Návrat do Železných dolů (sezení 24.7.)

Seděl na větvi stromu a pozoroval dlouhé údolí, zařezávající se, do jinak neprostupných vrchů. Přistěhovalci si vzali jméno kopců od Lidu plání a ti zase od svých předků. Přemýšlel, zda byly nejdříve pojmenovány tyhle kopce nebo zda to byly mohutné stromy tvoříce hustou a stále zelenou síť, tam dole pod ním.

Ze zamyšlení ho vytrhl pohyb na kraji hvozdu. „Někdo jde údolím. Kdo to asi může být v tenhle čas. Někdo z Kláštera v kopcích, nebo nějaký lovec?“ prolétlo mu hlavou a zmizelo jako listí stromů, které na podzim sfoukává severák. „Bylo jich rozhodně víc, protože ten hluk byl slyšet velmi daleko.“

Nakonec však jen čtyři poutníci, unavení a pokrytí bahnem. Podzimní zapadající slunce do nich vráželo své mocné jiskřivé kopí, jakoby jim

chtělo vynahradit několik posledních dní. Z kopců stoupala pára. Tady dole u plání, pršelo za poslední dny jen drobně. I tak však byla cítit vlhkost. Nahoře v kopcích to muselo být o dost horší. Litoval toho kupce, co včera večer vyrazil se svými mezky na cestu. Cesta byla stálé rozmoklá a potok se vylil z břehů.

Ti čtyři ho minuli. Nevšimli si ho. To ho jeho Pán naučil. Nebýt viděn, ale vidět vše. Raději se k nim moc nepřibližoval, ten vysoký vypadal nebezpečně, ověšený železem. I ten malý byl zakutý v oceli, ale bylo by mu snadné uniknout. Lesní lid se tady nevyskytoval často, a potkat dva to bylo výjimečné. Všechny je však znal a už je před tím viděl. Chtěl vědět, kam kráčejí jejich kroky a nač myslí. Dříve s Pánem, bylo vše snadné, ale teď se musel ohánět, aby vyzvěděl, co ho zajímalo.

Zastavili se u toho chudáka, co vysel na provaze. Už brzo to nebude tak pěkný pohled, vlastně už teď nebyl. Jako varování, ale sloužil dobře. Byl to čaroděj, tavič lintiru a hlavně rebel. Příliš rychle stoupal a ještě rychleji padl. Časy jsou zlé, ale možná ta cesta temnotou vede ke světlu. Aspoň tak to říkal můj Pán.

Čtveřice vedla nyní spor u brány. Na novém kulu hradby viděl dobře, jak rozepře přechází v hádku. Městská spodina, kterou někdo vyzbrojil

a dal čestný název „Domobrana“, nechtěla vpustit ty čtyři přátele. Vniveč byly řeči o povolení či o hrdinských skutcích. Nové zákony se ujaly rychle a zakazovaly nosit ve městě zbraně. Tečka. Ani stádo divokých mustangů by s tím nepohnulo. Družina se tedy vrátila s nepořízenou zpět do lesa. Po zuby ozbrojení bojovníci dnes neměli svůj den.

Jen ta štíhlá elfka se málem ztratila ve stínech začínající stepní noci. „Kam kráčíš dítě temnoty, co tě táhne zpět k městu?“ Už brzo jsem to měl vědět. Jak můj Pán často říkal: „Je víc cest k jednomu cíly“. Několika skoky překonala lešení, jež ovinulo hradbu, a krůček po krůčku se vyhnula i strážím. Neslyšeli ji, přestože byla přímo u nich. Jakou čarovnou mocí to vládne tahle temná družka.

Sledoval jsem ji pak ještě několik dlouhých chvil, kdy navštívila jednu putyku a pak i druhou. Nakonec ulehla na měkké posteli, zahřívána dekou a teplem z komína. Byl čas se přesunout k ostatním, abych vyzvěděl, kam složili své těžké hlavy.

Noc byla bezmračná a chladná. Ovšem zkušení poutnici, jako byli ti tři, se nenechali zaskočit záludnostmi temnoty. Našli dobré místo na přespání pod vzrostlým kmenem stromu, aby jejich unavená těla našla ve spánku tolik potřebný odpočinek. Ten svalnatý barbar si vzal první hlídku a dopřával si k tomu za dosti z lahve. Myslel jsem, že vůně levné kořalky doputuje i ke mně, ovšem to co jsem cítil, bylo jiné. Můj Pán kdysi vyprávěl o zvláštním nápoji, který prý osvěžoval mysl i tělo. Byl to vzácný likér a tohle bylo cítit přesně tak. Však ten mládenec celou noc oka nezamhouřil a hlídal pečlivě, jak v nepřátelském území. Viděl mě několikrát, jsem si tím jistý, ale hrozbou jsem pro něj nebyl.

