Na rybách

Bylo nádherné léto, sice krátké, ale o to krásnější. Einar seděl u říčky Stjällnë a chytal ryby. Chodili sem kdysi on a jeho mistr často, protože je to užitečná práce, nikdo u ní ještě neumřel vyčerpáním a taky proto, že se při ní dá docela dobře povídat – třeba o magii.
Ale tentokrát tu byl sám, ani ne tak kvůli studiu – i když dva svitky z mistrovy sbírky měl bezpečně uložené ve vaku – ale spíš proto, aby uklidnil bolavou duši. Jorunn byla nenávratně pryč, Einarova matka Gunnhilda před několika dny zemřela na následky zranění, které jí způsobil zdivočelý vladykův býk a mladíkovy studia se téměř rozplynuly díky rostoucí zálibě volcha v kořalce.
Einar seděl a tupě zíral přes vodu, ignorujíc škubání neopatrného pstruha. Konečně se vrátil do přítomnosti dost na to, aby vytáhl rybu z vody, vyndal jí háček z huby a bez většího zájmu ji hodil do vědra k ostatním.
Uvědomil si, že se zasnil. Vlastně byl té rybě vděčný. Copak je elf, aby trávil svůj život sněním? Nahodil znovu háček do vody. Měl bych víc cvičit, pomyslel si. Místo toho rozbalil jeden ze svitků a začal číst.
Tma ho zastihla stále ještě s udicí u vody. Nakonec se s povzdechem sebral, odnosil své věci o kus dál a rozdělal malý ohníček. První pstruh se příliš nevydařil, ale druhý a třetí byli skvělí. Natáhl se, poslouchal noční les a pozoroval hvězdy, dokud se mu nezavřely oči.

Svítání ho zastihlo na malé skalce. Rád pozoroval východ slunce, i když málokdy k tomu měl příležitost. Koloběh života, pomyslel si. Rodí se nový den, aby nastoupil na místo starého, podobně jako mláďata nastupují na místo svých rodičů.
Na jaké místo tak asi nastoupím já? Otázka se, nezvána, vynořila odnikud a mladíka dost zaskočila. Věděl, že válečníkem být nechce. Možnost dělat pasáčka ovcí – třeba Yrbethovi – ho lákala asi stejně. Věděl, že se chce dál věnovat magii, pronikat do jejích tajů a ovládnout je. Již v tomto věku měl znalosti, které udivovaly dokonce i jeho mistra. Tedy když byl zrovna střízlivý, což se poslední dobou moc často nestávalo. Einar si povzdechl.
Učení u Goratha v poslední době spočívalo téměř výhradně v tom, že potajmu kradl svitky a četl si v nich. Ale on chtěl něco víc. Má opustit mistra, který ho k magii přivedl? Myšlenka na odchod z Kilmoracku mu nevadila tolik, jak si původně myslel. Zůstal mu jen bratr Törmi – nejmladší Reif  zemřel minulou zimu a starší Hölgja se po smrti matky ukázal jako idiot – a Gimel zvaný Zuřivec. Einar se v myšlenkách opatrně vyhnul používanější přezdívce svého kamaráda. A, samozřejmě, věčně opilý mistr. Přesto se ale cítil volchovi zavázán, příliš na to, aby se jednoduše sbalil a hledal si učitele jinde.
Seděl na padlém stromě, trhal na kousíčky úlomky kůry a zíral do Vraní rokle. Jen necelou hodinu chůze odsud zabil svého medvěda. Díky tomuto skutku se stal mužem. Možná by měl zanechat opilce jeho vzpomínkám a odejít. Třeba k Modrým Liškám do Örë. Jaanis z Frijjssenu není nejlepší volba. Nejen kvůli probíhající válce – Einara nedokázala příliš nadchnout představa, že by se měl v bitvě postavit proti svým bratrům nebo třeba Gimelovi – ale ani Jaanisova podivná magie ho příliš nelákala. Notovik od Svobodných Jestřábů není sevjoran, kdo ví, jaké bláboly by se mladého žáka snažil učit. Thorkel z Modrých Lišek je však mocný a moudrý. Všichni to říkají, někteří s obdivem, jiní s nenávistí. Einar už je muž, možná by si v Örë mohl najít ženu a zůstat tam.
Napadlo ho, že žena možná nebude kdovíjak skvělá myšlenka. Až příliš dobře si vzpomínal, jak moc ho dokázala Jorunn odvádět od studia. Jak byla rozmrzelá pokaždé, když svou moc použil. Jako by jí vadilo, že umí něco, co ona nikdy nedokáže.
„Pitomost,“ prohodil sám pro sebe. Nezáleželo na tom, vždyť ji miloval.

Už z dálky slyšel zvuky rvačky. Podle občasných výkřiků a nadávek taky okamžitě pochopil, o koho jde. Njal, Magnus, Öfi a Viborg se zase pustili do Gimela. Upřímně, Njal se poslední dobou začal Einarovi zajídat. Když ztratil oporu v Olafovi, který se teď raději držel své ženy, našel si rychle náhradu ve dvou mladících. Navíc se příliš netajil ne zrovna uctivým postojem k Einarovu mistrovi.
Mladý volchův učeň se nikým nezpozorován postavil za bojující skupinku a soustředil se. Magická slova však zahřměl hromovým hlasem, až se sám sebe málem polekal.
„Jörd Bylgja!“
Pětice mladých sevjoranů popadala, když se jim země pod nohama pohnula. Všichni obrátili užaslé tváře k Einarovi, jehož oči dštily oheň.
„Ty zmetku!“ Zaječel Öfi. Einar zamaskoval záchvěv pobavení, když se při tomto výkřiku Njal schoulil, jako by čekal výprask. Einar ho neměl v úmyslu zklamat.
„Loft Sláttur!“
Stejně jako tenkrát, když získal přezdívku Bezděk, i tentokrát se vzduch v jeho ruce podivně zkřivil a velká koule zasáhla Öfiho přímo do hrudi. Mladík zalapal po dechu.
„Z cesty,“ houkl Einar a vykročil vpřed. Njal s Magnusem se dali na ústup, následováni Viborgem, který podpíral zraněného Öfiho.
„Dobrý?“ Zeptal se Einar.
„Jo, v pohodě. Zmlátil bych je, kdybys mi dal ještě chvíli,“ prohodil ztěžka vstávající Gimel.
„To jsem viděl,“ zabručel Einar. „Můžeš chodit?“

7 komentářů u „Na rybách“

Napsat komentář