Zeldiny přednosti (sezení 4.11)

Země se třásla, všude padalo kamení a ostatní utíkali, seč jim nohy stačily. Blázni. Spokojeně jsem se natáhl na zlacené kanape, co se na něm předtím povaloval nyní již definitivně mrtvý lich, a odpočíval. Skoro se mi podařilo usnout. Že by na mě zapomněli?
Znechuceně jsem vstal a šel se na ně podívat. Chvilku jsem pozoroval Gimela, jak se prohýbá pod tíhou neexistujících balvanů, ale pak se mi ho zželelo a vykoukl jsem. Podle toho, jak nadskočila, si mě první všimla Zelda. Vysvětlit jim, že jde jen o celkem podařenou iluzi, mi zabralo dost času a nakonec se mi to podařilo hlavně díky tomu, že mi Gimel slepě důvěřuje. Byl jsem zvědavý, co udělá, až mu dovolím otevřít oči uvnitř hromady kamení, ale zvládl to – jen mi málem rozmačkal ruku.
Rád bych pozoroval i ostatní, jak si vedou, ale moji pozornost upoutala nefritová truhlička. Bylo v ní pět vcelku zajímavých lahviček s podivnou, temně rudou kapalinou, zapečetěný svitek – podle všeho s jednorázovým kouzlem – a list pergamenu. Vzhledem k tomu, že je má torna poslední dobou tak přeplněná, že se tam nevejde už ani Korppi, musel jsem ji trochu uspořádat, ale nakonec se truhlička vešla, i když jen tak tak.

Když to krkavec viděl, tvářil se poměrně dotčeně. Pokračování textu Zeldiny přednosti (sezení 4.11)

ŽÍT O TROCHU DÉLE od JAN ŠLECHTA

 

Byl to takový ten soumrak, který se nehodí k ničemu jinému než se nezřízeně
opít. Přesně takový soumrak, jaký přímo vybízí nejrůznější pochybné existence, aby
nabrousily ostří svých nožů a zaujaly pozice v zákoutích temných uliček. Byl to soumrak,
který do žil lidí vlévá touhu po dobrodružstvích a touhu vsadit svůj život proti valounku
zlata. Takových soumraků nebývá mnoho, ale když přijdou, ještě mnoho let se na ně
nezapomíná.
„Panáka? Dám krk na to, že byste vzala za vděk něčím ostřejším,“ oslovil Mirianu
pohledný muž s kratičce zastřiženým knírkem. Jeho očka zářila drobnými plamínky,
které střídavě přeskakovaly z Miriany na korbel piva stojící před ní. Jejich velikost se
pohybovala přesně na té nevyslovené hranici, za kterou se podobným obvykle říká
prasečí.
„Chcete mě snad opít?“ opáčila Mirian.
„Ne, stejně byste se nenechala. Nevypadáte jako nablblá přístavní kurvička.“
„Zdání občas klame,“ ušklíbla se Mirian a její hlas se při tom zabarvil zvláštním
podtónem. Muž by v té chvíli přísahal, že se mu Mirian vysmívá. Kdyby se ho někdo
zeptal, proč je o tom přesvědčen, nedokázal by rozumně odpovědět. Přesto mu
připadalo, jako by mu Mirian mezi řádky sdělovala: Ty jsi ale hlupáček, viď?
Nestávalo se mu to často. A u žen, které potkával v baru U Kočiček, se mu to zatím
nestalo nikdy.
„Došel vám dech? Možná byste toho panáka potřeboval spíš vy,“ nadhodila
Mirian.
„Dám si ho, ale jedině s vámi. Nerad piju sám.“
„A já zase nerada piju s někým, o kom ani nevím, jak se jmenuje.“
„Rassinder. Tark Rassinder. Omluvte, prosím, mou nezdvořilost. Napijete se teď
se mnou?“
„Risknu to, pane Rassindere. Můžete mi říkat Mirian a myslím, že je na místě,
abyste mi tykal. V tomhle baru se nehodí hrát si na nóbl společnost.“
„Storabskou vodku. Velkou a dvakrát,“ luskl prsty Rassinder. Jeho počáteční
ostych byl nadobro překonán. Zapomněl na předchozí varovná znamení a už jen
přemýšlel, kam Mirianu zatáhne dřív. K sobě domů? Ne, tam teď spí jeho děti, a to se
přece nehodí. U Riena v docích se dá počítat s větší diskrétností. Rien nikdy nezapomene
nechat jeden pokoj volný. Pokračování textu ŽÍT O TROCHU DÉLE od JAN ŠLECHTA

Setkání s lichem (sezení 14.7.)