„Ráno moudřejší večera.“ zní pořekadlo vousatého lidu. A pro ostatní to platí také. Však hned časně z rána se znovu pokusili poutnicí z kopců proniknout do města. Tentokrát jim únava nesvazovala mysl. Své nástroje smrti bezpečně uložily do bytelné truhly a zamkly na klíč. Osvobozeni tak, vydali se prozkoumat probouzející město.

Čilý ruch nových stavenišť nebo oprav starých budov, nedal spočinout jejich očím. Byť jeden moment zastínil vše nad ostatní a oni zůstali strnule stát. Zpozorovali průvod čarodějů, spoutaných řetězy a pod dohledem pozorné hlídky, nastupujících do nebezpečné tavící dřiny. Viděl jsem údiv v očích mých třech přátel. Já věděl, proč jsou magici spoutání a jaké rebelie se ti mocí vládnoucí dopustili. Ale neprozradil jsem. Však přijde čas, kdy se brzy vše dozvědí.

Má pozorovatelna na okenní římse radnice se nezdála nejlepší, neboť mi zmizeli v hostinci. Jeho nové znamení už nebylo jako to staré. Nyní se tu v lehkém ranním vánku komíhal kostlivec v kleci. Jen prapodivná mysl může něco takového pověsit nad dveře příjemné nálevny, kde se pro mě vždy našli chutné zbytky.

Když je dveře hostince znovu vypustili na tento svět, byli už opět čtyři. Ovšem ve tvářích jsem jim četl smutek a zlost. Tam uvnitř se něco stalo. Mohl jsem se jen domnívat, že slyšeli tu tragickou zprávu o vraždě starosty. Ten muž ustál mnohé a tak až předstoupí před Soudce, snad budou jeho skutky zváženy a jeho duše najde klid. Smrtí to vše začalo a smrtí to i skončí, tvrdil vždy můj Pán.

Musel jsem si najít jiné okno, aby mi nezmizeli z očí, když zašli přímo do radnice. Nový starosta měl mluvu nezdravě prorostlou nevhodnými výrazy, ale měl autoritu a lidé za ním šli. Rozmlouval se čtveřicí dobrodruhů jako se starými přáteli, neměl před nimi tajemství a své těžké rozhodnutí hodnotil jako nutnost. Viděl jsem co se dělo po vraždě starosty, kdy se zločin a násilí ujalo vlády. Jen pevná a tvrdá ruka dovede drtit a vládnout. Přesto jsem mohl jen obdivovat bývalého vůdce karavany, jak obratně se dostal ke své nynější funkci. Snad ho nikdo z kozlíku neshodí moc brzy.

Předivo rozhovoru se točilo okolo ztraceného Soudce, který znamenal novou spravedlnost pro město. I na čaroděje došla řeč a vznik domobrany byl osvětlen. Další pokračování bylo však přerušeno členy zmíněné pořádkové složky. Jeden z nich nebyl schopen chůze vůbec a z ostatních kapala krev rovnou na vzácný koberec. Někdo si je pořádně podal a bylo mu jedno s kým má tu čest.

„Měl bych pro vás kurva pěkně posranej kšeft. Ruce si tu toho pěkně zaserete, ale víte sakra dobře, že umím bejt kurevsky vděčnej.“  ta slova jsem slyšel i přes tabulky skla okna.  „V tom baráku bydlej nejmíň dva zasranci. Na oko dělaj, že prodávaj posraný věcičky pro paničky, ale kdo normální by si dal tak vyjebaný jména pan Poeta a pan Básník. Ty dva čuráci podezřívám nejvíc. Dotáhněte je kurva sem a já to z nich už nějak do prdele dostanu.“

Můj Pán mě volá, nemohu se dál zdržovat. Nebudu vědět, jestli hrdinové tenhle úkol přijali nebo ne. Má cesta je daleká a návratu z ní není.

Jen šustot křidel dával tušit, že tu někdo před chvílí seděl. A v dáli jen tmavá vzdalující se skvrna letícího krkavce.

9 komentářů u „Návrat do Železných dolů (sezení 24.7.)“

Napsat komentář