Jako zlý sen (sezení 10.7.)

Probírala jsem se jen velmi ztěžka. Na tváři jsem cítila sluneční žár a vítr mi hnal do očí prach. Pomalu jsem se postavila a oči jsem si zastínila dlaní.  Kolem nebylo nic. Jen prach a kamení. Uvěřila bych, že je to sen. Kdyby se ze země hned vedle mě nesbírali i Zelda, Ferir a Gimel. Nechápavě se koukali jeden na druhého. Pak jsme zaslechli ten zvuk. Bylo to jako tlumené cinkání. Vyběhla jsem na nejbližší kopeček. Blížila se k nám postava v šedém šatu. Ten zvuk vycházel od ní. Jak se blížila, začali jsme ji poznávat. Zavadi? Došel až k nám a naléhavě opakoval: „Probuďte se, probuďte se!“

Oklepala jsem se. Stála jsem v noclehárně vedle své postele. Stejně jako moji přátelé. Všichni jsme zírali na Zavadiho, který se nás udiveně zeptal: „Proč spíte ve stoje?“ Ještě chvíli mi to vrtalo hlavou. Na dlouhé přemýšlení ale nebyl čas.

Zavadi nám oznámil, že Vojtěch se rozhodl otevřít kobky. Theurgové budou konečně moci vyjít ven. Konečně pomohou Malixovi. Pobrali jsme nejnutnější vybavení a zbraně a vyrazili jsme do severní věže. Prošli jsme dvěma patry sklepů až k chodbě vedoucí do kobek. Při vzpomínce na stínové bytosti jsem se otřásla. Před námi se objevily dveře. Za nimi se mohlo skrývat cokoli. Zelda se protlačila dopředu. Zaklepala. Gimel ji pozoroval, jak vyjekla bolestí a svírá si prsty pravé ruky. Ferir vzal svoji sekeru a toporem zabušil na těžké okované dveře. Jen ozvěna úderů. Ticho.

Gimel vzal za podivnou kliku. Otevřela se před námi místnost plná stínů. Dost velká, ale jen málo osvětlená několika lucernami. Dveře na levé straně však byly dobře osvětlené. V prvním okamžiku jsme byli rádi, že vidíme Vojtěcha. To, co se stalo potom, nás ale zaskočilo.

„Konečně jste tady!“ Vojtěch měl podivný hlas. „ Čekal jsem na vás. Jste první, kdo budete svědky mé práce. Hodně jste mi pomohli!“ Zachechtal se a pak začal třít něco ve dlaních. Najednou byl pryč. Zmateně jsme se rozhlédli kolem. Ve stínech se cosi pohnulo. Bojovníci se hned postavili do střehu. Vytáhla jsem z toulce šíp. Najednou se za námi zjevil hevrenský válečník. Gimel se na něj ošklivě podíval. Začal Gimela popichovat: „Konečně se zase setkáváme! Můžeme spolu znovu bojovat. Poctivě. Tentokrát tě porazím!“ Gimel nazlobeně zrudnul. Dřív než se ale stihnul na Hevrena vrhnout, válečník zmizel. Jako by se na místě rozplynul.  Co se to tu děje?

Sotva se Gimel otočil k nám s nechápavým výrazem, z druhé strany haly se ozval ženský hlas: „Bojovníku! Těšíš se na můj dotek?“ Arxis! Začala jsem se o Gimela trochu bát. „Těšila jsem se na tebe. Těším se, že tě zase porazím!“ A než jsme se vzpamatovali, byla zase pryč. To už se ale u dveří objevil další stín. Opravdový Stín. Tentokrát stál Gimel blízko. Stín do něj vrazil svoje pařáty. Gimel se vzpřímil jako v křeči, dokud ho Stín nenechal být. Jako bychom pocítili závan chladu. Stín trochu narostl. To už ale Ferir pozvedl svoji sekeru. Zbraň však Stínem prošla jako nic. Bez účinku. Zelda se rozeběhla proti nepříteli s dýkou v ruce. Prošla Stínem naskrz. Také pocítila jeho chlad. I já jsem vystřelila, ale šíp prošel a zapíchl se do spáry ve zdi. Začali jsme ustupovat.

