Konec nekonečného dne

Poté, co nám Bezděk rozdal fajné dračí náramky a ten němý starostův poskok pospravil naše zranění, bylo na čase vyrazit pro Bělanu.
Přelezli jsme jižní hradby a šlo se. To mi ale došlo, že jdeme jak s cirkusem a kostlivci nás museli slyšet snad už ve městě. Nejdřív jsem družině trochu pomohla porovnat výbavu, ale nakonec jsme vaky prostě sundali a vytáhli zpátky na hradby. Výprava jak vždycky, snad zatím nepadne město. Klamný útok na smrťáky u východní brány dávno začal a my ještě přemýšlíme, zda budeme potřebovat víc než zbraň v ruce.
Loučíme se s Lumex a mizíme v mlze. Třeba nás napodruhé už nepřivítá ohnivou koulí, až se budeme vracet. Není nad to mít na hradbách takovou milou osobu.
Cestu ke stanu Arxis jsme měli naplánovanou dobře, jak se ukázalo. Obešli jsme to podél potoka zezadu a až na nějakou brečící holku jsme nezahlídli nikoho. Když přišel čas odbočit na východ, zkusila Uzuri zase rozfoukat mlhu, jak už jsem to jednou viděla, tentokrát se jí to povedlo a uvidědli jsme špičku stanu. Čili směr máme dobrý. V tomhle bodě ovšem náš plán jaksi končil, asi nikdo nepředpokládal, že to půjde tak hladce.
Jakýpak cavyky, prostě tam přijdem, zabijem Arxis, rozbijem krystal a osvobodíme Bělanu. Plán jak cyp. No taky ho vymysleli barbaři, co od nich čekat. Asi půjdu zas sama.
Gimel, Bezděk a Uzuri vyrazili. Vchod do stanu se jim jaksi nelíbil, tak si udělali zezadu vlastní. Když začal boj, stráže se pohnuli dovnitř a já se rozhodla jít za nimi. U vchodu bylo ale na můj vkus pořád přeplníno. Mno, když můžou ostatní, proč bych si neudělala vlastní vchod i já. A vůbec, ten stan má už stejnak nejlepší léta za sebou, proč ho zrovna nesložit. Mně se nápad líbil moc, uvidíme, jak ostatním.
Přeřezání jednoho lana k mému údivu stačilo. Celé se to sesulo ke straně a objevila se družina bojující s černou postavou, to bude asi Arxis, a přede mnou na truhle modrý krystal. Tuze krásný, srdce mi puká, když se ho snažím rozbít. Co mám v ruce ale nestačí, chtělo by to pomoc Gimela.
A hrome, to je prvně, co ho vidím takhle tupě stát, když se bojuje. A ještě zády k ostatním. Zády je ale i Arxis, uvidíme, jak odolá mé dýce ona. Ajaj, úplně stejně jak ten šutr. A ještě mi z ní bolí hlava. Co teď. Gimel se probral zrovna ve chvíli, kdy si od něj chci půjčit palcát. Obírat barbara o zbraň při boji se zdá být jako čiré šílenství, ale podařilo se. Pravda, bojoval zrovna mečem.
Praštila jsem do drahokamu, jak mi to jen šlo, a ten se rozpadl na padrť. Mezitím nám ale taky zmizela ta zpropadená nekromantka. Jak to jen dělá. Nejenže mládí dávno pryč, ona i zapomněla dávno umřít, a z nás má akorát srandu.
Jdu se s Bezděkem podívat do truhel, co tam jsou, ale nic zajímavého v nich není. Možná cestovní plášť by se mi mohl hodit. Gimel si vybíjí vztek na zrádci, co zrovna našel cestu ven zpod plachty. Podívaná to není pěkná. Uzuri jako jediná dělá něco užitečného a pomáhá Bělaně. Ta moc dobře nevypadá, ale vyléčit se dá ledacos. Všichni kostlivci popadali k zemi, tak můžem vyrazit zpět k městu.
Zvuk boje u města nás přesvědčil, že půjdeme zas jihem přes hradby. Podařilo se nám přelézt a dostat nahoru i zraněnou Bělanu. Celé město bylo na nohou, všichni už slavili osvobození, protože přijela na pomoc jízda. Předali jsme tedy Bělanu k ošetření do lepších rukou, než byly ty naše, a opět se rozdělili. Družina chtěla vědět, jak to vypadá s městem, mě zajímalo akorát kde se najíst a vyspat.
Vyzvedla jsem ještě všechny věci, co jsme nechali u hradeb, a šinu si to do Jarmyho hospody. Hlavně, že máme dvě kuše, ale nikdo s nima neumí střílet. V hospodě přivítání hodné hrdinů, co odvedli největší díl práce. Nikde nikdo. Dotáhnu naše vaky do pokoje, co jsme v něm už spávali, a jdu se obsloužit do kuchyně sama. Sundám boty a lehnu i s jídlem do postele. Na tohle jsem se těšila minimálně půl dne. Pomalu usínám, když tu dorazil zbytek družiny.
Jak se začlo mluvit o pivu, už jsem si ani nepřišla tak unavená. Bezděk se vytasil se soudkem, já ještě našla nějakou tu pálenku. A donesla umyvadlo s vodou, Gimel totiž nevypadal moc dobře, tak jsme mu společnými silami a obvazy, které Uzuri vyrobila z prostěradla, ošetřili rány.
Když už jsme u toho zkrášlování, napadlo mě ostříhat si ty ohořelé vlasy. Vypadá to fakt dobře. A to je asi tak poslední, co si pamatuju.

4 komentáře u „Konec nekonečného dne“

Napsat komentář