Húšang (16.zápis)

Zlomený Šíp mi zemřel v náručí. Slíbil jsem mu, že ho pomstím, že zabiju Húšanga. Ani na okamžik mi nepřišlo na mysl, že je to úkol nad mé síly. Vyrazil jsem za tím hnusným, smradlavým skřetem. Nikde jsem ho neviděl, ale to mě nemohlo zastavit. Korppi vycítil mou zuřivost a sám vzlétl, aby skřeta našel. Netrvalo to dlouho; běžel lesem kamsi pryč. Nařídil jsem havranovi, aby se držel zpátky; jestliže jsem nebyl Húšangovi rovnocenným soupeřem já, co potom Korppi. Běh lesem byl dlouhý a vyčerpávající. Díky té líné vráně, jak občas s oblibou Korppimu říkám, jsem se vyhnul několika nepříjemným setkáním s nemrtvými. Skřet takovou možnost neměl. Narazil na trojici kostlivců poblíž okraje hluboké rokle. Dva ožehl jakýmsi ohnivým kouzlem, třetího jiným srazil přes okraj. Dva doutnající kostlivci na něj zle dotírali, tak jsem se zastavil a v klidu sledoval boj. Neměl jsem v úmyslu mu nějak pomáhat – obzvlášť ne tím, že bych kostlivce upozornil na svou přítomnost. Byl docela rychlý, ale jasně jsem viděl, že si běh lesem vybral svou daň. Nakonec se zmohl na další ohnivé kouzlo a druhý kostlivec padl. Opřel jsem se o strom a tak, aby mě viděl, odpočíval. Všiml si mě. Zaklel a zaútočil na posledního kostlivce ještě prudčeji. Odměnou mu bylo několik mělkých sečných zranění. Viděl jsem, že slábne. Viděl jsem, jak narůstá jeho zoufalství. Nakonec z posledních sil vyvolal další kouzlo. Kostlivcovy kosti zapraštěly a roztříštily se.
Rozběhl jsem se proti drobnému skřetovi. Byl mrštný a rychlý, ale mně učil Pai Mei. Zaútočil jsem na něj svou těžkou, ocelovou holí; jen tak tak se stihl krýt. Jeho protiútok byl slabý a odrazil jsem ho jen tak mimochodem. Bodl jsem ho do žaludku. Klesl na kolena. Rozmáchl jsem se, rozhodnutý ho umlátit. S překvapivou rychlostí se odkulil a vymrštil pařát směrem k mému krku. Neviditelná síla mi stiskla hrtan a začala ho drtit. Zuřivě sem zachrčel. Na bolest sem zvyklej, tý sem si užil dost doma v Kilmoracku, když sem Gorathovi – ať shnije v Górově opovržení – bral svitky a tajně si je čet. Udělal sem několik kroků k tomu malýmu, zákeřnýmu skřetovi. Vystrašeně vykulil oči a přestal svírat prsty. Místo toho ruku ještě víc vystrčil proti mně. Odletěl sem až ke srázu a napůl přepadnul přes okraj do strže. Pokoušel sem se udržet, ale hůl mi přitom sletěla dolů. Skřet vycenil tesáky, sebral se ze země a vyrazil ke mně. Proklel jsem ho jedinou nadávkou, kterou ve skřetím jazyce umím a pustil se.
Ne, nejsem sebevrah. Těsně předtím sem na sebe seslal svý oblíbený ochranný kouzlo a doufal, že bude fungovat i takhle. Padal sem docela dlouho, třískání o šutry taky nebylo zrovna příjemný a dolů sem dorazil otřesenej – ale nezraněnej. Po očku jsem sledoval, jak se za mnou dívá přes okraj. Bylo vidět, že váhá, ale nakonec se otočil a zmizel.
Další půlhodinu jsem strávil hledáním hole. Bylo mi to jedno. Aspoň jsem se trochu vzpamatoval z dost nepříjemnýho zážitku a on se stihnul uklidnit. Pokud snad někoho napadlo, že ho nechám jít, tak mně rozhodně ne. Navíc jsem přišel na způsob, jak trochu srovnat skóre. Není to zrovna bezpečný, ale mohlo by to jít. Rozhodně to není nic, co by mohl čekat.
Klika, že mi ještě zbyla Síla.
Soustředil jsem se a proměnil se v orla. Nepovedlo se mi to zrovna moc dobře – je to dost obtížná magie – a tak jsem musel dost spěchat. Vyletěl jsem z rokle, odhadnul směr, kterým se Húšang vydal a vyrazil za ním. Přitom jsem postupně nabíral výšku. Vím, je to trochu obtížný způsob a taky vím, jak to udělat bez námahy, ale já vážně spěchal. Dost mě potěšilo, když se objevil přede mnou, jen kousek stranou. Srovnal jsem směr a předletěl ho. Byl jsem už dost vysoko, aby si mě nevšiml, aspoň jsem v to doufal. Jestli ne, chcípnu.
