Marná snaha (4.zápis)

Pygmej mi vysvětlil, že nejnovější učedník musí nejvíc pracovat. Smysl toho tvrzení mi sice nebyl moc jasnej, ale konec konců, volchv Gorath po mně taky chtěl, abych mu štípal dříví a podobně. Oháňka – teď už vím, že se jmenuje Zlomený Šíp – kolem mě chodil s povýšeným výrazem tak dlouho, až sem mu nenápadně koštětem podrazil nohy. Moc se mi líbilo, jak sletěl po té jeho namyšlené hubě ze schodů. Byl trochu otřesenej, tak si nevšim, že se blíží pygmej. Zato já sem téměř ani nepřerušil práci, takže vypadal jako naprostej kretén – a ani mi to nemoh vrátit. Pygmej totiž bitky mezi žákama neschvaluje.
Bylo mi jasný, že se bude chtít pomstít. A taky jo. Když se dal trochu dohromady, navrhnul cvičnej souboj holema. Jeho zdobená hůl je sice hezká, ale hned mi bylo jasný, že bude rád, když si s ní sám neurazí palici. Vyslechnul sem si jeho posměšky nad mou železnou holí od Turmana; jasně, JE těžká, ale zase o to účinnější. A já sem o dost větší a silnější než Oháňka, takže když sme začali, zjistil, že nestačí uhejbat. Pak sem ho trefil do stehna. Trochu mě zklamalo, že se okamžitě složil na zem a začal sténat. Nevěděl sem, že sou lidi AŽ TAK křehký. Zavířil sem holí a nastavil mu její konec k nosu. Oháňka měl dneska fakt špatnej den.
Pygmej sledoval náš „trénink“ se vstřícným úsměvem. Potom přešel k nám a cosi zazpíval tou jeho divnou řečí. Oháňka se přestal litovat, zvedl se, s pomstychtivým výrazem odkulhal a posadil se tak, aby měl dobrej výhled. Pochopil sem, že mám dostat lekci. Od takovýho skrčka, to se musim smát. Jedna rána a…
Pygmej zavířil tím svým párátkem, podobně jako před chvílí já a vyrazil. Už sem bojoval s různejma protivníkama, ale žádnej nebyl tak zatraceně rychlej. Zpočátku sem se chtěl držet zpátky, abych mu neublížil, ale když mě párkrát přetáhl hůlkou, začal sem se fakt snažit. Zbytečně.  Připadal sem si jak Gimel, když se tenkrát snažil palcátem pobít ty malý kousavý potvory, orghise. Stejně jako on tenkrát, ani já se nemoh trefit, ať sem dělal, co sem dělal. Skoro to vypadalo, jako by kolem mě vzduchem poletovala rákoska a řezala mě, co se do mě vešlo. Většinou do nohou, protože vejš pygmej nedosáhne. Však sem je měl druhej den samý jelito.
Začal sem útoky jen předstírat a snažil se ho utahat, ale měl neskutečnou výdrž. Nakonec poodstoupil, uklonil se mi a povídá: „Moudrý muž by měl pochopit, co jsem mu právě sdělil, Einare.“
Unaveně sem kejvl hlavou, opřel se o svou hůl a ztěžka oddechoval. Pygmej mi nenápadně pokynul a když sme došli dost daleko od Oháňky, lehkým tónem prohodil:“Všiml jsem si, že spolu vy dva zrovna nevycházíte. Dávej si na něj pozor, protože je mistrem energetické magie.“
Nechal mě tam stát a potichu odešel. Hlavou mi vířily myšlenky. Mistr energetické magie! Můj obor je samozřejmě lepší, ale do mistrovství mám pořád dost daleko. A střet je nevyhnutelnej, je to jen otázka času…
Další důvod, proč trénovat každou volnou chvíli. Jako bych ho potřeboval. Copak asi dělaj ostatní? Snad se beze mě ještě nějakej čas obejdou. A snad je uvidím všechny. Ten přerostlej moula Gimel má občas sebevražedný sklony a teď ho nebude nikdo chránit magií.
Jestli je už neuvidím, no, pořád ještě mám krásnej nůž na vytahování střev z Rihikiho břicha. Taky od Turmana. S dlouhou, zubatou čepelí. Jak bolestivý..

3 komentáře u „Marná snaha (4.zápis)“

Napsat komentář