Lejla (sezení 21.10.)

Spala jsem jako poleno. Však jsem měla právo – noc byla náročná. Sešli jsme se společně u snídaně. Nebylo třeba říkat mnoho slov. Bylo jasné, že opustíme Železné doly. Každý si udělal nutné pochůzky po městě, aby se připravil na cestu – koupit nové oblečení, zbraně a další potřebné věci.

Před obědem jsme byli připraveni. Naložili jsme věci na Gimelova koně, poděkovali Jarmimu za jídlo a vyrazili. Strážné u východní brány ani nenapadlo nás jakkoli zdržovat. Po pár krocích nás ale zastavilo volání. Jakýsi mladík, prý Ištakův panoš, nám předal zapečetěný dopis. Máme vzít do Sintaru. Chtěli jsme se mu vysvětlit, že než se vydáme do Sintaru, jistě se do Železných dolů vrátíme. Nedal si ale říct. Koneckonců kdo z nás ví, co se může přihodit.

Rozhodli jsme se jít po cestě. Vede kolem pevnůstek. Šla jsem asi 20 kroků před ostatními, abych zachytila případné stopy nebo nebezpečí. Nikde ale nebylo ani živáčka. Teprve u první pevnosti jsme zahlédli lidi. Oprava palisády i budov uvnitř byla v plném proudu. Od brány se k nám blížili jezdci. Poznali jsme místní vojáky. Zajímali se o to, kam máme namířeno. Když jsem ale zmínila jméno jejich velitele, dále nás nezdržovali.

Cesta byla jednotvárná. Nic než vysoká tráva, kam jsme jen dohlédli. Einar nás jistil ze vzduchu, takže nás ani nemohlo nic překvapit. Druhá pevnůstka už byla v o poznání horším stavu. Stejně jako ty další. U čtvrté jsme už postupovali s obezřetností. Tady někde se to prý stalo. Není ale valná šance, že bych více než alden od únosu našla nějaké stopy. Trochu nás znervózňovala mlha, která se táhla od východu. Dobře jsme věděli, co všechno se může skrývat v mlze. V jednu chvíli jsem dokonce měla pocit, že jsem tam něco zahlédla. Gimel zavelel na sever, v tom ale mlha trochu ustoupila pod paprsky slunce a zahlédli to i ostatní. V dálce stál kůň. Bez jezdce, neosedlaný, klidný. Einar opět vzlétl, aby to místo prozkoumal. Za několik okamžiků už nám kynul, abychom šli k němu. Pár kroků od koně ležela na zemi dívka. Hevrenská dívka. Nebyla mrtvá, ale měla několik hlubokých ran a byla v bezvědomí. Rány jsem jí obvázala a obličej opláchla vodou. Probrala se. Nejdřív na nás hleděla útočně, ale snažili jsme se jí naznačit, že jí nechceme ublížit a že jsme ji ošetřili. Našim slovům nerozuměla a my nerozuměli jí. Jak se rozmluvila, některá slova nám přišla podobná těm našim. Když vyslovila jméno Diego, všichni jsme zpozorněli. Snažili jsme se jí naznačit, že ho hledáme a jestli nám pomůže. Souhlasila. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili. Vedla nás na sever. Krajina se však neměnila. Doufala jsem, že kdyby se blížilo nějaké nebezpečí, Lejla by nás varovala.

Bylo pozdní odpoledne, když jsme v dálce něco zahlédli. Podívala jsem se na Lejlu. Jela klidně dál. Možná dokonce s trochu větší radostí. Pak už jsme to poznali sami. Byly to obří kameny trčící ze země. Působili v holé krajině zvláštně, ale ještě zvláštnější byla tráva kolem. Byla mnohem vyšší a mnohem zelenější. Když jsme do ní chtěli vstoupit, Lejla nás zastavila. Ukázala rukou. Hustý porost jsme obešli. Z druhé strany jím prostupovala pěšina vedoucí do středu, ke kamenům. Vstoupili jsme dovnitř. Tráva byla hebká a jako by tady panoval klid. Kameny byly obvěšené různými amulety a větrnými zvonkohrami. Muselo to být nějaké posvátné místo. Uprostřed toho místa byla studánka. Voda v ní byla průzračná. Já bych se sotva odvážila té vody jenom dotknout, ale Lejla se klidně svlékla a ve studánce se umyla. Ostatní ji následovali. Když jsem do vody nořila své ruce, cítila jsem pokoru a téměř bázeň. Ohlédla jsem se – jako by se ve vysoké trávě za mými zády něco mihlo.

Spát jsme šli brzo. Místo vypadalo tak bezpečně, že jsme ani nedrželi hlídky. Někdy v noci jsem se vzbudila hrůzou. Slyšela jsem bolestný křik, který drásal srdce. Rozhlédla jsem se kolem – ostatní byli taky vzhůru, ale Lejla klidně spala. Jako by kolem zuřila němá bouře. A ty výkřiky! Zahlédla jsem Einara, jak přistupuje ke studánce a nabírá do rukou vodu… ne, to nebyla voda. Byla to krev! S hrůzou jsem se rozhlížela kolem. Zase něco bylo ve vysoké trávě. Dvě žhnoucí oči. Už jsem chtěla vykřiknout, ale pronikavé světlo těch očí trochu pohaslo. Byl to leopard. Tiše tam stojí a hledí těma očima na mě. Pak pokýval hlavou a zmizel. Kolem bylo ticho.

