Hra s ohněm (sezení 14.8.)

Sepsáno Zeldou a Gimelem

Jakmile Ištak tohle vyslovil, hned mě napadlo, že zženštilejší jména už si dát nemohli. Nebýt těch pomlácených stráží, co se je právě neúspěšně pokusili zadržet, myslela bych si to i o nich. Zvlášť když mají obchody s parfémy a drahými látkami. Co je to za přihlouplý vtip. Tady? V Železných Dolech? To si může sotva někdo dovolit koupit. S tím se dá uživit těžko i v třikrát tak velkém městě než je tohle. No ale tak těží se tu lintir, třeba na to někdo má.
Než sme stihli vyrazit na zatykačku, zdekoval se někam Ferir a mlel cosi o starodávnejch trpaslících, předcích a hradu Lichnice. No co, přeci zvládneme zatknout dva chlapi sami, ne?

Před radnicí najednou přiletěl vobří vorel. Sáhnul sem po meči, ale nic – nebyl tam. Ksakru s těma debilnima nařízeníma, byl jsem jak nahej. Pták přistál u kašny a poklidně na nás čuměl. Uzuri zase na něj – zamilovaně, asi ještě nikdy tak velkýho ptáka neviděla.

K jejímu zklamání a moji radosti se ale změnil. Do Bezděka!! Zíral sem jak na první sníh, čekal sem, že bude pryč vo dost dýl. Jen sem vyhrknul: „Nazdar, kde se tu bereš?“ Celou dobu sem ho postrádal a měl i vo něj strach a teď ho ani pořádně nepřivítám. No, hlavně že je celej, na pokec bude snad čas pozdějc.

Bezděk měl i svou vocelovou hůl a kouzel asi vo dost vic. Takže bojová síla družiny stoupla tak na tucetnásobek.

Sotva jsme se odhodlali vyrazit, připojil se k nám opět z ničeho nic Bezděk. A to s plnou parádou – jako by nevěděl, jak se tu jemu podobným v poslední době žije. Inu efektní to bylo, přiletět jako orel a proměnit se v člověka. Jako by celý ten alden, co s námi nebyl, netrénoval nic jiného.

Vyrazili sme.

Cedule „ZAVRENO“ se ještě kejvala, aspoň mi to tak přišlo. Do vobchodu s voňavkama se vydala Zelda dobrovolně první.

Naštěstí.

Bylo tam lanko a šipková past. Zelda je ale mrštná jako horská koza. Já bych zřejmě vyzkoušel, co vydržím a to by nebylo dobrý vzhledem k tomu, co nás čekalo.

Krámek smrděl a jinak tam bylo uplný hovno. Ani dveře.

Těšila jsem se, že uvidím konečně nějaké nóbl zboží, ale na dveřích nás vítala cedule „zavřeno“. Nicméně zamčeno nebylo. Po chvíli bylo jasné, proč si se zamykáním nikdo nedělal starosti, dveře hlídalo nástražné zařízení. Samostříl byl odhalen včas, a tak jsme si mohli bez dalších nepříjemností prohlédnout obchůdek. Nádhera. Tolik parfémů v roztodivných lahvičkách. Ta krásná vůně se mě asi bude ještě nějaký čas držet.

V druhým byla pro změnu propadací past. Zelda si zase zahrála na kozu a nespadla tam. Je to holka šikovná. Jinak tam bylo podobný hovno jako vedle, akorát Zelda měla ňáko větší kapsu..

Poslední dveře.

Byla tam chodba a zase ňejakej špagát, ale ten sme překročili. V jakejsi vstupní hale přes dvě patra raději Bezděk kontroloval dlaždice, ale nic nenašel.

Akorát se mi začla motat palice. Takže možná něco našel…

Zelda se dala na taktickej ústup a my sevjorani jako vobvykle vyrazili dál. Jo, Bezděk to je aspoň kámoš. Po schodech nahoru, zkontrolovat plac nad schody a pak do jedinejch dveří.

Druhý obchůdek překvapil propadající se podlahou, nicméně pro mě opět žádný problém. Drahé látky, krajky, nemůžu se vynadívat nejen očima. Žádný Poeta ani jeho kamarád Básník tu ale není, dveře též ne, tak pokračujeme do obytné části. Tam mě ale rozbolela hlava, tak jsem se vrátila ven k Uzuri. A ta zas odběhla dovnitř varovat ostatní, že v horním patře někdo je.