Začala jsem trochu pochybovat, co tady dole vůbec děláme. Možná bych se tu mohla dozvědět něco víc o prastarých Arvedanech. Zatím jsme ale nenašli nic než prázdné a zrádné chodby. I když přece – kdo by vytvořil něco takového jen tak?

Ačkoli se Einar snažil, zlato se mu na povrch dostat nepodařilo. I když mi není jasné, jak to chtěl udělat. Na ostatních bylo vidět, že místnost opouštějí bez jejího obsahu neradi.  Pro další cestu jsme zvolili dveře, za nimiž se černala chodba s vysokým stropem. Na jejím konci na nás čekala jenom zeď. Ale už jsme přece jen trochu přivykli záludnosti těchto chodeb. Těsně pod stropem byly další dveře. Pro Zeldu nebyl problém dostat se nahoru. Když nám dala znamení, že vzduch je čistý, následovali jsme ji.

Chodba, v které jsme se ocitli, byla široká. A byla opět vymalovaná, i když trochu jinak. Ze zdí na nás civěli prazvláštní bytosti. Lidské, zvířecí, kombinace obojího, ale většinou takové, které jsme nikdy neviděli. Co nás ale upoutalo na první pohled, byly různě barevné kruhy, které k postavám náležely. Einar obešel chodbu tam a zpátky. Zkoumal malby a zeď oťukával svou holí. Pak zničehonic vstoupil do zdi. Malba v tom místě jakoby světélkovala. S napětím jsme očekávali, co bude dál. Když Einar ze zdi opět vystoupil, zamířil k postavě Hydry. Ta pod pařátem držela černé kolo. Ukázal na ni, a aniž by odpověděl na naše tázavé pohledy, vstoupil dovnitř. Podívali jsme se jeden na druhého a vstoupili za ním. Pokračování textu Setkání s lichem (sezení 14.7.)

Tajemství zlaté truhly (sezení 15.6.)

S velkou slávou jsme opustili brány Sintaru a zamířili kam jinam než k Pirátovi. Spíše než jako dobrodruzi už připomínáme karavanu a naše nároky na jídlo a krmení pro koně rovněž. Než jsme se napakovali a posilnili na cestu, strhla se tu ještě rvačka. Jako by těm násoskům nestačilo, že vedlejší hospoda je vymlácená a musela načas zavřít. Loučíme se a vyrážíme. Zajímalo by mě, co má ten křivák křižák za lubem, že nás tak moc chtěl odklidit z města.
Cesta pláněmi byla nudná jako vždy, naštěstí najít ruiny Starého Sintaru bylo snadné. Tedy pokud jsme tu dobře. I základy věže. Nedivím se, že Arvedani boj o místo pod sluncem prohráli, s jednou věží město těžko bránit.
Uzuri poctivě hledá vchod do podzemí podle popisu, který jsme měli. A našla. Propadla se hluboko do nějaké jámy, ani ji není vidět. Postupně jsme slezli za ní. Nevím, jak jí pomoct, ale při prohledávání batohu, který tu náš neznámý předchůdce nechal, jsem krom jiného našla dvě lahvičky s červenou tekutinou. Einar doporučil to na Uzuri odzkoušet, však o moc hůř ji být už nemůže. Zabralo to a dokonce může vstát a pokračovat s námi dál. Pokračování textu Tajemství zlaté truhly (sezení 15.6.)

Sintarské dny (sezení 13-14-15.3)

Poté, co sme rozsekali nemrtváky – což bylo s novým mečem úplně vo něčem jiným, tak sme se pod vedením Uzuri vydali po jejich stopách. Viděla ty čerstvý stopy i takhle potmě, to sem čuměl. Já, ať sem čumel jak chtěl, tak sem nic neviděl. Asi elfí zrak… Stopy nás dovedli do jednoho skladiště v přístavu, kde bylo hromada beden. Ty měli nemrtváci jako útulný postýlky. Dokonce tam spali i s tesákama. Hned sem jeden zabavil místo toho zlomenýho, ale je to sračka a určitě ho zase vo něco zlomím. No není nad to mít spolehlivou záložní zbraň. Naštěstí ji snad nebudu s novým mečem potřebovat!
Na bednách byli značky, nejspíše loďáků. Ale vo nich se v noci asi moc nedozvíme, tak jsme šli raději spát. Jen mi vrtalo hlavou, jak to bude dál. Ani nemrtváci ani špehoun nebudou moc spokojený. Ale věřit nemrtvákům, to fakt ne. Jinak to holt nešlo. Pokračování textu Sintarské dny (sezení 13-14-15.3)