Ráno nebylo ani stopy po tom, co se stalo v noci. Einar si s nechápavým výrazem prohlížel jakýsi pergamen. Prý si na něj v tom snu udělal značku. Vypadala, jako by tam byla už staletí. Pověsila jsem si na krk svůj amulet, který jsem večer pověsila mezi ostatní. Umyli jsme se, najedli a začali se připravovat znovu na cestu.

Bylo to jednotvárné jako včera, jen vítr byl silnější. Blížila se bouře. I Lejla si toho zřejmě všimla. Zpomalila a zírala do dálky. Musela to být silná bouře, když vytvářela takový vír. Podívala jsem se lépe. Ve středu té bouře něco bylo. Ne. Ta bouře se kolem toho tvořila. Blížilo se to. Lejla si začala něco pomalu mumlat. Oči měla vytřeštěné. Napadlo mě něco udělat, ale Einar byl rychlejší. Zašermoval svou holí a vykřikl něco do hučícího větru. Ten jako by se rázem zpomalil. Několik kroků od nás ale řádil v plné síle a vířil kousky všeho možného. Tvůrce bouře už byl docela blízko. Byl to muž a vypadal podobně jako Lejla. Byl to Hevren. Už poměrně starý, i když vlasy měl stále černé jako havran. Lejla byla už tak vystrašená, že mumlala pořád dokola „Escucha el Viento“. Einar znovu čaroval. Najednou se rozhostilo ticho. Kolem nás se vytvořila jakási bublina. Vítr k nám nemohl. Pán větru už byl u nás. Chtěl přijít až na dosah, ale kouzlo mu to znemožnilo. Překvapeně na nás hleděl.

„Co pohledáváte na mém území?“ Tentokrát jsme byli překvapeni my, když z jeho úst zazněla známá řeč. „Jsem Ten, co naslouchá větru a vy tu nemáte co pohledávat.“

„Jen tudy procházíme. Lejla nás vede. Pomohli jsme jí, ošetřili jsme jí zranění. I když nevíme, co se jí vlastně stalo.“ Escucho promluvil hevrenskou řečí s Lejlou. Chvíli se bavili spolu a pak se obrátil k nám.

„Lejla měla za úkol najít živoucí smrt. Měla to být její zkouška. Lejla je dcerou náčelníka a jejím sokem je Diego.“ Zpozorněli jsme.

„Diego také patří do bravas Strakatých koní. Chtěl jí zabránit, aby se stala náčelnicí stáda. Pronásledoval ji, jeho útok byl ale neúspěšný. Lejla je teď připravena na pomstu.“

„Pokud o to Lejla bude stát, můžeme ji provázet. Máme stejný cíl.“ Lejla přikývla.

„Nezdržujte se na našem území déle, než je nutné pro váš úkol.“ Escucho se otočil ke mně. „Cítím v tobě vítr.“ Jeho pohled byl pronikavý. Pak vytáhl dýmku, zapálil ji, vyfoukl kouř na čtyři strany a podal ji každému z nás. Když jsme se loučili, přistoupila jsem k němu a sklonila se před ním. Položil mi ruku na hlavu a já pocítila koncentrovaný vítr. Bylo to ohromující.

Bouře s jeho odchodem utichala a my jsme pokračovali dál. Netrvalo dlouho a narazili jsme na říčku. V dálce se ale ztrácela. Šli jsme ještě kousek po proudu. Voda padala do velké tůně na dně trhliny. Nebylo vidět, kudy odtéká. Jen v protější stěně zel černý vchod do jeskyně. Lejla sesedla z koně. Očividně jsme byli na správném místě. Jen jak se dostat dolů? Lejla hvízdla na svého koně a ten odcválal do pláně. Popošla k okraji a málem zakopla o několik kolíků v zemi. Od nich vedly provazy dolů. Tak to by bylo.

Dole nás nic nebezpečného nečekalo a ke vchodu do jeskyně jsme se dostali snadno. Byla to obyčejná chodba, poměrně široká. Vedoucí do hloubky. Ferir zapálil pochodně, aby nás nic nepřekvapilo. Šli jsme asi hodinu. Pak se před námi otevřela místnost. Uprostřed se tyčil velký oltář ozářený světlem ohňů. K oltáři byli řetězy připoutaní lidé…tedy to co z nich zbylo. Jen kosti. Místnost měla podivný tvar. V každém z šesti výklenků byla zvláštní kresba. V každém jiná. Mohl to být nějaký příběh. Postavy v něm ale nebyly lidské. Nepodobaly se žádné rase, kterou jsme znali. Nedávalo nám to smysl. Rozhodli jsme se jít dál. Hlouběji…

11 komentářů u „Lejla (sezení 21.10.)“

Napsat komentář