Lovci od Venci

Divočina. Nespoutané a nemilosrdné místo. Tam pouze ti silní mají dovoleno přežít a slabí neodvratně hynou v neúprosném koloběhu života. Samotná zvířata vládnou této nezkrotné krajině a svádějí mezi sebou každodenní boj o přežití, jak tomu jest už od prvopočátku.
Mladý jelen se sotva rašícími parůžky přišel svlažit hrdlo k lesní říčce. Ostražitě se rozhlédl po lese, a když nespatřil žádnou hrozbu, opatrně sklonil hlavu k prameni a počal pít. V tom okamžiku na stromě nad ním zapraskaly varovně větve a jeho instinkty mu varovně velely k útěku. Než však jelen stačil zareagovat, na jeho hřbetě přistál obrovitý horský lev a svojí vahou srazil nebohou kořist k zemi. V následujícím okamžiku se vzduchem mihla hrůzná tlapa, ozbrojená ostrými drápy a přerazila ubohému jelenovi vaz.
Bestie vítězoslavně zvedla hlavu od mrtvé kořisti a hrůzyplně zaburácela svým řevem na široké okolí. Predátor tak dával na odiv svoji dominantní sílu a majestátnost. Nebyl hnán hladem, zabil jen proto, že mohl. Nebylo nikoho, kdo by se mu postavil a kdo by pro něho byl rovnocenným soupeřem. Nechal mrtvého jelena být a pomalým tempem vyrazil po proudu řeky, hlouběji do lesa.

Jörnir cválal na svém valachovi řídkým lesem a kochal se překrásnou krajinou, která pozvolna přecházela do podzimních barev. Hraničář se vracel z úspěšného lovu, o čemž svědčili dva vypasení zajíci, kteří viseli svázaní u jeho sedla. Jeho malý syn musel nabrat mnoho sil pro blížící se zimu, neboť tady na severu je tento mrazivý čas vždy dlouhý a tuhý. Jezdec se už na synáčka těšil, stejně jako na jeho milovanou Hrýstin, se kterou byl již pět let oddán.
Přebrodil právě bez nesnází koryto malé řeky, když v tom ho z myšlenek na rodinu vytrhla čerstvá stopa, jasně patrná v blátě na břehu, vedoucí dál podél řeky do útrob lesa. Jörnirovi strnul zátylek hrůzou, při pohledu na otisk tlapy v bahně. Tak velkou stopu horského lva ještě nikdy neviděl. Na mysli mu vytanula vzpomínka na své dětství, kdy mu jeho děd vyprávěl o legendární šelmě zvané Požírač stád – lev s tlamou prý tak obrovskou, že dokázal pozřít najednou celé jehně. Jörnir vždy rád vyprávěl tuto pohádku svému synovi před spaním, avšak nyní ho mrazilo z vědomí, že taková šelma možná skutečně existuje. Jakoby tento kraj netrpěl již dost pod ničivou invazí jižanských dobyvatelů. Hraničář zkontroloval pro jistotu svůj dlouhý meč a vyrazil svižně korytem řeky po stopách té hrozivé bestie.

Dva muži v kroužkových zbrojích hnali své koně po zarostlé lesní pěšině. Narazili při své hlídce na čerstvé stopy neznámého jezdce a snažili se ho stůj co stůj dohnat. Těšili se, jak je jejich kapitán odmění za přivedeného zajatce, nebo případně za hlavu jednoho z těch prašivých a bezbožných barbarů. Žold navíc přišel vhod. Cválali neúnavně stále hlouběji a hlouběji do lesa, nedbajíce na to, že porost značně houstl a cesta pod kopyty jejich koní se téměř vytrácela. Byli hnáni pouze instinkty pronásledovatelů a vidinou blyštivých mincí.

Obrovský horský lev kráčel majestátně po svém divokém panství. Zlýma, jantarovýma očima pozoroval širé okolí, hledajíce vhodného soupeře pro další ze svých krvavých soubojů. Na mělkém místě přebrodil řeku a jal se pátrat po svých kořistech na druhém břehu. Jakmile však vylezl z vody, vítr mu na svých křídlech přinesl prazvláštní pach. Šelma sebou prudce trhla a s hlavou vztyčenou větřila, ve snaze určit vetřelce, který se svévolně procházel po jeho državě. Po chvilce svižně vyrazila zpět proti proudu řeky, hnána zuřivou touhou po čerstvé krvi.

