Nákupy v přístavu

Ulf Kostilam si povzdechl. Už příliš dlouho nikoho nepřepadli a jestli se to brzy nezmění, dojde jídlo. Dřív si s tím příliš hlavu nelámal, ale teď, když mu Dörmi svěřil jednu ze svých zmoglav, musel se starat o spoustu věcí. Jednou z nich byl i výcvik nováčků. Pohled mu zalétl ke skupince nedávno naverbovaných mladíků, mezi nimiž byl i jeho bratr Einar.
Einar byl pro Ulfa velkým zklamáním. Čekal, že jeho krev bude mocným čarodějem, který dokáže potopit královský válečný trojstěžník mávnutím ruky. Při vzpomínce na moc, kterou předvedl kdysi volchv Žlutých Zubů mu ještě dnes běhal mráz po zádech.
Ano, Einar uměl pár kouzel, ale nic čím by Kostilama ohromil – nebo čím by aspoň upoutal jeho pozornost. To ten jeho kamarád, Gibel nebo jak, vypadal slibněji. Nic sice neuměl, ale Ulf si dobře všiml, že se učí docela rychle. Za dva, tři roky – pokud přežije – bude obávaným protivníkem. A z těch mladých si na něj brzy nikdo netroufl. Ulf byl rád, že tak slibného mladíka dostal na loď právě on.
„Gibeli, ty dutá vofčí hlavo, vesluj stejně jako vostaní,“ zařval. „Jestli se hned nesrovnáš, seřežu tě tvým vlastním veslem!“

„Musíme do přístavu, docházej nám zásoby,“ řval Ulf na Dörmiho. Všechny tři zmoglavy pluly souběžně, tak blízko, jak jen to bylo možné.
„Nám taky,“ ječel Björn.
„Nám už skoro došly,“ zaburácel v odpověď Dörmi. „Plujeme do Haragy!“

Druhého dne ráno se v malém přístavu objevily tři sevjoranské zmoglavy. Dřív, než se ospalí vojáci zmohli na vyhlášení poplachu, přirážely už k molu. Skupina válečníků, která z nich vyskákala, vypadala strašlivě. Thorkel, měřící přes sedm stop, jeho strejně mohutný bratr Fínar se svou obouručnou sekerou, Ulf Kostilam a čtyři další sevjorané budili mezi místními hrůzu. Einar, jenž se k nim připojil jako poslední, mezi nimi vypadal se svými téměř šesti a půl stopami výšky jako skrček. Ozbrojenci se hrubě prodírali mezi místními, až dorazili k tržišti.
Einar loktem strčil do Ulfa. „Tady v těch hadrových krámkách toho moc nekoupíme. Pojďte za mnou a tvařte se nebezpečně.“
Chňapnul za rameno jednoho z kolemjdoucích a otočil ho k sobě. Muž se mu však v panice vyškubl a pokusil se prchnout. Thorkel ho líně plácl obouručním mečem přes mohutný pupek, až muž klesl na všechny čtyři. Fínar ho bez námahy levačkou zase postavil a držel ho za róbu.
„Příteli, kde bychom našli někoho, kdo nám prodá zásoby na pár týdnů plavby?“ Otázal se milým hlasem Einar. Tlouštík těkal vyděšeným zrakem z jednoho sevjorana na druhého, ale jen vyděšeně polykal.
„Můj bratr se tě na něco ptal,“ prohodil Ulf zlehka a sáhl po noži. Tlouštík jen mávl rukou a zjevně si oddechl, když Ulf nůž nechal v pochvě.
Když dorazili ke krámku, Einar se znovu ujal slova. „Až vejdeme, tvařte se nebezpečně a netrpělivě. A až mu řeknu kamaráde, začněte se mu tam prohrabávat zbožím, jako byste se dívali, jestli někde neschovává něco lepšího. Nepřežeňte to, chcem ho jen vystrašit. A Fínare, ten tlusťoch nám vevnitř k ničemu nebude.“
„Zapomněl jsem,“ zabručel Fínar a uvolnil sevření. Vzpouzející se tlouštík bleskurychle zmizel v davu.
„Víš co děláš?“ Ulfův hlas zněl nedůvěřivě.
„Věř mi,“ prohodil Einar zlehka. „A dej mi měšec. Já nakupuju a vy jste moje stráž.“

