Na lovu goblinů (sezení 12.11)

 Moc hlouběji jsme nešli. Ferir jako obvykle vyrazil vpřed, ale hned se zase vrátil. Prý před námi někdo je. Zelda se dívala svým „tygřím okem“, ale nikoho neviděla – a ani Ferir, když se podíval znovu svým trpasličím zrakem. Bylo třeba jednat – a to velice, velice rychle. Dřív, než ti dva zburcují celý jeskynní systém. Kdo ví, co se tu všechno skrývá. Vybavilo se mi doupě šediváků, kam nás přenesl teleport z dolů.
Dnes se mi daří. Bez obvyklé zdlouhavé přípravy jsem se proměnil v pumu. Tuhle podobu jsem ještě před svými přáteli nezkoušel a teď byl čas lovit. Černá šelma vyrazila vpřed. Kousek dál chodbou byl široký, starý most a za ním, v místě, kde z hlavní chodby uhýbala menší odbočka, stáli. Pět menších goblinů a před nimi na řetězech tři větší orkové s palicemi. Pro jistotu jsem na sebe seslal ochranné kouzlo, přeskočil trojici orků a smetl goblina, co držel jejich řetězy. Do vzduchu vystříkla zelená krev.

Hnali sme se tunelem směrem k mostu s nesmírnou radostí sem sledoval jak nám nepřátelé běží vstříc vstříc své smrti. Už sem se těšil na první zásah když v tom slyším až neskutečně rychlí běh najednou se mezi mnou a Zeldou prořítil Gimel jak kdyby ho Uzury vystřelila z luku nejrychlejší sevjoran jakýho sem kdy viděl a s děsivím křikem mířil k jednomu z orků když v tom nevim jestli zakop nebo to udělal naschvál no prostě se svez po kamenej podlaze a kousek za orkem se rozplác jak širokej tak dlouhej a zřejmně nějakým nedopatřením během pádu seknul orka do nohy kterej se po ráně skácel hned vedle něj. Než stihl něco udělat přiskočila k němu Zelda a bodla mu dýku do krku. Já sem se vrhnul po tom druhém vyhnul sem se těžkému kyji a zasekl mu sekeru skze koženou zbroj do hrudi, v ten moment mu z druhé strany Zelda bodla dýku do zadork se hrochu prohnul, zasadil sem mu druhou ránu do boku a cítil jak sekera narazila na kost. Sesul se k zemi. Gimel ležíce vedle sípajícího nešťastníka elegantním pohybem zápěstí máchl mečem a usekl mu hlavu, usmál se a pomalu vstal. Mezitím Laila přeběhla k třetímu orkovi ten se na ni podíval a skočil z mostu. Rozběhli sme se k odbočce na mostě kde se povalovalo několik pokousaných goblénů nevydrželi naživu příliš dlouho.

Zbývající goblini zaječeli a dali se na útěk. Znovu jsem skočil. Goblin mi téměř uhnul, ale vytrhl jsem mu ze stehna kus masa. Chutnal odporně. Nechal jsem ho osudu a vrhl se znovu vpřed. Divoký instinkt mi velel zabít všechno, co přede mnou prchá a já se mu ochotně podřídil. Zelený mužík měl dost duchapřítomnosti, aby na poslední chvíli uhnul a obrátil se, aby mi v posledním zoufalém pokusu o záchranu čelil. Švihnul bičem. Ocelové háčky se mi ovinuly kolem boků, ale magická ochrana je zastavila. Přeskočil jsem ho a hnal se dál. Bič prásknul ještě jednou, ale se stejným výsledkem.
Chodba se postupně zužovala. Slyšel jsem zbývající dvojici funět námahou, v nozdrách mě dráždil pach jejich strachu. Kdesi za mnou se ozvaly výkřiky bolesti, ale hlasy byly hrubé, cizí. Konečně jsem prchající gobliny dohnal. Jednoho jsem strhl k zemi. Bylo snadné mu prokousnout vaz. Druhý se vyděšeně ohlédl a s nepatrným zaváháním vběhl do jakési místnosti.
Bylo to právě to drobné zaváhání, díky němuž jsem zůstal naživu. Goblin se hnal k protějšímu východu, když šlápl někam, kam neměl. Místnost byla vmžiku plná plamenů. Ozval se bolestný, zoufalý jek. Počkal jsem, dokud plameny nepohasly. Na škvarek spálená mrtvola se válela na chladné zemi.
Rozběhl jsem se zpátky, ale u místa, kde tunel ústil na most, jsem se zastavil. Na mostě ležely dvě mrtvoly orků, jedna z nich bez hlavy. Třetího nikde vidět nebylo. Doufal jsem, že neutekl.
Zelená krev je pěkně hnusná. Chutná odporně a ještě hůř se dá umýt. Začal jsem se čistit. Gimel nadhodil, jestli bysme neměli prozkoumat odbočku, kterou jsem právě vrátil. Jak mu
vysvětlit, že se nechce nechat upálit jako ten malý, vystrašený, zelený nešťastník? Postavil jsem se doprostřed a vycenil tesáky.
„Chceme tam jít?“ Tak to byl Ferir. Zavrtěl jsem hlavou; pochopil to okamžitě. Je docela chytrej, to se mu musí nechat. Vyrazili jsme dál hlavní chodbou. Trvalo to jen chvilku, než jsme dorazili do další jeskyně. I tady to vypadalo na oltář, ale tak nějak… Jiný. Kolem vyvýšeného místa stálo několik kamenných sloupů s řetězy, ale nikde krev ani kosti. Zato okolo se povalovala spousta haraburdí – zřejmě všechno, co místní nedokázali využít. Polámané zbraně, bedny, zválené, potrhané šaty, kola… Ferir se vydal na obhlídku. Vypadal zaujatě.

