Když se stromy hýbou (11.zápis)

Včerejší ráno bylo dost hrozný, snad ještě horší, než oslava vítězství v Železných Dolech. Už nikdy se skřetí pálenky nedotknu. Každopádně, díky tomu se stal Šarpár hovornější a zdá se, že budeme schopni aspoň nějaký čas spolupracovat. Zato Húšang se chová pořád stejně. Jsem rád, že jsem se vzbudil dřív než on.
Muriel se teď nebaví s nikým, zdá se, že si myslí, že se chci se skřety nějak kamarádit. Blbost – to už jsem víc důvěřoval Ferirovi, když jsme ho potkali v podzemí Černé Tvrze. A že jsem zpočátku byl připravený ho usmažit, kdyby se choval jen trochu podezřele.
Štve mě, že i přes svou snahu jsem ze Šarpára moc nového nevytáhl. Jen že světlonoši začali zabíjet všechny, včetně jejich komand „proměněnců“. Vypadal, že by si nejradši jednu vrazil za přeřeknutí, tak jsem zahrál tupého barbara a odvedl řeč jinam. Musím přiznat, že vzbudil mou zvědavost – ostatně to není až tak těžké. Proměněnci? Kdo? Jak? V koho? Snad takového tvora potkáme a já se dozvím víc. Jediná další dost důležitá informace, kterou jsem z něj dostal byla, že nemrtví v Lese dávno mrtvých (ano, přesně tam leží cíl naší cesty) vznikli samovolně. To znamená žádný vazebný krystal. V duchu jsem si povzdechl při vzpomínce, jak je těžké nemrtvé zabít bez rozbití krystalu. Mám dost poměrně čerstvých zkušeností. Další skvělá věc je, že nikdo z nás tam nesmí zemřít (bez ohledu na to, jak rád bych se zbavil Húšanga), protože by se mohl stát nemrtvým. Když Pai Mei říkal, že to bude „nelehká, špinavá práce“, rozhodně jsem si nemyslel, že to bude až tak zlé.
Navíc tu byl problém s řečí. Šarpár sice uměl mluvit skřítčinou a trochu i řečí používanou u nás, ale i tak jsme často jen tápali, co ten druhý vlastně říká. A Zlomený Šíp mi dělat překladatele nechce, i když jsem ho slušně požádal.
Přemýšlel jsem nad tím, zatímco jsem se vracel k Muriel a Šípovi. Před několika hodinami jsme opustili starou arvedanskou cestu a chůze teď byla o dost obtížnější. Stromy tu rostly větší, starší a nějak vzbuzující úctu. Húšang, který šel jako obvykle vpředu, se nyní často ohlížel na Šarpára a vypadal neklidně.
„Co že nejdeš s kamarádama?“ Elfka byla poslední dobou vážně dost nenaladěná. Asi mám kliku, že mě uznala za hodného opovržlivého pohledu. Musel jsem se sám pro sebe usmát.
„Co víš o nemrtvých?“
Podívala se na mě překvapeně, ale než stihla odpovědět, Zlomený Šíp si opovržlivě odfrkl.
„Nic takovýho neexistuje, hňupe. Sou to jen báchorky ke strašení malejch děcek.“
Ignoroval jsem ho a pozoroval Muriel.
„Jen co jsem slyšela. Jsou vytvoření temnou magií, ovládaní adepty magie zvanými nekromanti. Dají se zabít rozbitím krystalu, který je drží při životě.“
„Říkám, že to sou jen báchorky. Neznám nikoho, kdo by něco takovýho potkal.“
„Kecáš,“ poučil jsem ho klidně. „Znáš mě. Já s nima bojoval – a není to tak dávno. A ty je uvidíš brzo taky, teda jestli dojdem až do Lesa dávno mrtvých. Nenapadlo tě, proč se tak jmenuje? A mimochodem, Muriel, tihle nemrtví, co na nás čekají, vznikli samovolně. Žádný krystal, který bys mohla rozbít…“
Došlo jí to rychle, soudě podle toho, jak zbledla.
„Jak je teda zabijem?“ Ptal se posměšně Oháňka.
„Dost těžko,“ usadil jsem ho. „Proč stojíme?“
