Nekonečný den (sezení 12.11.)

Od chvíle, co jsme se probudili na jednom ze Zelanských vrchů a vyrazili zpět k Železným dolům, uběhlo jen několik hodin. Mně to připadalo jako věčnost. Snad to bylo únavou z putování. Byla jsem stále ve střehu. Ale to jsem ještě netušila, kolik perných hodin nás ještě čeká.

Ve městě jsem se zase cítila nesvá. Zdi mě svazovaly a všudypřítomná mlha mě nenechala dýchat. Snažila jsem se pomoci ostatním, ale spíš jsem se nechala unášet. Moje mysl nebyla svobodná. Chyběl mi vítr. Se Zeldou jsme střežily část palisády na severní straně města. Doufala jsem, že dokážu zahlédnout ten zatracený stan. Snažila jsem se odhrnout mlhu, ale můj zrak nestačil. Připadala jsem si bezmocná.

Na stráži nás vystřídal jeden z místních. Mohly jsme vyrazit na pomoc obraně vrhače ohně u západní brány. Netušila jsem, co je to za věc. Žádost o pomoc byla naléhavá, muselo to být něco důležitého.

Zastavily nás hlasy. Několik místních se dohadovalo. S Gimelem a Bezděkem. Rukama ukazovali na střechu kamenné budovy, někam do mlhy. Nejasný stín, bez hlasu, podivně průsvitný. Věděla jsem, kdo to je, a musela jsem se rozhodnout. Přidala jsem se ke skupině bojovníků. Zelda šla svojí cestou. Věděla jsem, že se s ní setkáme, až bude potřeba.

Místní brzy ztratili odvahu. Pokračovala jsem dál. I když byl Gimel raněn. Na střeše se muži střetli s nemrtvým. Držela jsem se stranou, moje šípy by byly stejně bezmocné. Při pohledu na obživlé kosti mě mrazilo. Gimel a Bezděk se ale nebáli. Zasazovali nemrtvému bojovníkovi jednu ránu za druhou. I když se zdálo, že je to k ničemu. Zahlédla jsem Zeldu, jak vpadla kostlivci do zad. Uťala mu ruku i s náramkem. Kosti jakoby ztratily sílu, sesypaly se na podlahu. Zdálo se, že je po boji, ale mýlila jsem se. V přízemí budovy na nás zaútočilo něco zvláštního. Tak silně nabitý vzduch jsem ještě nezažila. Ani takové zranění, které mi způsobil. Pálil mě celý bok. Ale musela jsem to vydržet. Zrůda, která mi to způsobila, padla brzy k zemi. Seveřani pomstili svá zranění.

Zelda přinesla špatné zprávy. Bělana je pryč. Prý únos, ale kněžka je nekromantce k ničemu. Bez ní je město slabé. Nikdo nedokáže léčit rány jako ona. Ihned jsem spěchala na místo, kde se to stalo. Stopy byly jasné. Krvavé fleky vedly k hradbám. A pryč z města. Únosce se dvěma těly prý bez obtíží přeskočil palisádu. Musíme jí pomoct, ale ten bok mě tak strašně bolí! Kněžky mě nedokázaly ošetřit. Prý Fang Horn. Požádala jsem ho o pomoc. Jeho ruce byly zázračné. Dokázaly utišit oheň v ráně. Ještě dlouho jsem cítila jeho ulevující doteky.

Byla jsem připravena na další cestu. Díky Zeldě jsem věděla, co nemrtvé drží na nohou. Díky Bezděkovi jsem měla kouzelný náramek. A díky Gimelovi jsem měla odvahu. Snad Rytíř vyslyší jeho motlitby.

2 komentáře u „Nekonečný den (sezení 12.11.)“

Napsat komentář