Přitáhnul jsem křídla k tělu a padal. Ocasními pery a trochu i křídly jsem upravoval směr. Musel jsem teď být naprosto přesný. Zem se blížila strašně rychle a mně se pořád zdálo, že letím trochu špatně, ale nebyl čas na druhý pokus – kouzlo už se chýlilo ke konci.
Húšang strašlivě zařval, když jsem mu drápy rozerval tvář. Málem jsem ten manévr nezvládl, protože jsem byl zvyklý na lovení myší a tohle jsem nikdy předtím nezkoušel. Naštěstí mě napadlo, co se stane a tak jsem se nezabil.
Netuším, jak jsem střemhlavý let vybral. Pamatuju si jen, jak zoufale kličkuju mezi stromy a kolem mě šlehá jeden výboj za druhým. Soudě podle skřetovy přesnosti, plán vyšel. Přeletěl jsem malou skalku a přistál. Na poslední chvíli, sotva se moje spáry dotkly země, začal jsem se proměňovat zpátky. Chvilku jsem počkal a pak vykoukl. Překvapilo mě, jakou vzdálenost jsem dokázal uletět. Húšang sice BYL cítit, ale ne vidět.
Nakonec jsem se znova pokusil proměnit, ale nepovedlo se mi to. Tak to bylo skvělý. Zbývala mi Síla už jen na jedno kouzlo. Posadil jsem se a zklidnil mysl. Vzpomněl jsem si, jak klidný byl Šarpár, když nás bránil proti útoku světlonošů a pokusil se o totéž. Není kam spěchat. Slepý skřet mi nikam neuteče. Navíc, aspoň si vychutná tmu. Vzpomněl jsem si, jak se vesele šklebil, když  prořízl nožem hrdlo Zlomenýho Šípa a málem ztratil koncentraci.
Tak takhle ne. Znovu. Tentokrát se mi podařilo transformační kouzlo daleko lépe. Nevybral jsem ovšem znovu orla, ale černou pumu, která vyhovovala další části plánu mnohem víc. Protáhl jsem se a tiše se začal plížit směrem, kde by měl Húšang pořád ještě být. Tentokrát jsem měl času víc, než bylo potřeba, takže mě v žádném případě nemohl slyšet. Stál tam, ve tváři hluboké šrámy od čela až po bradu, a držel před sebou svou hůl. Prudce se otáčel hned na jednu, hned na druhou stranu, až krev cákala. Zajímavé, dokud jsem se k němu nepřiblížil jako puma, nikdy mi nedošlo, jak strašně smrdí.
Otočil se přímo ke mně, jako by slyšel moje myšlenky. Odrazil jsem se a skočil. Ne na něj – to mi ostatně zachránilo život – ale na strom. Stejně mě jeho kouzlo trochu zasáhlo. Všiml jsem si, že se krátce usmál, zle a nebezpečně. On má nad svými kouzly neskutečnou kontrolu, jestli dokáže cítit, jestli zasáhl, napadlo mě.
Húšang se zamračil a zvedl hlavu. Pro jistotu jsem seskočil na zem. Výboj zasáhl místo, na kterém jsem ještě před okamžikem byl. Pomalu a tiše jsem ho obcházel a snažil se přitom co nejvíc splynout s okolím. Žádné myšlenky.
Něco zakřičel, ale s rozdrásanými rty mu nebylo rozumět. Snad to byla výzva, abych to už ukončil. Připravil jsem se ke skoku a… Skočil. Asi tu myšlenku zachytil, protože se pokusil otočit, ale srazil jsem ho do trávy. Rozsápu mu hrdlo, napadlo mě, ale nedokázal jsem se přinutit toho špinavého skřeta kousnout. Zadníma tlapama jsem mu rozdrásal břicho a odskočil.
Ležel tam, tiše chrčel a umíral. Ani se nepokusil pohnout. Napadlo mě, jestli to je léčka a přivolal si vzpomínku na Muriel. Byla.
Z posledních sil chňapnul pařátem a zkusil mě znova uškrtit stejným kouzlem, jako nedávno na okraji rokle. V klidu jsem zůstal ležet. Skoro to ani nebolelo, už na to neměl dost síly. Kouzlo brzy vyprchalo, společně s jeho životem.

6 komentářů u „Húšang (16.zápis)“

Napsat komentář