Setkání se smrtí

Utáhni pořádně to lano, chcípáku! zaječel Ulf. Einar zaťal zuby a přitáhl uzel nejpevněji, jak jen dokázal. Mimoděk se ohlédl na veslaře, mezi nimiž se činil seč mu síly stačily jeho přítel Gimel. Blížili se. Dörmiho zmoglava jim nahnala královského obchodníka přímo do rány. Snažil se manévrovat, aby mohl uniknout na otevřené moře a využít plachty, ale nepočítal s tím, že se tu bude schovávat další sevjoranská loď. Prudce obrátil přímo proti Ulfově lodi, doufajíc, že se Sevjorani budou bát srážky. Nikdy nebyli valní plavci a ve zbrojích by neměli šanci.
Björnova zmoglava, dosud skrytá za zalesněným poloostrovem, vyrazila. Z obchodní lodi se ozvaly zděšené výkřiky. Dva sevjorané by byli těžký soupeř – téměř nepřemožitelní i pro válečný trojstěžník – ale tři? Královský kapitán naposled změnil směr, ale tento zoufalý pokus jen urychlil jeho konec. Björnova posádka ho zkušeně zahákovala a vyhrnula se na palubu obchodníka. Ulf obratně přirazil se svou lodí k jeho druhému boku a jeho posádka se se zuřivostí Sevjoranům vlastní zapojila do boje. Pokračování textu Setkání se smrtí

Nákupy v přístavu

Ulf Kostilam si povzdechl. Už příliš dlouho nikoho nepřepadli a jestli se to brzy nezmění, dojde jídlo. Dřív si s tím příliš hlavu nelámal, ale teď, když mu Dörmi svěřil jednu ze svých zmoglav, musel se starat o spoustu věcí. Jednou z nich byl i výcvik nováčků. Pohled mu zalétl ke skupince nedávno naverbovaných mladíků, mezi nimiž byl i jeho bratr Einar.
Einar byl pro Ulfa velkým zklamáním. Čekal, že jeho krev bude mocným čarodějem, který dokáže potopit královský válečný trojstěžník mávnutím ruky. Při vzpomínce na moc, kterou předvedl kdysi volchv Žlutých Zubů mu ještě dnes běhal mráz po zádech.
Ano, Einar uměl pár kouzel, ale nic čím by Kostilama ohromil – nebo čím by aspoň upoutal jeho pozornost. To ten jeho kamarád, Gibel nebo jak, vypadal slibněji. Nic sice neuměl, ale Ulf si dobře všiml, že se učí docela rychle. Za dva, tři roky – pokud přežije – bude obávaným protivníkem. A z těch mladých si na něj brzy nikdo netroufl. Ulf byl rád, že tak slibného mladíka dostal na loď právě on.
„Gibeli, ty dutá vofčí hlavo, vesluj stejně jako vostaní,“ zařval. „Jestli se hned nesrovnáš, seřežu tě tvým vlastním veslem!“ Pokračování textu Nákupy v přístavu

Stín minulosti

Gimel se otočil na stojícího kamaráda a vesele prohodil: „Pohni, kůže líná. Takhle nám odplujou!“
Einar ho ignoroval a nasával vzduch. „Cejtím něco divnýho. Skoro bych řek, že pobřeží už není daleko.“
„To zní dobře, třeba už konečně bude k jídlu něco poživatelnýho,“ rýpl si Gimel.
Stmívalo se. Oba mladíci sledovali kdysi používanou cestu, jež je nyní zavedla přímo k vypálenému gorogu. Když procházeli mezi zčernalými trámy před lety zničených srubů, mezi nimiž už bujela tráva, lehce je mrazilo. Dokonce i Gimel na chvíli zmlkl a zaraženě se rozhlížel. Porůznu na zemi ležely kostry. Mezi kostmi bylo občas vidět zrezivělou zbraň.
„Myslíš, že nás tudy vedou schválně?“
Podle mě jo, je to jednak varování – aby se každej, kdo na to nemá žaludek, vrátil radši hned, dokud ještě může – a pak, takhle se nemusíme honit po celým pobřeží. Na cestu k vypálenýmu gorogu Orlů se doptáš docela snadno.“
„No jo, asi máš pravdu. Hele, co to támhle lítá za divný ptáky?“
„Koukám. A jak divně křičej, co? Jestli voni to nebudou rackové. Kdyby byli, tak už je pobřeží fakt blízko. Jednou mi vo nich můj mistr vyprávěl.“
„To je divný, já ho pamatuju jen namol. Asi měl zrovna kocovinu, nebo tak něco, ne?“
„Ne. To bylo, ještě když Kera byla naživu.“ Pokračování textu Stín minulosti