Hraničář Jörnir se skláněl nad mrtvým mladým jelenem a se svraštěným čelem pozoroval ono nebohé zvíře. Vše nasvědčovalo tomu, že před docela malou chvílí se stalo obětí krvelačné šelmy, kterou on právě stopoval. S něčím takovým se hraničář za svůj život ještě nesetkal. Ano, mnoho zvířat se stávalo obětí těch silnějších ve věčném koloběhu přírody, avšak tato šelma se chovala zcela jinak. Nezabíjela z hladu nebo v sebeobraně, ale pro zábavu. Na celém světě existoval snad jen jediný tvor, který svým chováním mladému lesníkovi připomínal onu krutou šelmu.
Jörnir se zvedl a opět nasedl na svého koně, připraven dál stopovat nebezpečného predátora. V tom okamžení však zaslechl praskání větévek na druhé straně řeky. Prudce se za tím zvukem ohlédl a ke svému zděšení spatřil cosi hrůzného. Šelma, kterou už notnou dobu stopoval, si razila cestu nízkým porostem a uháněla k místu, na kterém se hraničář před několika minutami přebrodil a narazil na její stopu. Běhá snad tento proklatý netvor v kruzích a pohrává si tak s mladým lovcem a snaží se ho vlákat do jakési pasti? Jörnir však neváhal dlouho a vyrazil spěšně do koryta řeky a jakmile ho překonal, jal se znovu pronásledovat krvelačného šedivého lva. Poděkoval v duchu velké bohyni úrody a lovu za to, že vítr vanul proti němu a bestie tak o něm nemohla vědět. Připravil si rychle svůj krátký luk, kterým již skolil mnoho zvířat, avšak toho dne se chystal ulovit něco mezi šelmou a člověkem.

Dvojice zbrojnošů stála v korytě mělké říčky a o čemsi dlouze diskutovala. Stopa horala, kterého již snad hodinu pronásledovali, se na tomto místě vytrácela. Barbar rozhodně nepokračoval za řekou po lesní pěšině. Nasvědčovala o tom neporušená půda na břehu. Ten parchant se tedy musel vydat korytem řeky, avšak kterým směrem? Tušil snad, že je pronásledován? Našeptal mu některý z jeho zvrácených, pohanských bohů, že po něm pátrají? V tomto prokletém kraji si nemohli být ničím jisti.
Chystali se vydat dolů po proudu řeky, když v tom jeden z nich vystrašeně zaječel. Jeho společník se otočil a uzřel cosi děsivého. Jakási obrovitá šelma, o kterých dosud slýchával pouze z děsivých legend se k nim hnala rychlými přískoky a cenila na ně své hrůzné tesáky. Než vůbec stačili zareagovat, lev se vrhl na prvního z nich tak prudkým skokem, že ho srazil ze sedla na zem. Druhý voják mu chtěl rychle jít na pomoc, ale divoká šelma vylekala jeho koně natolik, že se poplašeně vzepjal a vzápětí i on spadl do mělkých vod řeky. Hladina jeho pád zbrzdila jen mírně a on se ošklivě potloukl o kameny na dně. Hrůza z líté šelmy ho však bleskurychle postavila na nohy a utlumila bolest v jeho těle. Tasil pohotově svůj meč a vyrazil svému příteli na pomoc. Bylo již však pozdě. Divoká šelma se nad jeho spolubojovníkem tyčila a drásala mu svými hrůznými spáry hrdlo. Nebožák sebou zoufale zmítal a marně bil kolosálního lva holýma rukama.
Když netvor dokonal své dílo a zoufalý křik zkrvaveného hrdla ustal, vyrazil lev pohotově jako vraždící posel smrti k druhému bojovníkovi. Ten stál připravený v bojové pozici a chystal se odrazit smrtící útok šelmy. Stalo se však něco, co ani jeden ze zápolících nečekal. Cosi prořízlo hvízdavě vzduch a šelma byla sražena s bolestivým vřísknutím k zemi. Zbrojnoš se zmateně rozhlížel, nechápaje co se právě stalo. Když však jeho pohled padl opět na zuřící šelmu, seznal rázem, že šelmu kdosi neznámý zasáhl šípem. Netvor zuřivě zařval a znovu se chystal postavit na nohy. V tu ránu však z nedaleké houštiny přilétla druhá smrtící střela a zaryla se mu za hlavou do krku. Šelma klesla do vln řeky, jejíž proud se pozvolna barvil do ruda. Zoufale kňučela a škubala sebou ve smrtelné agónii, až nakonec její pohyby ustaly.
Zkoprnělý zbrojnoš stále nechápal, co se právě událo. Stál tváří v tvář jisté smrti ve spárech zrůdného netvora a náhle se cítil opět být mezi živými. Seslal snad jeho milosrdný bůh někoho na jeho záchranu? Či snad náhodná hlídka z jeho tábora zasáhla v pravý čas. Vykročil vstřícně s úsměvem na tváři k místu, kde se patrně ukrýval jeho zachránce a zvedl ruku na pozdrav. Místo odpovědi však vzduch znovu prořízlo ostré hvízdnutí a překvapenému vojákovi se přímo do hrudi zabodl ostrý lovecký šíp. Ve tváři zraněného zbrojnoše se mísila bolest, nenávist a neporozumění. Proč mu ten záhadný střelec nejprve zachránil život a nyní mu ho opět vzal. Chtěl zakřičet na svého vraha tu nejčernější kletbu, avšak z úst se mu vydralo pouze chrčivé sípání, které vyplivl spolu krví. Oslaben klesl na kolena do chladných vod řeky a ještě naposled vzhlédl. Přicházel k němu mladý, černovlasý horal, třímající v rukou krátký luk.
Vojákovi černé oči, ve kterých pozvolna vyhasínal plamen života, se zamračily hněvem. Muž, kterého tak dlouho pronásledovali, se nakonec stal jeho osudem. Nenávist v jeho těle chtěla, aby ztrestal toho špinavého barbara mečem. Ten mu však již dávno vypadl z ochabujících rukou a zbrojnoš se po chvilce svalil bezvládně do vod řeky, která ho svými mrazivými vlnami hladila po tváři na jeho poslední cestě, jako konejšivá ruka žalem zlomené vdovy.

