Návrat (17.zápis)

Přemístil jsem se zpátky k tomu zvláštnímu domu Pai Meie. Tohle kouzlo sice šetří dost času, ale nejpřesnější zrovna není. Objevil jsem se na břehu Elionu; jen o krok dál a byl bych až po krk ve vodě. O kousek dál jsem viděl převozníka. Vzpomněl jsem si, jak nás tenkrát vezl na tento břeh. Jak dávno se to zdálo!
Mohl jsem se nechat převézt a chvíli jsem o tom i uvažoval. Ale ne, mám i jinou možnost – a o tom, jak krásné je pohlížet na svět z oblohy, snad nejde ani vyprávět, to se musí prožít. Elf překvapeně zvedl hlavu, když se ze břehu s mocným mácháním křídel zvedl velký orel a zakroužil nad řekou.
Pai Mei vypadal taky hodně překvapeně, údiv však přešel rychle ve smutek, když jsem mu vylíčil smrt Zlomeného Šípa. Doufal jsem, že snad bude vědět něco o osudu Muriel, ale když jsem se ho ptal, jen potřásl hlavou a s nezvykle ustaraným výrazem odsekl, že se snad brzy vrátí sama. Začal jsem se o ni bát.
Pai Mei stál přede mnou se zdviženou hlavou a bylo jasně vidět, že na něco čeká. Když pochopil, že jsem ho chvíli nevnímal, podrážděně zopakoval:
„Tvoje učení u mne je u konce, alespoň na čas. Musíš se teď vrátit ke svým přátelům. Bylo mi ctí a potěšením tě učit, Einare. Teším se, až se naše cesty znovu setkají.“
Bylo mi, jako by do mě Gór vrážel jeden nůž za druhým. Smrt Zlomeného Šípa, nejistý osud Muriel a teď ještě tohle. Pai Mei se sice tvářil smutně, ale zároveň i rozhodně. S pocitem hodně podobným tomu když jsme s Gimelem utíkali z Kilmoracku jsem si sbalil věci a šel se s tím maličkým skřítkem rozloučit. Potřásli jsme si rukama a já vyrazil.
Nepřipadalo mi správné teleportovat se rovnou od něj, tak jsem sešel ze schodů dolů na cestu, soustředil se a vyvolal kouzlo. Přede mnou se objevil tunel, podobný tomu, kterým jsem cestoval sem, tentokrát však cesta trvala jen chvíli. Zkusil jsem prohodit hrst písku boční stěnou tunelu a pak i koncem, ale když jsem se z něj vynořil, nenašel jsem ani zrníčko. Popravdě, čekal jsem to.
Chlapík, který moje náhlé objevení sledoval z větší blízkosti, než by se mu líbilo, vypadal dost poplašeně, ale nakonec se ukázal být hovorným a přátelským společníkem. Pověděl mi hodně o nových pořádcích v Železných Dolech a jen málo z toho se mi líbilo. Zlaťák, jenž jsem mu za jeho ochotu věnoval, mu téměř vehnal slzy do očí, takže mi ochotně ukázal svou krásnou zbraň, orčí kuši na dvě šipky, které říkal láskyplně Maruška. Uzuri kuším příliš nedá, ale jsem si jistý, že tahle by se jí líbila.
Litomír Ochota, jak znělo jméno váženého kupce, mi řekl mimo jiné i to, že jsem půl dne cesty pěšky od Železných Dolů. Díval se na mě s lehkým podezřením, když jsem poodešel, abych mu neplašil mezky. Když jsem se potom proměnil v orla, užasle zaklel.
Zmocnilo se mě nutkání spěchat. Potřeboval jsem nechat za sebou bitky s nemrtvými, rozsápaného skřetího fámula i věčně se usmívajícího, maličkého učitele. Zbývalo mi jen půl dne cesty. Chůzí. Na létání bylo úžasné počasí – všude spousta stoupavých, teplých proudů. Měl jsem pocit, že bych mohl při letu snad i usnout. Místo toho jsem se raději soustředil na počítání času. Za necelou hodinku jsem konečně zakroužil nad Železnými Doly.
Město samo mi vyrazilo dech. Z té výšky se mi zdálo, že se všude staví, opravuje a vylepšuje. Všude spousta lidí, které jsem v životě neviděl. Co mé pozornosti neuniklo, byli čarodějové – taviči lintiru. Spoutaní, v okovech se ploužili do tvrdé práce. Co jim to udělali, že neutečou? Nebyl jsem si jistý, že to chci vědět. Bylo mi jasné, že nemůžu ve městě přistát jen tak. Navíc se mi zdálo, že kroužit ještě chvíli nad městem a prostě pozorovat co se děje, nemusí být za těchto okolností špatný nápad.
Kouzlo už pomalu končilo a já už vybíral vhodný dvorek pro přistání, když náhle z radnice vyšli mí přátelé. Gimel, Uzuri a Zelda. Vida, tak ten trpaslík je nakonec přece jen opustil. Dostal jsem ztřeštěný nápad a spustil se střemhlav přímo před ně.
Gimel sáhl po meči, ale díky městské vyhlášce nahmátl jen vzduch. Uzuri – nikdy jsem si vlastně neuvědomil, jak je ve skutečnosti maličká – se mi upřeně zadívala do očí. Ač stále ještě orel, nebyl jsem o mnoho menší než ona. Náhle magie udržující mě v ptačí podobě vyprchala a já se změnil zpátky. Díky tomu, že jsem se stále ještě díval přímo na ni, všiml jsem si jejího zklamaného výrazu.
„Nazdar,“ prohodil Gimel, jako bych si jen odskočil si ulevit. Místo odpovědi jsem se na něj široce usmál. Zelda opustila strategickou pozici za jeho zády, aby mě i ona přivítala.
„Jsem doma, mezi svými,“ blesklo mi hlavou.

9 komentářů u „Návrat (17.zápis)“

Napsat komentář