VikingsPo několika dnech na volným moři sem konečně přestal blejt. Takže mi i začlo jakž takž jít veslováni. Ukázalo se, že zase takovou sílu nemám. Chudák Bezděk na tom byl ještě hůř. Vobčas měl ale povolený čtení ve svitkách, co ukrat při přepadu gorogu Žlutejch zubů. Jenže jeho brácha nechtěl, aby si vostatní mysleli, že má mladej protekci. Tak mu dával pořádně počudit. Jenže u veslování by se z něj lepší volchv nestal. Takže vobčas mohl čist – ale vypadalo to, že je napůl v bezvědomí…
Starý námořníci veslovali za běžnej rychlosti tak, že si u toho vodpočívali. Já sem měl krvavý puchýře na prdeli i na rukou a vo únavě ani nemluvím. Chvílema sem vzpomínal na smradlavý vofce, jak se v klidu pasou v mlze.
No, u pasení ale svaly nenarostou…
A slávy se chlap taky nedočka.

Na volným moři bylo po nejvoblíbenejší zmoglavský činnosti – nájezdech na pobřeží. Lovit lodě bylo daleko těžší. Vlastně mi nebylo vůbec jasný, jak se taková loď na moři najde. Byla to prostě jedna obrovská rozvlněná „louže“ – jak říkali někteří.
Ale přesto to Dörmi dokázal.

Už za pár dní hlídka hlásila první obchodní bárku. Byla to bachratá břichatá loď jako stará vyžraná baba. Vypadala tučně a nevohrabaně. Rozklepal sem se vzrušením (asi naivní touhou po pořádný slávě.) Protože na lodi bylo dost čerstýho nezkušenýho masa, vyrazil Kostilam Ulf na střed na radění.
„Tak sebranko, máme tu kořist!“ křiknul na začátek a vodpovědělo mu zahučení válečníků.
„Je to tu samý nezkušený mlíko, tak vám řeknu, jak to chodí.“ zahučení nebylo už tak nadšený. Starý mořský vorli se nám smáli. Srali mě, ale radši sem se snažil poslouchat.
„Nejdřív musíme tu loď dohonit. Nemá šanci a dobře to ví. Stejně to zkusí. Páč v boji sou vobchodníci na hovno a smečku zmoglav plnejch nasranejch sevjoranů nikdy v boji neporazí.“
„Jooo!“ pokřikovala vomladina, ale Ulfův pohled je zchladil.
„Voni maj plachty, ale my máme vesla. Takže nasadíte bojovou rychlost, ať to do prdele nezdržujem.“
Protočily se mi voči a podíval sem se na rozedřený dlaně.
Kapitán si mýho pohledu všiml a pohrdlivě se ušklíbnul. Do prdele s tím.
„Jo a až tu kocábku doženem a budem chtět na palubu, budem mít problém. Jakej?“
Kapitánův pohled ještě spočíval na mě. Do hajzlu s ním.
Po chvilce přemějšlení sem konečně vyhrknul. „Vesla.“
„Joo, nejseš tak tupej jako mladej.“ zatlemil se a pak zvýšeným hlasem křiknul. „Takže vy všichni mladý paka (pořád se díval na mě, parchant) se přesunete na levobok, protože byste nestihli vyndat vesla včas! Pro ty nechápavý blbce zaútočíme pravobokem.“
Do teď sme byli rozložení rovnoměrně – aby naše chabý veslování nevotáčelo loď.
„Nemusím asi zdůrazňovat, že tentokrát musíte veslovat bez chyb, sračky líný. Jestli to někdo posere, nechám ho protáhnout pod kýlem,“ dodal jízlivě kapitán. V duchu sem poděkoval Górovi, že konečně nečumí na mě.
„No navíc máme výhodu. Sme tři zmoglavy. Při vlastním útoku jedna bárku zahákuje a pak ji zpomalí. Takže i jen s jednou stranou vesel ji doženem a přirazíme. Dokonce i s takovejma suchozemcema jako ste vy.“
Po chvíli ticha pokračoval: „Možná si myslíte, jaká bude slavná bitka. HOVNO. Jen válečný lodě maj dost vojáků, aby nám vůbec mohli vzdorovat. Většinou to prostě vzdaj, slezou se na přídi a nekladou vodpor. A my je samozrejmě nepobijem. Mezi pirátama je jasná dohoda, že vobchodní posádky žijou. Voni to zkusej příště zase a dovezou další kořist! Je to jasný?“
Zklamaně sme zabručeli. Vidina slávy a boje (po tom zkurveným veslování) se rozplynula.
„No a pokud se přeci jen pokusej vo vodpor, tak souboj lodí vyhrávaj lučištníci. Ty jejich se snažej zabránit abordáži a my pobít ty jejich a když nás naserou, tak jim složíme kormidelníka.“
„Abo-co?“ zeptal se jeden mladej.
„Zahákování.“ zakroutil hlavou Ulf nad tím, že neznáme lodní hantýrku.
„Jo a maj výhodu. Ta jejich tlustá bába má vysoký boky a prdel jako stará kráva. Takže budou vejš. Bacha na to, hlavně vy vlevo. Vás nekrejou štíty.“
No to je radost, ulevilo se mi.
„Ještě že máme pár fakt dobrejch střelců.“ ušklíbnul se Ulf.
A opravdu, asi deset chlapů jako hory – do kterejch bych to nikdy neřek – zvedlo svý dlouhý luky. Když zahlíd náš udivenej pohled, dodal.
„No neděláme to poprvý, že jo.“ a zasmál se.
„Jejich střelce budou krejt velkejma dřevěnejma štítama. A na to mam TOHLE.“ sklonil se a sebral z paluby monstrózní kuši. Šipka vypadala jako půl voštěpu. Ve vočích mu zaplály démonský vohně.
U Górovejch smradlavejch prdů, nechtěl bych tím dostat.
„No a teď koukejte veslovat, ať je brzo máme.“ dodal a vyrazil na příď.
Pod komandováním nevrlejch starejch sme se přeskupili a vopřeli do vesel.
Největší pakárna mýho života mohla začít…
Kdybych aspoň uměl veslovat, do řitě!!
Kormidelník nadával, Ulf řval a vypadalo to, že to nikdy neskončí. Hlavně to neposrat, pod kýl se mi nechce.

Pak začli létat šípy. Zahlíd sem, jak ruční balista Kostilama prostřelila dva chlapy.
ZA štítem.
Po nás naštěstí nikdo nestřílel. Nikdo nezbyl.

Posádka to podle vočekávání vzdala, ale já sem jen sípavě voddechoval a na útok na tlustou bárku ani nepomyslel. Jen jeden z nás mladejch zkusil vylízt na tu jejich zatraceně vysokou palubu. Pomáhal sem ho vylovit. Byl sem tak na dně, že sem ho za to ani nepraštil.

Další loď o několik dní později se ani nepokusila na tři zmoglavy střílet. Ale ujet se do prdele snažila. Proklínal sem moře…

Taková je ta sláva?
Pirátství stojí za hovno!
Doufám, že si aspoň na Taře kořisti pořádně užiju!