Jörnir kráčel pomalu korytem řeky a prohlížel si smutně své dílo. Netěšil ho pohled na zmrzačená těla, která ještě před chvílí bujela životem. V lůně nemilosrdné přírody je však nutno zabít, aby on sám mohl žít dál. Nikdy před tím nezabil jiného člověka a přál si, aby tomu tak nebylo ani tento den, ale kdyby tak neučinil, mohl to být nyní on, kdo by ležel mrtev na zemi v kaluži své vlastní krve. Rychle však zahnal výčitky ze svých činů a sklonil se k tělu obrovského lva. Vzápětí se zaleskla čepel ostrého loveckého nože a zbavila bestii její hrůzyplné hlavy, která za okamžik zmizela v koženém vaku. Hraničář se hbitě vyhoupl do sedla a opustil mrazivé bojiště.
Ještě naposled se ohlédl za mrtvými těly těch obávaných predátorů, kteří již dlouhý čas sužovali tento kraj. Stále ho tížila myšlenka a podivný pocit z toho, že zbavil života jiného člověka, avšak po té mu ve vzpomínkách vyvstanuly obrazy zkázy a utrpení, které oni invazní vojáci napáchali na jeho rodném kraji. Vypálené osady, zotročení lidé, pobitá zvěř. Náhle ho naplnil prazvláštní pocit a na jeho tváři se objevil trpký úsměv. Seznal totiž, že toho nejstrašlivějšího predátora zabil až tím posledním šípem.

11 komentářů u „Lovci od Venci“

  1. Je to syrové a po první korekci, ale je to tu. Venca teď píše o barbarech. Sice by Barbarská pobřeží nikdo obsadit nechtěl, není tam totiž nic kromě barbarů (notně nasraných 🙂 Ale třeba Storabsko (severní království) má současné době má mnoho problémů a král uvažuje že požádá o pomoc Almendor (Východní království). Almendor prý uvažuje o vojenské „pomoci“. Obyvatelstvo samozřejmě rádo nebude. Mnoho obyvatel má Sevjoranskou krev, jsou to takový bratranci Sevjoranů. Jen usazenější a civilizovanější 🙂

  2. Tak já nevím. Přijde mi minimálně zvláštní, že loví lev – samec; i když u samotáře asi o.k. Nicméně útok skokem ze stromu mě u lva docela zarazil.
    Jinak pan hraničář byl, myslím, trochu zoufalý, když se snažil pro jistotu kontrolovat zrovna meč. Kopí by se hodilo víc – škoda, že ho neměl.
    A nejdrsnější monstrum byl ten první člověk, když bil lva holýma rukama s rozdrásaným hrdlem. To já bych byl dávno mrtvý 😀

  3. Ne ne Kilmorack je dost vysoko. Mimo dosah, to by museli obsadit celé Barbarské pobřeží a to je sakra velký kus země (jak jinak chceš udržet věčně nasraný sevjorany aby se pořád nemlátili 🙂
    Zatím jde pouze o Storabsko. Ale i tak je to docela velká věc a zatím se neví jestli to tak bude.

Napsat komentář