Lovci a kořist

„Dělej, tahej!“ Křičel sem. Síť byla plná, až sem měl strach, že povolí. Letos lososi táhli překvapivě pozdě, ale zato jich byla spousta. Daleko víc než vloni. Celej Kilmorack čekal netrpělivě na jejich tah. Letos byl dost hubenej rok. Stejně jako loni – a koncem zimy už sme měli hlad všichni, teda kromě těch fakt bohatejch. Malá Sien a stará Ragnhilda dokonce hladem zemřely, během posledního blizardu. Ani můj nejmladší brácha Reif k tomu neměl moc daleko. Vzpomínám si, že těsně předtím, než začalo tání, nám máma rozdělila tátův koženej opasek. Byl hnusnej, ale hlad na čas zahnal.

Letos to vypadalo líp. Hlavně dostat ryby do vesnice. Nebyli sme totiž tak úplně na svým území, protože na lososy vyrazil skoro celej Kilmorack a museli sme se hodně roztáhnout. Dokonce i my, mladí, sme byli na lovu – na území Modrejch lišek.

Uklouznul sem po šutru a plesknul sebou do vody, ale povedlo se mi svůj konec sítě udržet. Umrek na mě něco křičel, ale nerozuměl sem mu. Jako by na tom záleželo; dokázal sem si to docela dobře představit. Vesele se šklebil, když sem vstával. Na břehu sme síť zatáhli, aby se z ní ryby nemohly dostat, popadli druhou a hodili ji do vody. Kousek od nás se činili malej Gunnar a Njal, kterýho vladyka pověřil velením naší malé skupince.

Druhá síť byla ještě plnější, navíc se v ní ryby víc mrskaly. Byl sem rád, když si ji hodil přes rameno Umrek. A teď musíme mazat, než si nás někdo všimne. Njal poslal Umreka prvního, mně druhýho a Gunnara na konec. Nechtěl schytat šíp, kdyby nás Lišky našly. Drobným poklusem sme se vraceli k další skupině, ale když sme se dostali na místo, kde se náš potok spojoval s jejich, nikoho sme nenašli. Zato tam byla spousta stop. Všechny mířily jedním směrem. Kouknul sem po Umrekovi. Zamyšleně se hryzal do rtu. Bylo jasný, že tuhle skupinu Lišky našly. A oba sme věděli, že v ní byl i Umrekův brácha Zenon.

„Musíme jít jinudy,“ nadhodil Njal a chystal se zamířit do křoví.

„Blbost,“ utrousil sem. Bylo mi jasný, že bych měl držet hubu, ale právě proto nebyl jistější způsob, jak ho zastavit.

„Cos to říkal, mladej?“ Njalův hlas byl plnej medu, ale bylo jasný, že si to slíznu, pokud ho nechám. Umrek naštěstí nebyl blbej.

„Že musíme za nima. A má pravdu. Musíme zjistit, co se stalo.“

Njal se kouknul po Gunnarovi, ale ten byl ještě o rok mladší než já a nehodlal se míchat mezi starší. Vyrazil sem po stopách, Umrek za mnou a Njal, když nechtěl zůstat sám jen s Gunnarem, musel chtě nechtě za náma. Koukli sme s Umrekem na sebe a uchechtli se. Gimel měl pravdu, je to zbabělec.

Umrek zdvihl ruku a naznačil, že máme stát. Ztuhl sem na místě a to mi zachránilo život. Kolem mě prosvištěl šíp. Skoro sem cejtil, jak se mi letky otřely o hruď.

„Padáme!“ Zaječel Njal.

Rozběhli sme se. Sítě nás akorát zdržovaly, tak sme je nechali bejt. Zdrhali sme po suti, klouzali a občas i padali. Malej Gunnar najednou zaječel a s rozpřaženýma rukama spadl. V zádech mu trčel šíp. Změnili sme trochu směr a zmizeli v moři balvanů.

Umrek přibrzdil a ohlídnul se. Díky tomu sem se dostal dopředu.

Fajn, pomyslel sem si. A v tu chvíli sem to ucejtil. Poprvý ve svým krátkým životě sem ucejtil zřídlo Síly. Tlačila na moji mysl, snažila se mě změnit. Pochopil sem, že je příliš mocná na moje omezený schopnosti. Zastavil sem se a naznačil ostatním, že se maj schovat. Umrek se skácel bez jedinýho slova do stínu jednoho z šutrů a skoro splynul s okolím. Potlačil sem nutkání chvíli obdivovat jeho dovednost a rozhlídl se po něčem, kde bych se mohl schovat já. Njal mě popadnul za ruku a ukázal dopředu. „Koukej mazat! Nebo ti rozbiju držku!“

Vyškubnul sem se mu. „Tebe už sem jednou sejmul a jestli chceš, tak to zopakuju,“ vyhrožoval sem. Jasně, že to byla kravina – ale to on nevěděl.

„Před náma je zřídlo divoký magie. Utíkej tam, jestli se chceš vrátit třívokej a blbej jako Villtur.“

Zůstal stát a bylo vidět, že o tom uvažuje. Smůla byla, že Lišky byly už skoro u nás a my se neměli kam schovat. Vtisknul sem se co nejhloub do stínu. Njal zmizel. To mu šlo vždycky. Bojovníci proběhli kolem nás a zmizeli kdesi vpředu. Poslouchal sem, jak doznívaj jejich kroky a rachot kamenů. Pak se ozval křik.  Vydal sem se zpátky k místu, kde sme nechali sítě. Ti nás už obtěžovat nebudou.

Zenon a Eyjölf ještě žili, i když jen tak tak. Oba byli zle posekaní a Eyjölf měl v rameni šíp. Vykašlali sme se na ryby a vzali jen sítě a raněný.

Byla to nepříjemná cesta.

Mistr volchv Gorath byl pro jednou střízlivej a když Umrek dovyprávěl, co se tam stalo, poprvé v životě mě poplácal po rameni a řek něco, co si budu navždycky pamatovat: „Sem na tebe hrdej.“

Napsat komentář