Orel neumíráZamyšleně sem sledoval, jak Sintar mizí za ohybem řeky. Zelda prej umírá, Uzuri potřebuje kohosi zabít a Muriel, no, ta je na tom hůř než tyhle dvě dohromady. Teda jestli to na tom Převisu byla fakt vona – a měl sem nepříjemnej pocit, že jo. Převaloval sem si v hlavě všechno, co sem dal do pohybu, abych vůbec měl šanci ji aspoň zkusit zachránit.
Jestli sem to nepromyslel dostatečně, nebo se dokonce zmejlil v odhadu, bude to stát spoustu lidí kejhák. Malix se může rozhodnout, že kašle na svou část dohody. Rytíři se můžou ukázat jako nedostateční proti skřetům a orkům. Šarpár mohl Muriel provést něco, s čím si neporadíme…
Moji přátelé nemusí chtít jít se mnou. I když, zrovna tohle by mělo i světlou stránku. Pokud tenhle, přiznej si to Einare, dost zoufalej pokus nevyjde, aspoň oni by zůstali naživu a to sem si teď fakt moc přál.

Ze zamyšlení mě vytrhnul Gimelův hlas – kousek ode mě se snažil zaujmout kapitánku Živenu. Jako by měl pocit, že snad má u ní nějakou šanci; ale nebyl by to Gimel, kdyby to aspoň nezkusil.
Radši jsem vyrazil na průzkum. Krásný počasí končilo kus od lodi. Mlha byla příliš ostře ohraničená a měl sem z ní nepříjemnej pocit. Na první pohled nepřirozená. Hned vzpomněl, že zmoglavu, co na ní ten chlápek mával garenovým mečem, jsme viděli taky v mlze. Osvětlenou hořící kupeckou lodí.
Nedělal jsem si iluze o kvalitách těch Otrhaných plášťů, jak si říkali žoldáci
najatí k ochraně lodi. Jak můžou být dobří, když si nechají poroučet od ženské? A tak jsem lítal nad řekou a snažil se zahlídnout nebo zaslechnout cokoliv, co by připomínalo loď.
Na lodi bylo zatím veselo, možná škoda, že jsem tam nezůstal. Gimel se pokoušel zapůsobit na Živenu, ale dosáhl jen toho, že ji urazil. Korppiho popis mě bavil skoro hodinu, když tu jsem v mlze zahlédl… Cosi. Zdálo se to být osadou, ale když jsem se trochu přiblížil, ukázalo se, že jde o ruiny, snad chrámového města. A navíc jsem kdesi v mlze pod sebou zaslechl, jak někdo používá magii. A aby to bylo ještě zajímavější, tak jsem tohle kouzlo vůbec nepoznal – dokonce ani druh magie.
Co se to tu děje?

Zakroužil jsem nad slepým ramenem a protože mé proměňující kouzlo pomalu vyprchávalo, přistál jsem mezi ruinami a zaposlouchal se. V mlze a poblíž vodní hladiny bych snad něco zaslechnout mohl.
Poslouchal jsem ale jen chvilku, když se znovu ozval Korppi. Mlel něco o tváři v mlze, Uzuri a volání do boje, takže jsem radši vyrazil zpátky. Přestože jsem tuhle rádobydrsnou kapitánku varoval, stejně nadskočila, když jsem přistál na palubě a proměnil se zpátky. Potom mi Gimel soukromě sdělil, že si myslela, že jsem zbaběle zdrhnul.
No jo, lidi. Co po nich může sevjoran chtít.