Skřeti skutečně stáli na malé mýtince a divoce se rozhlíželi kolem. Zvolna jsme k nim došli a já, následován elfkou, jsem se postavil proti větru od Húšanga.
„Co se děje?“ Moje lehce obměněná otázka konečně přiměla Šarpára odpovědět.
„Můj učedník si myslí, že viděl stromy se hýbat. Možná měl pravdu.“
„Druidi?“ Tak to bylo poprvé, co vzala Muriel skřety na vědomí.
„Patrně. Nebo volná magie, tady je možné všechno.“
A potom se stromy skutečně pohnuly. Vyrvaly své kořeny z hlíny a vykročily směrem k nám – desítky mohutných, staletých kmenů. Naráz. Zařval jsem a myslím, že jsem nebyl sám. Šarpár pozvedl svou Ta Vanga.
„Ne!“ Muriel srazila jeho pařát stranou. „Ani tvá moc nestačí na celý les. Mysli, skřete!“
Hleděli si do očí. Jasně jsem vnímal arcimágovu zlost. Viděl jsem Húšanga, připraveného na sebemenší pokyn zaútočit. Nejlepší bude srazit Šarpára zezadu holí a pak jeho učedníka, třeba bodnutím do břicha. Magie by na něj nemusela účinkovat tak spolehlivě. Zlomený Šíp udělal krok stranou, aby měl volný výhled na Šarpára.
Ten ale nakonec krátce pokývl a zkřížil paže před sebou. Kolem nás se s jemným zasyčením zavlnil vzduch. Uvědomil jsem si, že vytvořil ochranné kouzlo, ale jaké! Cítil jsem se vedle jeho moci jako bezbranné dítě. Stromy dorazily na okraj bariéry – a zastavily se. Sápaly se na nás větvemi, pak po nás házely balvany. Húšang okázale zazíval a posadil se. Jeho pohled, který na nás vrhl, jasně říkal: „Podívejte se, jakou mocí můj mistr vládne, červi!“
Nakonec to stromy přestalo bavit – nebo je spíš někdo zastavil. Zůstaly stát a jen listí se jim chvělo, snad díky větru, snad hněvem.
Po chvíli se mezi nimi protáhl starý elf. Oči zúžené nenávistí, ukázal na nás hubeným prstem a vykřikl:“Ohavní skřeti, táhněte z mého lesa!“
„Připadám ti jako skřet, Moudrý?“ Otázala se ho mile Muriel. Zjevně ho zaskočila, protože chvilku jen naprázdno otevíral a zavíral pusu.
„Co děláte v mém lese?“ Zeptal se potom docela normálně. Zdálo se, že ho hněv přešel. Dopředu pokročil Šarpár.
„Procházíme, druide. Naše poslání leží na východ odsud, ve věži světlonošů.“
Trvalo nezvykle dlouhou chvíli, než se druid odhodlal odpovědět. „Skřety provází ničení a zmar, vytáčky a lež. Proč bych ti měl věřit?“
Húšang se zase napružil, ale klepnul jsem ho zlehka holí do holeně. Zkroutil tvář do bolestného šklebu a zůstal zticha. Šarpár, který si téhle drobné mezihry nevšiml, mezitím odpověděl: „Zaútočil jsi na nás, ale my tvůj les nepodpálili. Není to důkaz?“
Druid se na něj prudce obořil:“Kdo si myslíš, že jsi, abys mi vyhrožoval uprostřed lesa?!“
Skřet na něj divoce vystrčil svou Ta Vangu a zařval:“Já jsem Šarpár, arcimág ze Světlokazu! Dívej se, elfe, a poznej, jak blízko jsi smrti – uprostřed svýho lesa!“ Musel jsem ho za to obdivovat. Elf skutečně viditelně ucouvl, vytřeštil oči a lehce zbledl. Fascinovaně zíral na skřetovu hůl, když mu Šarpár pomalu, zřetelně, jako malému děcku, říkal: „Jen – procházíme. Žádný – problémy.“
Pak už žádné problémy nebyly. Stromy se rozestoupily, nechaly nás projít a nějak se nám od té chvíle dařilo vyhýbat se křovinám, špatným stezkám a podobně. Jako by se starý druid rozhodl pomoci nám, abychom byli co nejdřív z jeho lesa pryč. Jen Húšang na mě zahlížel ještě vztekleji než obvykle.

4 komentáře u „Když se stromy hýbou (11.zápis)“

Napsat komentář