Vlezl jsem tam první. Byla tam skoro tma, jen na stole svíčka. Po zemi ňáká lepivá černá sračka. Čekat průser bylo víc než přirozený.

Bylo mi navíc zle vod žaludku. Ale na malý trable se zapomíná pro větší…

Do stehna se mi zabodnul vrhací nůž. Prošel i zbrojí, ale bylo to jen škrábnutí. Pořád jsem ale nic neviděl, tak jsem strhnul záves z vokna.

V rohu místnosti byl ňákej stín v plášti. Nikdo jinej mi nůž poslat nemoh, tak jsem na něj vyběh, že mu dám po tlamě. Je hezky v rohu, tak si to užije, nemá nasírat dvakrát většího barbara!!

Pěst jím prošla jako kouřem.

Potom prošel von mnou.

Něco takovýho je dost nefér, von si nenechal ani dát přes hubu v poctivým boji!!

Se slovy, že Pan červenej nebude nadšenej, shodil ten někdo svíčku na zem. Už nevypadal jako kouř. Já ho stihnul pořádně nakopnout. On vyskočil na strop a divně tam držel.

A sračka na podlaze se ukázala bejt hořlavá.

Jak tam na ulici tak čekám, všimnu si v jednom z oken plamenů. Copak se tam asi děje. Měli by každou chvíli vyběhnout ven, ale už je to nějak dlouho. Nedá mi to a vylezu se podívat. Celá podlaha v místnosti je v plamenech, Bezděk v tom stojí a fouká oheň na nějakého chudáka, co se z posledních sil drží stropu a na kterém ještě visí Gimel. No, kdyby chtěli odejít, tak je nic nedrží. Za chvíli se tam udusí. Jdu sehnat někoho, kdo to po nich uhasí.

Bezděk po něm máchnul holí, ale byl rychlej jako průjem.

A já nasranej jako dycky.

Skočil jsem po něm, chytil ho. Že ho strhnu dolů a vymáchám mu prdel v tý hořící sračce. Dobrej nápad. Jen jsem nečekal, že místo aby spadnul dolů, tak bude běhat po stropě, i když na něm visí sevjoran! A ne a ne spadnout a to jsem s ním škubal co to šlo.

Bezděk projevil nadšení pro voheň vokolo a jal se plivat voheň přímo na zmrda. Mě kupodivu nespálil, ale vono opejkání zespoda dělalo svý.

Cimra v plamenech, kouře jak nasráno, Bezděk s pološíleným výrazem plive voheň po někom, kdo běhá po stropě… Na něm visí zcela šílenej barbar a škube s ním…. Kdyby to někdo viděl, tak ho asi jebne.

Ve dveřích se vobjevila Uzuri.

Nejeblo ji.

Asi ji přišlo, že jsme v pohodě.

Nebyli. Parchant se pustil rukama, vykouzlil kudlu a probodnul mě s ní ruku. Zařval jsem a počastoval ho nejhoršíma Kilmorackejma nadávkama. Sice jsem se nepustil, ale von nespadnul ani když držel snad jen za kolena.

Ještě že ho pořád griloval volchv.

Ale ten hajzl mě nakonec stejně shodil.

To se ale ukázalo, že Uzuri jen tak nepřítomně nezírá, ale očividně se jí vohýnek zalíbil podobně jako mýmu kámošovi. Začla do něj foukat ňákej kouzelnej elfí vítr a zatápěla pod parchantem na stropě.

Ten rozhazoval zápalný koule do spodní místnosti a běhal jako pavouk. Bál jsem se, že zdrhne, tak jsem skočil dolů. Křuplo mi v noze, ale po tom opalování sem to ani necejtil a dole (zatím) hořelo vo dost míň. Postavil jsem se do dveří, že ho nenechám utýct a čekal na něj.

Šmejd v plášti dopad na podlahu, když ho zasáhnul další plivanec vod Bezděka. Asi už měl vopejkačky dost a složil se.

Řek bych, že si příště rozmyslí, kde zapalovat vohýnky. Zvlášť, když jsou poblíž takový vohnivý blázni jako my.