Šavlozubá Fifinka (sezení 4.5)

Dojedl jsem a převzal měch s trpasličím pivem. Ferir mě celou tu dobu zahlcoval nepochybně užitečnými informacemi, ale měl jsem trochu strach, abych si vůbec něco zapamatoval. Příliš mnoho informací může být někdy nevýhoda.
Rozloučili jsme se a já seslal kouzlo. Nemám tuhle magii rád, nikdy ji asi ani mít rád nebudu, ale je dost užitečná. Stejně jako už poněkolikáté jsem prošel clonou do stínového světa. Pozoroval jsem ho a snažil se z něj něco pochopit, ale zákonitosti mi unikaly. Přišel mi chaotický, jako by tu platily jiné zákony, pevně dané, ale přesto nad chápání velmi dočasného návštěvníka.
Konec tunelu jsem bral jako vysvobození; ten podivný svět mě dráždil. Ne, spíš mě dráždilo, že ho nechápu. Krátce jsem pohlédl na blízké Železné Doly a krátce se zasmál. Kdybych se objevil přímo ve městě – což je dost nepravděpodobné, ale přesto možné – mohl bych ještě užít spoustu legrace, kdyby někdo snad chtěl vědět, proč bývalý dočasný starosta a náš stejně bývalý kamarád Ištak tak najednou umřel. No co, nezaskočit a neříct mu, jak jsme spolehlivě doručili jeho vzkaz, by bylo nezodpovědné. Jsem si jistý, že tu návštěvu taky náležitě ocenil.
Záležitost je uzavřena, dluh splacen. Odplivl jsem si a popřál jeho duši šťastné shledání s Kharem. Teď proměna v orla; přemístit se do Daine neumím. Let je nádherný. Užíval jsem si volnost, pohled z výšky, stoupavé proudy a nádheru… ZAJÍC! Jen s námahou jsem se ovládl. Nejsem tu kvůli lovu. Ani nemám hlad, před okamžikem jsem jedl. Ale instinkty je obtížné potlačit. Pařáty se mi kroutily divokou touhou zabíjet, ale odolal jsem. Spěchám. Co nedoletím, budu muset dojít pěšky – a není to zrovna blízko.
Daine jsem zahlédl jen koutkem oka. Sotva jsem se podíval pořádně, zmizelo. Koutkem oka bylo vidět. Hezký trik. Přistál jsem pod kopcem, poslední metry už jsem letěl těsně nad zemí a jen čekal, kdy kouzlo vyprchá. Málem jsem si rozbil hubu. Pokračování textu Šavlozubá Fifinka (sezení 4.5)

Tesák pro Gimela

Einar utrhl stéblo trávy a jeden konec vložil mezi rty. Zase už leželi kousek od jedné z vesnic a pozorovali ji. Po dřívějších zkušenostech promysleli raději hned tři únikové cesty a všechny prošli. Jeden nikdy neví.
„Já chci zbraň,“ zamručel znovu Gimel. Einar s teatrálním povzdechem vytočil oči k nebi. Jistě, nějaká by se bezesporu hodila – alespoň nůž, kdyby nic jiného – ale Einar se tomu usilovně bránil. Měl jen jediný argument, ale o to silnější; jejich jediný pokus něco ukrást skončil neslavně a byla to příliš čerstvá zkušenost, než aby nad tím Gimel jen mávl rukou.
Nakonec se ale rozhodli, že tentokrát zkusí trochu poctivější přístup a bez skrývání dorazili až k palisádě. Mohutný válečník u brány se sice tvářil podezíravě, ale nakonec je dál vpustil a dokonce jim poradil, že kovář by jim nějakou práci dát mohl.

„Kovář! To je Górovo znamení,“ zašeptal Gimel, sotva byli z doslechu.
„Jestli něco šlohneš, tak tě neznám,“ zavrčel Einar.
„Srábku,“ zněla odpověď.
Kovář byl překvapivě malý mužík. Šlehnul okem po obou poutnících a prohodil nevybíravou poznámku o pracantech, kteří se chtějí nechat zaměstnat, právě když je čas večeře.
„Umím spoustu historek, pane,“ pospíšil si Einar. „Býval jsem učedníkem volcha a naučil se znát a vyprávět příběhy o dávných válečnících, o slavných bitvách a plavbách tak dalekých, že se z nich vrátili až vnukové hrdinů, kteří se na cestu vydali.“ Pokračování textu Tesák pro Gimela