kus od cesty a pozorovali vesnici. Vypadala dost bohatě, aspoň co sme tak koukali na stáda. Gimel pořád chtěl sehnat nějakou zbraň, ale přesvědčil sem ho, že stačí, když šlohnem něco k jídlu. Čekali sme.
Když konečně padla tma, potichu sme vyrazili. Měli sme v úmyslu tiše ztratit pár místních slepic a tiše vypadnout. Nemohli sme v té tmě vidět, že na zemi leží hrábě. Aspoň, že sem je nenašel já. Překvapenej výkřik mýho kámoše sice neprobudil půl vesnice, ale moc nechybělo. Začali sme zdrhat. Asi by se nám to i povedlo, ale zakop sem a sletěl do potoka. Než sem se vyhrabal na nohy, skoro nás měli – a v neznámým lese se blbě zdrhá.
Svázali nás a hodili do kůlny. Hned za tenkou stěnou sme slyšeli kvokání slepic. Bestie nás doháněly málem k šílenství. A ještě se to zhoršilo, když k nám zavanula vůně pečínky. Vyslech sem si kázání o tom, že sem pěkně neschopnej, když neznám žádný kouzlo ani na uvolnění z pout, ani na vyčarování jídla. O tom, že jen díky mně nás chytli. Za celej život sem Gimela neposlal ke Kharovi tolikrát jako tam v té kůlně.
Mohlo bejt kolem půlnoci, když se s tichým vrznutím pootevřely vrata a dovnitř proklouzl drobný stín.
„Einare? Jsi to ty?“
Poznal sem ten hlas. Poznal bych ho kdykoliv. Ale tady bych ho vážně nečekal.
„Jorunn!“
Při pohledu na její vlasy zakrytý šátkem po způsobu vdaných žen se mi sevřelo srdce. Čekal jsem to, ale vědět, že se něco stane a pak to vidět na vlastní oči je něco úplně jinýho.
„Co tady děláš?“ Ptala se zvědavě. Když sme jí to začali napřeskáčku vysvětlovat, hned nás usadila – že prý jí úplně stačí, když jí to vysvětlím já. Když sem skončil, dlouze se na nás zadívala.
„Jo slávu jste se vydali hledat,“ protáhla s typicky ženskou ironií. „To mě mohlo hned napadnout. A že ji hledáte zrovna v sousedově kurníku?“
Upřela na nás zkoumavý pohled a nakonec prohodila: „Počkejte tady.“
„Jako bysme mohli někam jít,“ podotknul bystře můj kámoš, sotva zmizela.
„Hubu drž,“ usadil sem ho. „Ještě tě uslyší.“
Ale Jorunn se po chvíli vrátila. S nožem a vakem. Klekla si za mě a přeřezala mi pouta. Naposledy se na mě podívala a zmizela.
Sebral sem nůž a vyrazil k vratům.
„A co já, idiote?“ Gimelův hlas mě vrátil do reality. Nezbývalo než se vrátit, přeříznout i jeho pouta a zmizet. Občas si na to vzpomenu, ale dodnes nevím, jestli jsem z ní tenkrát opravdu chtěl udělat vdovu, nebo ne. Stejně bych se s ní neměl kam vrátit, takže je to takhle asi lepší.

Hodil sem po vyhřívajícím se Gimelovi kus pečenýho masa ze zásob od Jorunn. Chytil ho s překvapující jistotou, ačkoliv se nedíval. Nabodnul sem na klacek další kus pro sebe a šlehnul po něm pohledem.
„Nech toho. Ty řemeny se na prak hoděj a prak se zase může hodit nám,“ vysvětloval mi to, co sám chápu víc než dobře. Jen se mi nelíbí, že ty řemeny jsou pouta, co nám včera přeřezala moje láska. Pořád mi ji připomínají.
Povzdechl sem si.

Napsat komentář