U kašny stačilo říct slovo „požár“ a všechno jde jak na drátkách, lidi se začali sbíhat odevšad a hasí. Já si všimla v přízemí Gimela táhnoucího bezvládné hořící tělo, tak mu běžím pomoct. Nevypadá dobře, ale taky to není nikdo z naší družiny. Chodba je už ale v plamenech, tak vyjdeme zadním vchodem na dvorek.

Bouchla tam nádoba s tou sračkou a celýho ho vohodila. Chtěl sem ho živýho, tak jsem ho dotáh na chodbu a začal ho hasit vyšívaným hadrem, co visel na zdi. To už dorazila Zelda i Uzuri a pomohly mi s ním. Zelda taky dovedla měšťáky na hašení hořícího domu.

Protože to tam hořelo jak v dračím doupěti, votevřeli jsme dveře na chodbě. Tam dvorek a studna. Jenže bez vedra a rumplálu. Tak mu dala Uzuri aspoň napít. Kuckal.

Tak sem mu pošeptal, že ho budu střídavě pálit a topit do konce jeho bídnýho života. Asi mě neslyšel. Škoda.

Zelda lezla do studny hledat vodu.

Jdu rovnou ke studni. Žádné vědro ani rumpál, zato stupačky dolů. Tak lezu. Po chvíli vidím vchod do tmavé chodby. Pokud odtud chtěl někdo nepozorovaně zmizet, možná to bylo tudy. Sice se mi tu moc nelíbí, ale s tygřím okem je vidět docela dobře. Chvíli. Když už jsem se chtěla otočit, všimla jsem si dveří a několika luceren. Jednu zapálím a jdu dovnitř.

Dvě postele, dva psací stoly, nějaké papíry. Takové drahé zboží prodávají a bydlí tu jak dva poustevníci. Lejstra se mi ale nelíbí. Pořád nějaký Poeta, Básník, ale také pan Červený, přátelé Hevreni a podrobnosti o cestách karavan. Tohle teda smrdí. Beru je s sebou a jdu pryč.

Uzuri zatím poléčila parchanta z nejhoršího. Je dobře, že je naživu, bude mít co vysvětlovat. Nechali sme s ním Uzuri a šli s Bezděkem zkontrolovat pár místností se vchodem ze dvorku.

Sklad a kuchyň.

Vrátili jsme se, debatovali o vynesení blbečka ven – všechno čím dál víc hořelo, já volal do studny po Zeldě, kde se pase.

Uzuri popadla chlapa a vyběhla s ním hořící chodbou.

Tak to nečekal ani jeden z nás. Že ho vůbec unese…

Zelda vylezla, že tam jsou ňáký tajný chodby a podezřelý dopisy a tak. Ale nechali jsme to napotom a vyrazili s pomocí kouzel Bezděkova ptáka skrze zdi ven.

Nahoře už je jen Gimel s Bezděkem. Mluvím o těch papírech a že bychom měli jít co nejdřív, třeba studnou utekli a ještě je doženem.., když v tom se Bezděk rozběhne proti zdi a za ním i Gimel. Též nečekám. Mám já takové kamarády zapotřebí. Žaludek si ještě pamatuje, jak nepříjemné mu bylo tohle posledně, a mám to tu zas. Ještě jedna stěna a na druhé straně budovy potkáváme Uzuri vlekoucí téměř již nebožtíka.

Donesl sem smaženku k Ištakoj. U kašny organizoval hašení a vůbec neměl dobrou náladu. Dokáže nadávat víc než vobvykle.

Ištak organizující u kašny hašení se vybavovat moc nechce a posílá nás, ať si ho odnesem rovnou do vězení. Tam nás ale čekalo nemalé překvapení – v jedné z kobek je zavřená naše známá Lumex. 

Tak jsme zmrda dali do vězení, snad ho ty blbečci novopečený strážný uhlídaj. I když novopečenej byl spíš vězeň. Ale když někdo umí lozit po stropě a měnit se v kouř….

V base byla ale i naše stará známá.

Lumex. A chce nám něco říct.

Fajn, dnes už bylo vohně až dost…


9 komentářů u „Hra s ohněm (sezení 14.8.)“

Napsat komentář