Kupec byl starý lišák, ale když se mu trojice sevjoranů, z nichž dva málem neprošli dveřmi, začala prohrabávat zbožím a čtvrtý vypadal, že je ochoten se handrkovat o cenu hovězího klidně půl dne, vzdal se. Neprotestoval ani proti tomu, když po něm chtěli slevu za to, kolik toho kupují, ani za to, že hovězí je nějak divně cítit. A jen tiše skučel, když Einar zvesela dodal: „Půjčíme si ten vozík, co máš venku. Přece to všechno neponeseme na zádech – nemáš nic proti tomu, že ne?“
Kupec se rezignovaně podíval na náhle pozorného Thorkela, Fínara a Ulfa a se zavřenýma očima jen kývl.
„Cokoliv, co vás dostane z mého krámu…“
„Ale no tak, příteli, takovou tržbu tady neuděláš za alden. Měl bys bejt vděčnej – a ty se tváříš, jako bysme tě snad vykradli!“
„Jo, můžu to tu zavřít a spokojeně si žít až do smrti, za to, co jsme se dohodli, že mi zaplatíte,“ prohodil ironicky kupec.
Einar ho poplácal přátelsky po rameni. „Tak vidíš, jak skvělej obchod jsi dneska uzavřel,“ dodal s úsměvem.
„Ještě jeden takovej a můžu jít žebrat,“ zněla nevrlá odpověď.

Před obchodem stálo dvacet vojáků. Když sevjorané začali vynášet hromady nakoupených věcí, naježili se a jejich velitel důležitě pokročil vpřed.
Einar počkal, až se nadechne a prohodil:“Ne, díky, ale nepotřebujeme pomoct. Ten chlapík byl tak ochotnej, že nám půjčil vozík.“
„Cože?“ rozohnil se důstojník. „Okamžitě vrátíte to zboží a půjdete s námi! Tady nikdo krást nebude!“
„To je omyl, příteli. Za všechno sme zaplatili,“ odvětil Einar ledově.
„Fínare, byl bys tak laskav a zašel pro toho dobrého muže, aby to mohl potvrdit?“ Tázaný opatrně položil velký sud s pivem, jenž právě nakládal a vsoukal se bokem do obchodu. Zevnitř se ozvalo několik výhrůžek následovaných pištivým „To mě vůbec nezajímá,“ načež se dveře pootevřely. Kupčík, brunátný ve tváři, vykoukl ven. Einar se přesunul, aby důstojník neviděl mohutnou tlapu svírající staříkovo rameno.
„Důstojný Tamale, tito barbaři tvrdí, že za všechny tyto věci řádně zaplatili. Je to pravda?“
Několik úderů srdce bylo ticho. Kupec zesinal, když se prsty na jeho rameni začaly svírat. Vidina toho, že si může ponechat zboží i peníze se rozplynula, když bolest začala být nesnesitelná.
„Jo, je,“ zasípal.

Ulf došel ke svému bratru a opřel se vedle něj. Chvíli sledovali, jak Haraga mizí v dálce. Když zaregistroval tázavý pohled, konečně prohodil: „To nebylo špatný. Kde ses to naučil?“
Einar se krátce zasmál.
„Pamatuješ na starýho Haralda? Brával mě s sebou už od dob, co sem byl malej kluk.“
„Aha,“ podotknul Ulf. „Tak proto. Jednu chvíli sem fakt myslel, že za těch pár zlatejch koupíš celej krám.“
Einar mu beze slova podal poloprázdný měšec. Nevšímaje si udiveného pohledu svého bratra, upřeně sledoval ubíhající pobřeží.

Napsat komentář