Jako myš proti kočce (sezení 23.12.2010)

Když sem vstával na poslední hlídku, měl sem trochu rozporuplný pocity. První, co jsem zahlíd, když sem rozlepil voči, byla hezká tvářička Uzuri, to bylo fajn. Ale pak mi došlo, na co se to dneska chystáme. Čím víc o tom přemejšlím, tím víc si připadám jako myš, co chce zaútočit na kočku. Ani spojenýma silama se nám posledně Arxis nepovedlo sejmout. A teď se hrnem přímo do jejího doupěte. Uvažoval sem, proč do toho jdou naše elfky. Gimel se chce napít nekromantské krve a mně jde o to, získat nové vědomosti a případně zase Gimela vytáhnout z nějakýho průšvihu. Nemám tolik přátel, abych si o ně mohl dovolit přicházet. Škoda, že s náma nemohla sestra Agáta.
Neměl sem z toho vůbec dobrej pocit a taky trochu proto sem nebyl zrovna milej na svýho havrana. Je to líný budižkničemu. Aspoň nás ale varoval, že u brány stojej dva kosťáci na stráži, tak sme dovnitř vlezli zadem. Tady byla hodně užitečná Zelda, když nám uvázala na vrcholu hradeb lano a potom prolejzala nádvoří Černý Tvrze. Našla sice jen koně, kterýmu Uzuri pro jistotu povolila sedlo, ale stejně sem byl rád, že se tam porozhlídla. Nakonec sme vlezli do válcové věže. Všichni na mě koukali dost divně, když sem tam chodil se zapálenou pochodní za denního světla, ale nevšímal sem si toho. Nakonec, každej z nás se snažil bejt připravenej. A že snadno a rychle můžem přijít o kejhák, bylo jasný každýmu.
Ve věži byly akorát schody kamsi dolů, tak sme po nich sešli do podzemí. Našli sme tam dva velký kosťáky, udělaný podle velikosti ze sevjoranů. Tupě stáli a moc se nehýbali, tak mě napadlo vyzkoušet posvěcenou hlínu, co mi dala sestra Agáta. Kouřilo se z nich moc hezky, ale nepřišlo mi, že by to dvakrát účinkovalo. Tak sem udělal to, na co sem si v pazouře nes tu pochodeň a plivnul na ně Plamennej dech. Jeden to vzdal a sesunul se na hořící hromádku, ale druhej, celej v plamenech, vyrazil po mně. V tu chvíli se ale Gimel rozhod, že už nečinně stál až příliš dlouho. Rána, kterou kosťáka trefil, by mi urazila ruku, ale magicky pospojovaný kosti to ustály. Krátce sem zvážil možnosti. Do dalších kouzel se mi nechtělo, na to ještě dojde. Taky mě napadlo, že se stáhnem a necháme kosťáka v klidu dohořet, ale Gimel dostal amok a vztekle do něj rubal palcátem, až kosti praštěly. Tak sem se k němu přidal a společně sme ho dorazili.
V chodbě za kosťákama sme našli velkej šutr. Koukali sme na něj všichni jak telata, ale nakonec skončil v mým vaku. Mám silný podezření, že je to jeden z krystalů, co je naše kámoška Arxis používá na přenos magický energie do vazebních krystalů. Musím to pořádně prozkoumat. Kvůli tomuhle tu sem.
Hned nato sem spáchal další pěknou blbost, když se mi povedlo nechtěně se teleportovat kamsi. S havranem se mi povedlo navázat kontakt, ale nedokázal sem určit, kterým směrem ani jak daleko od něj sem. Pakárna. Že mě bude následovat Gimel sem tak trochu doufal, ale elfky si u mě fakt hodně šplhly. Jejich objevení mě dost překvapilo. Možná ale, že se jen samy bály. Trochu sme se tam porozhlídli a našli, kromě jiných nedůležitých zbytečností, místnost s jakýmisi nákresy a nápisy na zdi. Trochu se mi třásly ruce vzrušením, když sem začal s obkreslováním. Třeba tomu bude někdo rozumět. A jestli ne, naučím se překládací kouzlo.
Trochu mě štval Gimel, když mě za chvilku přišel otravovat s nějakou nedobytnou truhlou ve vedlejší místnůstce. Když mě prudil dost dlouho na to, abych pochopil, že nepřestane, šel sem se na to kouknout. Truhla tam byla, velká a vcelku obyčejná. A, samozřejmě, bylo na ní jednoduchý kouzlo. Techniku lámání kouzel mě mistr volchv Gorath naučil, ale ještě nikdy sem ji nepotřeboval. Trochu mě zklamalo, jak to bylo jednoduchý. Ale uvnitř na nás čekalo dost zlata, drahých kamenů a šperků. Když skončila hádka, kdo si co ukořistí, vrátil sem se k obkreslování. Když mě nenechali samotnýho, třeba na mě počkaj. Já odsud neodejdu, dokud to nebude hotový.

7 komentářů u „Jako myš proti kočce (sezení 23.12.2010)“

  1. Jo, už nějaký čas uvažuju, že by bylo dobrý napsat taky něco z pohledu Bezděka. Aby ho ostatní viděli víc jako postavu, která nějakým způsobem uvažuje. Příklad – třeba v té lintirové peci, kde asi nikdo z vás přesně nepochopil, proč na toho kostlivce naběhl jen s nožem…

    Pro Uzuri: Rádo se stalo – ale příště se nestyď zeptat. Bezděk Uzuri neukousne 😀

  2. Ještě k poznámce Uzuri: Pravda je, že bych mohl vymyslet nějaký popis, něco ve stylu:“Bezděk pomalu, se soustředěným výrazem ve tváři, přistupuje k truhle. Velmi tiše, jen sám pro sebe, pronese několik slov ve staré sevjoranské řeči a položí ruce na truhlu, jejíž zámek pod jeho dotykem s cvaknutím povolí. Bezděk s úsměvem víko odklápí a vám se otevírá výhled na dosud nevídané bohatství. Zelda do nastalého ticha hlasitě polkne.“ Bohužel je pro mne stále mnohem snazší něco takového napsat, než říct. Lituju.

  3. Jak pise Marek, ve psanem textu lze velmi dobre popsat situaci, na to jsme oba zvykli (v techto zapisech to uplne nejde, protoze maji omezenou velikost – predstavte si, ze by scenu s truhlou Marek popisoval jako ve vyse uvedenem komentari, jak by to bylo cele dlouhe)…

    V tom je proste obrovska vyhoda psaneho textu. Samozrejme takto nelze hrat skupinovou hru.

    Ale verim, ze se nam vsem podari uvolnit pred sebou navzajem natolik, ze alespon cast takto detailniho popisu situace se podari rikat a prozivat primo ve hre.

    K tomu bude asi dlouha cesta….

Napsat komentář