Kera

„Hej, Bezděku!“

Mladík se přestal ohánět sekerou a ohlédl se. Ve dveřích srubu stál jeho mistr, volchv Gorath. Tvářil se lehce znepokojeně.

„Přestaň si hrát s tím dřevem a jdi se kouknout, kde je Kera. Posílal jsem ji pro vodu už skoro před hodinou.“

Bezděk lehce pokývl na souhlas, odložil sekeru a už za chůze si začal natahovat halenu. Volchv měl pravdu, jeho žena byla pryč nezvykle dlouho. Co se jí tak mohlo stát? Kera nebyla sevjoranka, mezi ostatní ženy ve vesnici nikdy zcela nezapadla a neměla ve zvyku se s některou z nich zastavit na kus řeči. Pokud si Bezděk vzpomínal, kdysi se zmínila, že pochází z jakéhosi pouštního národa, až z Tary.

Ponořen v myšlenkách minul palisádu a zamířil k potoku, k místu, kde ženy obvykle nabíraly vodu. Grošovaný stín téměř skryl pohozené vědro, ale mladík si nemohl nevšimnout temné skvrny přímo na cestě. Mohutné, nezvykle velké stopy kočkovité šelmy a stopa po čemsi těžkém, taženém po zemi mířily do křoví. Bezděk zůstal zírat v nevěřícím úžasu.

Nikdy, co jeho mladá paměť sahala, nelovily pumy tak blízko vesnice. Ano, čas od času někoho zabily, ale vždy alespoň míli či dvě daleko.

Co teď?

Málem se rozběhl zpátky do vesnice pro pomoc, ale včas se zarazil. To nemůže. Je přece učedníkem volcha, váženého muže. Nepřinese mu hanbu tím, že by se bál nějaké kočky – nebo alespoň ne tím, že by to veřejně přiznal.

Stopa po vlečeném těle byla dost zřetelná. Tma bude až za dvě, možná za tři hodiny. Bezděk rychle uvažoval. Nůž, žádnou jinou zbraň nemá. Bude si muset poradit.

Ulomil větev a za chůze ji ořezával. Stopy vypadaly čerstvější. Dorazil k místu, kde puma žrala. Kousl se do rtu, když spatřil přetržený Keřin náhrdelník. Natáhl ruku, aby ho sebral, ale pak raději pokračoval dál. Rychle, než se setmí.

Blížil se. Cítil to. Instinkt lovce mu byl vždy cizí, ale dnes ne. Cítil na sobě pohled zabijáka a věděl, že již velmi brzy bude rozhodnuto. Blížící se smrt mu zbystřila smysly. Kradl se lesem tak potichu, jak to jen dokázal. Napadlo ho, že musí být šelmě k smíchu.

Čaroděj – učedník. Sám v potemnělém lese. S klackem a nožem.

Šlápl na suchou větev. Hlasité prasknutí ho přimrazilo k zemi. V duchu tiše zaklel.

„Tarfiene, nejlepší z lovců, pomoz mým očím abych…“

Zarazil se. Kousek od něj, na větvi nad místem, kudy by vzápětí prošel, plály dva žluté body. Oči pumy – lovce. Stál tiše a nehýbal se. Díval se do těch očí a viděl v nich svou smrt.

Magický okamžik pominul, když v dálce zakřičel pták.

„Loft Sláttur!“ Puma, nečekaným nárazem čirého, zhuštěného vzduchu vyvedená z rovnováhy, spadla s překvapeným zaprskáním na zem.

„Vernd Bardagi!“ Bezděk na nic nečekal. Věděl, že má jen malý okamžik. Sotva dokončil ochranné kouzlo, puma se mihla vzduchem. Pokusil se jí nastavit klacek – a černá lavina jej smetla k zemi. V zoufalství hmátl po noži. Šelma se mu zahryzla ho hrdla, ale kouzlo zatím její útok zadrželo. Trhaně se nadechl. Puch zvířete mu zvedl žaludek.

Zaskočené zvíře ho pustilo a pokusilo se mu rozdrásat břicho. Bezděk zoufale bodal nožem. Věděl, že kouzlo dlouho nevydrží – a on potom zemře. Cítil, jak mu drápy, zadržované magií, přejíždějí těsně kolem slabin.

Chytil pumu za kůži na krku a několikrát ji bodl. Zvíře se pokusilo utéct a táhlo jej za sebou. Vnímal, jak jeho kouzlo skončilo, ale nepouštěl se a zuřivě vrážel nůž kočce do slabin. Svalila se na zem a pokusila se mu rozdrásat ruku, kterou se jí držel. Čekal to; rychle ucukl a místo toho jí rozpáral břicho. Odvalil se od ní. Leželi a dívali se na sebe. Šelma se nakonec vzchopila a postavila se. Překvapeně sledoval, jak se k němu s vypětím všech sil snaží dostat. Střeva táhla po zemi. Zaprskala a skočila. Zadní nohy se jí podlomily a plácla sebou na zem kus od něj. Sledoval ji, vnímal její nenávist. Díval se na ni, dokud se nepřestala hýbat.

„Tolik krve vyplýtvané zbytečně,“ napadlo ho. Uvědomil si, že ani on nevyvázl bez zranění. Rozdrásaná halena byla od krve. Pokusil se vstát, ale třesoucí se tělo ho nechtělo poslouchat. V duchu nad tím pokrčil rameny. Mauril o jeho osudu rozhodla již dávno. Není se čeho bát. Znovu se pokusil vstát. Neúspěšně. Překulil se k mrtvému dravci a prořízl mu hrdlo. Krev chutnala jinak. Líp. Nakonec se sebral dost na to, aby dokázal pomalu jít. Táhnul pumu za ocas, ale bylo to tak namáhavé, že to po pár krocích vzdal. Dopotácel se k mrtvému tělu Kery. Tu tady nenechá, nemůže. Pokusil se ji nést, ale nedokázal to. Posadil se vedle ní, opřel se o strom a odpočíval. Spánek ho přemohl téměř okamžitě.

Zasténal a překulil se. Tvrdý náraz jej trochu probral. Když otevřel oči, spatřil známou tvář. Gunnhilda. Jsem doma, blesklo mu hlavou.

„Matko?“

„Myslíš, že mám moc synů, Einare? Rozhodl ses mě o jednoho připravit? Co sis myslel, hlupáku?“

Bezděk viděl, že se Gunnhilda začíná dostávat do varu. Rychle zasténal a zavřel oči. Pomohlo to. Pomohla mu zpátky na pryčnu a dokonce uvařila čaj z listí a kořínků. Byl horký, ale chutnal skvěle. Bezděk spokojeně usnul.

„Pojď dál, hrdino,“ ozval se volchův trochu zastřený hlas v odpověď na zaklepání. Bezděk váhavě otevřel. Mistr Gorath seděl u stolu a pozoroval ho krvavýma očima. Na stole ležela kůže černé pumy s ponechanou lebkou.

„Už nevypadá tak velká,“ poznamenal mladík.

„Patřila mně, ty kluku! Jen já měl právo ji zabít, za to, co mi vzala…“

Bezděk si s úžasem všiml slz v mistrových očích. Uvědomil si, že je mocný čaroděj opilý.

Napsat komentář