Láska bolí

Uběhlo pár let. Stály pěkně za hovno. Nevysíral jen Njal, ale většina. Zmlátit Gimela se stalo jakousi místní zábavou srovnatelnou snad jen s výpravama na Villtury. Stačilo mu říct, že je zkurvysyn a už jsem na ně vyběhnul. A když jsem vyhrával, tak svině to příště zkusili ve větším počtu.

Naučil jsem se pár zkurvenejch pravidel.

Boj není tak fér jako v příbězích u zimních vohňů.

Přesila sejme sebelepšího bijce (ne že bych byl tak dobrej, ale nakonec mi to šlo, muselo).

Přesilu ale může porazit divokost a odhodlání.

V boji se rány nejenom dávaj, ale i dostávaj. Je potřeba to vydržet.

Zuřivost pomáhá překonat bolest.

Spíš než rychlost vyřadí protivníka pořádná rána.

Všechno se zahojí. Skoro.

Ale nic z toho mě nepřipravilo na to, co mělo přijít…

Ležel jsem na trávě, slunce kupodivu aspoň na chvíli pražilo. Jenže jsem se trápil jak malej kluk, co mu seberou dřevěnej meč. Do hajzlu!! Vona se na mě vysrala! A přitom to… dyť nám bylo spolu tak pěkně. Bláznili jsme spolu na stráních, divočili v trávě nebo na kožešině v boudě. Scházeli se nejdřív tajně, ale pořád po sobě toužili. Myslel jsem jen na ní a vona na mě. Zářila štěstím jako večerní slunce, když ležela vedle mě. Smála se každý kravině, kterou jsem vypustil z huby. Běžela mi naproti, kdykoliv mě zahlédla. Pořád chtěla bejt se mnou. A já s ní…

Proč se to muselo posrat? Do hajzlu tak proč?? Ještě ten den předtím to bylo úžasný, nejlepší setkání. Nejdivočejší milování, nejlepší polibky a přitulení… A pak najednou… Jak je možný, že může ženská takhle votočit? Do prdele! Kithiaro, cos mi to do hajzlu provedla…

Ten den jsem skončil dřív. Stavění kamennejch zídek mě nebavilo, ale aspoň to byla makačka na ruce a ne buzerantský pasení vofcí. Dřel jsem jako votrok, abych mohl zmizet a být s NÍ. S Kity. Všechno mě bolelo, ale na to sem byl zvyklej. Věděl jsem, že to zvládnu i tak. Jenže srát se to začlo už na pastvinách. Přišel Kalles a hromotluk Oleg a servali jsme se. Byl jsem unavenej a tak mě seřezali víc než jindy. Nedokázal jsem jim dát pořádně a vo to víc jsem se vztekal, tak mi to dali sežrat.

Dojebanej jak pošlapaný jehně sem vyrazil za miláčkem. Všechno mě bolelo jako nikdy a říkal jsem si, že tentokrát možná ani to pomilování nedám. Sralo mě to, ale chtěl sem ji vidět.

Čekala na mě na našem vobvyklým místě. Letní a překvapivě teplý slunce ji hrálo ve zlatejch vlasech, jako už tolikrát.

Ale nevyběhla mi naproti. A neusmívala se. A uhnula pohledem, když jsem se na ní podíval.

Srdce mi sevřel ledovej pařát.

„Stalo se něco, Kity?“

„Nic“ řekla chladně a s pohledem do země. Pak se na mě podívala a vyčítavě z ní vypadlo:

„Kde ses zase serval, podívej se, jak vypadáš!“

„Kity, co se dějě?“

„Nic se neděje, s tebou se něco děje!“

Z jejího tónu se mi sevřel i žaludek. Jako by to nebyla ani ona, která včera tady tak krásně sténala… Zastavil jsem se, připadal si jako ve zlým snu.

Sklopila voči a posadila se. Probral sem se a šel si sednout k ní. Objal ji, ale nepřitulila se v očekávání, jak jsem ji znal, ale ztuhla. Chvíli sme mlčeli. Zkusil sem ji aspoň pohladit po vlasech, ale nic, žádnej úsměv ani přitulení.

A pak to z ní vypadlo.