Ten chlad! Mohl by účinkovat oheň. Rozbila jsem jednu z luceren a zapálila šíp. Také Zelda si vzala na obranu do ruky lucernu. Ale dřív než kdokoli z nás stihl znovu zaútočit, Stín zmizel ve stínech. Rozhlíželi jsme se ostražitě kolem dokola a čekali. Co a odkud to přijde tentokrát? Nic se neobjevilo. Zelda trochu prozkoumala tu podivnou místnost. Uprostřed stály na vyvýšeném místě 4 sochy bojovníků a pak ještě po jedné v každém rohu. Po tom, co jsem už zažila, jsem se jen modlila, aby ty sochy neobživly. Z ničeho nic se u katafalku na pravé straně zjevila zase postava. Poznali jsme ji po hlase.

„Zachraňte mě, prosííím! Nenechávejte mě tady. Jste moji přátelé. Přece mě tu nenecháte. Prosím, pomozte mi!“ Všichni jsme ztuhli, když jsme viděli prosící Bělanu. Tentokrát jsme se ale nenechali oklamat. Postava zmizela. Probral nás skřek vprostřed místnosti. Jako na povel jsme se otočili k němu. Ve stínu se kroutil orghis. Hned se vrhnul naším směrem. Rychle jsem sáhla pro šíp, namočila ho do ještě hořícího oleje na zemi a vystřelila. Tahle rána se mi opravdu povedla. Orghis téměř upadl. Bojovníci se do něj pustili. Potvora však opět změnila tvář. Gimel byl velice překvapen, když před ním ležel krvácející Umbek. Nenechal se však odradit a dorazil ho. Jakmile Umbek naposledy vydechl, změnil se v podivného tvora samá noha samá ruka. Od ležícího těla se zvedl vír, který ho odnesl kamsi pryč. Nastalo ticho. Vrátili jsme se na povrch. Něco se změnilo. Přestalo pršet.

Pořád mi vrtalo hlavou, kdo je ve skutečnosti Vojtěch. V jeho kanceláři jsme ho nenašli. Nepřišel ani na motlitbu, kterou ohlásil gong. Z motlitebny všichni zamířili do jídelny. Vyhledala jsem Zavadiho, abych se ho zeptala na pár věcí.

Popsala jsem mu, co se stalo dole a s čím jsme se tam setkali. Zavadi si myslí, že je tu mezi námi dublér – bytost schopná měnit svoji podobu, číst myšlenky a dokonce i vzpomínky. To umějí jen ti nejsilnější. Sedělo to, podle toho, co se nám zjevovalo dole v kobkách. Otázkou zůstává, kdo je tím dublérem. Chybí tu Vojtěch a taky Thalax. Ten je mi nejvíc podezřelý. Už podle toho, co mi řekl zřejmě sám dublér, když na sebe vzal podobu Zeldy. Musí pocházet z té goblinní věže, kde jsme Thalaxe našli. Kde je ale teď? Nebo jsme ho tam dole opravdu zabili?

Mezitím vpochodovali do jídelny theurgové. Podle Zavadiho má už Malix na kahánku. Měli bychom co nejdříve požádat theurgy o pomoc. Zelda se dala do řeči s jednou z nich, s Martinou. Prý nám pomůže, ale nebude to zadarmo. Nebude chtít zlaťáky, jak se Zelda obávala. Cenou mají být naše emoce. Nikdo z nás moc nechápal, co to znamená. Zavedli jsme Martinu k Malixovi do ošetřovny. Jeho duše bloudí po stínovém světě, ale nemůže se sama vrátit. Někdo se tam bude muset vydat a přivést ji zpět. Někdo, kdo Malixe dobře zná. Ve stínovém světě číhá nebezpečí, emocemi se však proti němu dá bojovat. Všichni jsme si vzpomněli na Ralina. On byl nejbližším přítelem Malixe. Bádal s theurgy v kobkách, ale s nimi se nevrátil. Martina se tedy uvolila, že ho tam půjde hledat. Není ale času nazbyt. Zítra ráno může být Malix mrtvý.

13 komentářů u „Jako zlý sen (sezení 10.7.)“

  1. Myšlenkové bytosti jsou velmi různorodé. Navíc některé i stejné nemají stejné schopnosti. Někdo může být lehký ale ten druhý už nemusí 🙂
    Ale nebojte se přijde čas a třeba i brzo kdy opustíme boj s těmito bestiemi. Vrhneme se na mnohem horší … lidské, elfí a barbarské 😀

Napsat komentář