Prošli sme chodbou a vešli do další místnosti s oltářem byla ještě větší než ta předchozí. Střed byl vyvýšený se šesti mohutnými kamenýmy sloupy. Okolo se povalovalo sposta haraburdí a velké množství různých zbraní chvíli sem se v nich přehraboval, byli z celkem kvalitní ocele některé byli ohnuté jako by je zohýbala obrovská ruka, dokonce části plátových zbrojí které taky vypadali doslova joko by je něco prokouslo. Neměl sem z toho úplně dobrý pocit.

Do jeskyně vedla kromě hlavní chodby ještě menší odbočka. Rozhodli jsme se ji prozkoumat. Vedla do další jeskyně, skrz kterou vedla zjevně často používaná stezka. Sledovali jsme ji. Dovedla nás k pláži u podzemního jezírka. U starého, trochu chatrného mola byly přivázané loďky. Přemohl jsem kočičí nechuť k vodě a skočil do ní, abych se zbavil té odporné zelené krve. Vtom jsme zaslechli cáknutí, když někdo neopatrně ponořil pádlo do vody. Gimel strčil konec pochodně do vody. Ostré zasyčení a my se ocitli ve tmě. Proti proudu se pomalu blížila loďka s dvěma gobliny. Jeden svítil pochodní a druhý trochu nezkušeně pádloval. Bavili se spolu a zjevně se cítili naprosto bezpečně. Slyšel jsem, jak ostatní couvají do úkrytů. I já se schoval – zůstal jsem ve vodě, drápy pod hladinou zaťaté do jednoho z kůlů na konci mola. Konečně goblini přirazili a začali vystupovat. Ještě chvíli. Když konečně uvázali loďku a vyrazili ke břehu, co nejpotišeji jsem se zachytil drápy předních tlap za vrch kůlu. Zadní jsem zaťal do kůlu pod hladinou a vyhoupl se na molo. Přes vlastní hlasitý hovor mě neslyšeli. Skočil jsem. Bližší goblin vyděšeně zavřískl, když jsem ho srazil na prkna. Druhý se otočil, ale pohled na černou pumu, která právě zabíjí jeho soukmenovce, ho vyděsil natolik, že se dal na bezhlavý útěk. Přímo ke Gimelovi, který se s šíleným řevem a vzteklým výrazem ve tváři vynořil z úkrytu. Meč se mihl vzduchem a zelená krev znovu vystříkla. Skočil jsem do vody. Rychle to ze sebe opláchnout. Ostatní s pozdviženým obočím sledovali moje koupání, tak jsem vylezl z vody a oklepal se. Důkladně a hodně blízko Gimela.
„Co to děláš, hovado?“ Protestoval.
„Oklepávám se,“ odpověděl jsem a narovnal se. „Přece tu nebudu chodit mokrej.“
Ticho lákalo. Čerstvá krev lákala.
„Potřebuju nabrat sílu.“ Nakreslil jsem zelenou krví kruh. Gimel se zatvářil otráveně. Nevadí. Krev z čerstvě zabitých nepřátel je nejlepší. Gorath to vždycky říkal. A v tomto případě nelhal.

9 komentářů u „Na lovu goblinů (sezení 12.11)“

  1. Tak jsem konzultoval pravidla a udělal jsem chybu. Při tom záludném překvapivém útoku kdy Gimel vyskočil zpoza .. no prostě vyskočil. Tak si goblin měl házet na obranu. Já jsem mu dal automaticky na obranu 0.
    Ve skutečnosti on Gimela spatřil i když na poslední okamžik. A mohl se mu tak bránit. Byť by byl překvapen a už by se na nic jiného nezmohl.
    Obrana 0 i s hodem je pouze když protivník o Vás vůbec neví. Tedy Vás nevidí. Je to například střelba z úkrytu, útok zezadu nebo když někdo spí.
    Střetnutím tváří v tvář lze pouze někoho překvapit.

    1. Jde o to ze existuje podle pravidel rozliseni mezi prekvapenim a nevedomosti. Myslim ze tohle rozliseni dava vyhodu v podstate zlodejum a strelcum. Samozrejme to plati i u nepratel. Pro ktere se tak oteviraji nove moznosti prepadu 🙂 V jednoduchosti. Kdyz to nevidis nic neudelas. Pokud teda nemas zvlastni schopnosti 🙂

Napsat komentář