„Rodiče chtěj, abych s tebou skončila.“

A pak že se nic nestalo, to nemůžou ženský řict jasně, co se do prdele děje?!?

„Ale o tom sme se už bavili, miláčku.“ zkusil sem to zachraňovat.

„Jenže voni maj pravdu!“ vyjela a votočila se na mě. „Dyť ty nic nemáš, votročíš támhle Yrbethovi, ale nepatří ti ani jedna ovce! Nemáš dům, meč prostě nic… Nemá to s tebou žádnou budoucnost, dyť mi rodiče nikdy nedovolej si tě vzít. Nikdy…“

Zase sklopila hlavu a cejtil sem z ní smutek. No tak snad mě má ještě ráda, jen ji zjebali rodiče… Nebylo by to poprvý. Ale nikdy se takhle nechovala. Říkal sem ji dycky, že to přeci zvládnu zařídit, že sem silnej a zdravej a poradim si a ať si netrápí svou krásnou hlavinku. Zabíralo to, snad na to ani nechtěla myslet, stačilo, že jí přemlouvám a že ji pořádně pomiluju…

„To přeci zvládnu…“

„Nic nezvládneš, ani ty přátelé nemáš, podívej se, jak tě zase zřídili ve vesnici.“

„Mám přeci Einara..“ zkusil sem oponovat.

„Einar rodiče nepřesvědčí a vobživu, vlastní stádo ti taky nesežene.“

„Všechno se dá zvládnout.“

„Nedá, z hovna bič neupleteš, Gimeli.“ řekla smutně. A už se se mnou nebavila.

Ve mně všechno bouřilo. Chtěl jsem ji sevřít do náručí a mít ji jako dřív. Chtěl jsem ji vynadat za to, co to do ní najednou vjelo. Že není jako dřív.

Ale nevědel sem, co dělat.. Na tohle mě rvačky nepřipravily…

Seděli jsme spolu mlčky ještě hodinu vedle sebe, v lehkým objetí. A mě hlavou lítaly vzpomínky na všechno to krásný, co jsme spolu za těch pár krátkejch ale krásnejch měsíců prožili…

Jak jsem ji uviděl rozdováděnou na slavnosti Jarních Vohňů. Její vobvyklá plachost zmizela a já s pár loky kořalky sem ji řekl, že je krásnější než její starší ségra, kterou všichni tak balili. Usmála se, podala mi ruku a řekla, že chce být tenhle večer se mnou. V tý chvíli mi to pořádně nedošlo, ale na jarní slavnosti se dělaj různý věci… Tehdy jsem ji poprvé pomiloval.  A poprvé se zbláznil do holky. Už to nebylo zvědavý vobjevování holky jako tenkrát u vody s Bjorn, jak nás (na chvíli) přerušil topící se Einar.

Studenou noc prohřejvaly plameny a její divoký tělo. Drobná plachá holka s vlasy jako anděl, kterou se kluci báli voslovit se změnila. Ovládnul ji voheň. A já…

Vod tý doby jsme se scházeli. Tajně, protože byla z dobrý rodiny a já jen pasáček a vyhlášenej rváč. Chodili jsme dál od vesnice, mezi ty žlutě kvetoucí pichlavý keře, který byli na pláních, abychom měli na sebe klid. Divoce, asi až moc rychle jsme se milovali při svitu hvězd, ale i za mlhy nebo chcance.Když bylo hnusně, našel jsem jednu boudu kus od vesnice, kde byl klid.

Její rodiče na to samozřejmě a bohužel přišli, protože se chovala jinak než dřív. Od začátku měli kupu keců, ale asi to brali jen jako chvilkový pobláznení ze slavností Vohně, kde se vomladině tolerovala volnost. Však je taky čekal často život dohodnutejch svazků bez nějaký velký lásky a tak akorát kupa dřiny. Tak ať se vyblbnou za mlada a pak daj pokoj.

Já sem doufal, že spolu budeme navždycky. A vona taky.

A pak tohle… Po pár měsících lásky najednou ledová sprcha. Prohrál sem bitvu s jejíma rodičema, pravidlama a chudobou… U ní….

Potom se zvedla, odešla a navždy byl konec…

Proklatej svět, proklatej Kilmorack!!

2 komentáře u „Láska bolí“

Napsat komentář