Pluli jsme dál až do večera, ale pak kapitánka zavelela a loď přirazila ke břehu. Prej že se nedá plout, mlela. Jóóó, kdyby tu byl Magnus Zrzovous nebo můj brácha Ulf, viděla by, jestli se dá plout potmě, nebo ne.
Radši jsem se usadil vedle poklidně báňajícího Ferira a ponořil se do transu. Co kdyby se tady druhej zmiňovanej fakt ukázal. Chvíli po tom, co jsem se probral, do mě Ferir šťouchnul. Kývnul jsem na něj, o co jde, a on mi rukou naznačil, ať poslouchám.
Po řece se nesl zpěv. A blížil se. Drsná kapitánka začala svolávat svou bandu otrhanců, Ferir zmizel ve tmě a já se postavil na zvýšenou příď. Jen jsem doufal, že se mi podaří upoutat ty zpěváky a urovnat to, než se boj příliš rozhoří. Ze zkušenosti vím, že potom už se situace uklidnit nedá.
Poslal jsem Korppiho, aby loď obletěl a kouzlem, které obvykle používám na procházení zdí, udělal do nepřátelské lodi díru. Chlapi, co se snažej neutopit – a ve zbroji se dost špatně plave – maj jen málokdy chuť bojovat.
Povedlo se mu to, akorát přitom chytil šíp do zad. Maličkost. Usmál jsem se; právě jsme vyhráli.
„Odhoďte zbraně, nebo je podříznem!“ Ozvalo se ze zádi.
Stáli tam chlápci v tmavých hadrech. Jeden držel nůž u krku Živeně, druhej té její černé kormidelnici a třetí – Zeldě. Čtvrtej zběsile nabíjel balistu.
Tolik k bojovým kvalitám nejostřejší kapitánky na měsíc plavby od Sintaru. Napadlo mě, že jestli Z NÍ měli Odrbanci strach, tak se buď rychle dostanu k Ulfovi, nebo jsme v loji. Proti mýmu bráchovi, jestli to teda je on, maj šanci asi jako ovce proti smečce vlků.
K boku lodi přirazila zmoglava plná nasraných sevjoranů. Ani se neobtěžovali tu naši kocábku zahákovat a rovnou skákali na střední palubu. Sakra, jak je zklidnit, aniž bych je musel pobít?
„DOST! Chci mluvit se svým bratrem, Ulfem Kostilamem!“
Chlápci s nožema zaváhali. No, aspoň něco tuhle noc vyšlo. Na těch dvou nářečnicích – jak se o nich vyjádřila Uzuri – mi v nejmenším nezáleželo, ale nechtěl jsem, aby podřízli Zeldu.
Co ale s těma maniakama na střední palubě? Viděl sem, jak se jim Otrhanci postavili. Se zbraněma jim to moc nešlo, ale aspoň měli odvahu. A já dostal nápad. Teda hned dva.
Kolem zádi proplachtil všemi zapomenutý černý krkavec a já zaslechl zaševelení, jak uvolnil magickou energii. Kouzlo nebylo úplně perfektní, ale mělo by stačit, aby Zeldě v nejbližším okamžiku nikdo neublížil.
Vytěsnil jsem to. Moje kouzlo je náročnější, navíc jsem ho musel seslat na větší vzdálenost, než je obvyklé. Mezi chlápky, mávající kolem sebe meči a sekerami, se mi vážně nechtělo. Někdo mi kdysi tvrdil, že to trochu ruší v soustředění, a já se soustředit potřeboval.
„Jörd ís á undan mig,“ zašeptal jsem. Sevjorani, bojující u pravoboku, sebou jako na povel praštili o prkna. Všiml jsem si, že zatímco jsem se zabýval kouzlem, Gimel skočil dolů a vrhl se do cesty mohutnému chlapovi s mohutnou sekerou.
Chlap měl štěstí; udělal ten jeden krok, který potřeboval, aby sebou nepraštil jako ostatní. Viděl jsem, jak ho Gimel říznul, ale pak se chlap rozpřáhl sekyrou, levačkou odrazil Gimelovu šavli stranou a já věděl, že už nestihnu svého kámoše zachránit.
„Gimeli, ty debile, co tu děláš?“ Zařval mohutným hlasem mohutný chlap. Rána, která měla rozpoltit hlavu, hruď a nejspíš i palubu, nikdy nedopadla. Místo toho chlap sevřel Gimela levačkou v objetí, až jsem měl pocit, že slyším praskat kosti.
Mohutný chlap s mohutnou sekerou se jmenoval Ulf, zvaný Kostilam z klanu Orla a byl to nejstarší bratr Einarův. Dvakrát považovaný za mrtvého, a přece stále naživu.

Seděli jsme s Gimelem u vesel a zabírali jako za starých časů. Bylo to třeba, protože jeden sevjoran padl a druhý byl zraněn tak těžce, že ho zachránila jedině rychlá pomoc Uzuri. Oba složil Ferir, který teď seděl na přídi a snažil se nepřitahovat pozornost. S Ulfem u kormidla jsme vjeli do slepého ramene, kde jsem už dnes jednou byl, a zakotvili uvnitř starého chrámu Dunril.

Škoda, že Živena s černoškou při boji skočily do vody a zmizely, možná by se o kormidlování mohly něco přiučit. Ale zase víme, že to se zbraněma fakt uměj.

Slepá kněžka Sayai Zeldu mnoho nepotěšila. Paní hvězd prý již nenaslouchá jejímu hlasu a ona jí nedokáže pomoci. Snad prý v sintarském chrámu, ale nemáme dost času se tam dostat. Všiml jsem si, jak Zelda vystrašeně polkla a ani mně nebylo nijak příjemně. To zbývá TAK MÁLO času?!
McKromrak navrhl, že je tu i jiná možnost. Nedaleko je opuštěný chrám, ale cestu k němu stráží bahnivci a ostrozubci, ať už to je, co chce.
Ulf vypadal překvapeně, že tam chceme jít, ale když viděl naše odhodlání, přislíbil, že půjde s námi. Chvíli jsem uvažoval, jestli proto, že jsme bratři, nebo proto, že se mu líbí Uzuri. Copak o to, mně se taky líbí, ale je na můj vkus trochu netýkavka. Vůbec je zvláštní, že jsme k sobě nikdo nenašli cestu, po tom všem, čím jsme společně prošli. Ale co, elfky žijou dlouho, třeba jim to stačí jednou za tři sta let. A nebo je pravdivá ta historka, která tvrdí, že jsou tam dole prvních sto let srostlý.
Dost těžko, viděl jsem jak Zeldu, tak i Uzuri a vypadaly normálně. Nejspíš budou prostě jen nafoukaný.

Shodili jsme ze sebe zbroje a vaky s věcmi a vzali si jen to nejnutnější. Rychle tam a rychle zpátky, prohodil Ulf a zubil se přitom na elfky. No hodně štěstí bratře…