Nezvaná návštěva (9.zápis)

Ty schody začínám vážně docela nenávidět. Zrovna jsem nesl poslední dvě vědra vody, takže jsem o příchod těch dvou přišel. Ale snad i Villtur by si na první pohled všiml, že něco není v pořádku. Zlomenej Šíp mě málem porazil na schodech a mumlal si něco o zlu, skřetech a démonech. Muriel štípala dříví, i když jsem jí řekl, že to za ni klidně udělám. Oháněla se sekerou dost divoce, až jsem měl strach, že si ublíží. Skrz zaťaté zuby si mumlala cosi elfsky, ale takové výrazy jsem od ní (a od Uzuri už vůbec ne) v životě neslyšel.
A pak jsem poprvé v životě zahlídnul skřeta. Malej, měl dlouhý, špičatý uši, byl zamazanej od hlíny a kdovíčeho. Skoro sem mohl vidět vši v jeho vlasech. Když se pak otočil vítr a zanesl ke mně jeho pach, málem sem začal dávit. Musím říct, že já to s mytím zrovna nepřehánim, ale tohle bylo vážně něco strašnýho.
Jestli já sem měl mžitky před očima, tak chudák Muriel si málem usekla ruku. Zapotácela se a do očí jí vhrkly slzy. Chtěl sem jí tu sekeru vzít, ale jen se víc rozkročila, zamumlala něco melodickýho – a řekl bych, že dost říznýho – a pokračovala.
Uvažoval jsem, co tu ten syn Kharův asi chce. Nedělal nic, jen seděl na zadku a s výrazem téměř posvátné úcty civěl kamsi mimo můj výhled. Začal jsem ho pomalu obcházet, abych viděl kam kouká.Jako by nestačil jeden, oni tu byli dva! Druhej byl o něco větší a vypadal jako něco mezi hodně ošklivým chlápkem a divokým kancem na zadních. Seděl na mé oblíbené židli a vztekle se dohadoval lámanou skřítčinou s Pai Meiem. Postupně zvyšovali hlas a skřet najednou začal skřípat zubama a mlátit o zem takovou dost zvláštní holí. Had, obtočený kolem… Ta Vanga!!! Četl jsem o tom, ale nikdy mě nenapadlo, že jednu uvidím na vlastní oči. Jasně, silnou –  HODNĚ silnou –  magii jsem cítil z obou, ale tohle mě skutečně nenapadlo.
Pai Mei mi ukázal očima, abych se ztratil, tak jsem víceméně náhodně vybral svitek z knihovny a šel si číst. Vybral jsem si malou skalku, kam nefoukal vítr skřetí smrad a strávil tam odpoledne bezmyšlenkovitým civěním na znaky skřítčího písma..

Byl už skoro soumrak, když nás Pai Mei svolal do jídelny. Okázale jsem ignoroval svou oblíbenou židli a posadil se jinam. Pai Mei beze slova přesunul můj šálek čaje, který sám nachystal. Líbilo se mi to čím dál míň.
„Mám pro Vás úkol,“ začal skřítek. „Nebude to nic lehkého, bude to špinavá práce a odměnou nebude skoro nic.“ Smutně se zašklebil namísto jeho obvyklého šťastného úsměvu – jasný důkaz, ža ani jemu se to nezamlouvá.
„Šarpár je vrchní čaroděj ze Světlokazu,“ pokračoval „a přinesl mi podivné, znepokojující novinky. V jedné z hraničních věží bývaleho Elionského knižectví se už před lety usídlili nějací světlonošové. Zatím dělali vše co se od nich čeká, bojovali proti nemrtvým, pomáhali chránit a léčit. Ale v posledních aldenech se něco změnilo. Skřeti prý viděli kouř z věže a pak je začali světlonoši napadat.“
„To je dobře,“ prohodil Zlomený Šíp.
Pai Mei po něm střelil pohledem a pokračoval:“Ne že by ti Kharovi pohůnci někdy tyhle bytosti světla měli rádi, ale obvykle panovalo ostražité příměří. Ale teď světlonoši napadají jak skřety, tak i další skupiny, které bojují s nemrtvými. Prý je za nocí slyšet nářek z věže.“ Pai Mei se odmlčel. Ticho které nastalo bylo až ohlušující. „Určitě vás napadlo na co potřebuje nás. Je to prosté a to rozčiluje Šarpára úplně nejvíc. Ten kdo postavil tu věž, vetkl do kamenů, do zdí, zkrátka do všeho odpor vůči skřetům. Oni se tam nemohou ani přiblížit, aniž by je to nesmírně zraňovalo. Zkusili tam už poslat své lidské přisluhovače, ale ti nebyli dost schopní, navíc, jak se zdá, kouzlo oslabuje všechno co zdá být zlé. Proto si světlonoši asi vybrali toto místo. Zkrátka bez nás s tím nic nemohou dělat…“
„A co s tím máme dělat my?“ Zeptal se Zlomený Šíp trochu protivně.
„Zjistit, co se stalo. A, pokud to půjde, navrátit věci do původního stavu,“ odpověděl mu s povzdechem Pai Mei.

Šarpár vyvrátil hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. „Jít?“ Zeptal se skřítčinou a podivným přízvukem. Zatřepal jsem hlavou, abych trochu zahnal ospalost. Skoro celou noc jsem pročítal Pai Meiovy svitky a hledal zmínky o světlonoších, ale moc užitečného jsem nezjistil. A mám-li být naprosto upřímný, vůbec netuším, proč by se z ničeho nic měli začít chovat tak podivně.
„Jít,“ zabručel jsem a snažil se držet proti větru od Húšanga, Šarpárova smradlavého učedníka.

 

6 komentářů u „Nezvaná návštěva (9.zápis)“

Napsat komentář