Pohřeb

Vracel jsem se z pastvin a přemejšlej vo životě. Vod tý bitky se Svenem uběhla ňáká doba. Naštěstí Einarův malej trik zůstal tajemstvím. Kdyby to prasklo, měl bych dost vostudu. Každopádně vod tý doby se to ve vesnici změnilo k lepšímu. Ne že by parchanti přestali bejt parchantama, Njal s Magnusem se snažili pořád dorážet, ale Olaf se na to vysral. Vyhejbal se mi. Byly i jiný buzny, co si chtěly zanadávat, ale málokdy sem po nich vyrazil. Uznávám, vobčas se to stalo, ale přeci nemůžu vyjít ze cviku. A musim říct, že i pár kluků se chtělo něco u mě naučit a jiný zase chtěli zkusit svou sílu v čestným boji se zuřivcem – tak mi občas říkali místo voblíbenějšího zkurvysyna.

Doma to ale nebylo vo moc lepší. Fotr mě zase nahnal na pastviny, že dospělost nic nemění a že musím hlídat jeho poprděný vofce. Že mu to dlužim. A to měl bohužel pravdu, krmit cizí dítě na Vysočině je záslužnej čin. Umrekovi sem pomáhal postavit boudu, aby s Breou měli kde hlavu složit ve svým. Tomu sem pomáhal rád.

Zenon ale trénoval boj s mečem i sekerou a štítem.

Vono totiž po tý mý mlátičce do Svena se to zase s Jezevcema ze Severu dost připosralo. Před několika zimama sme s nima vedli spor, kterej přesel do krvavý šarvátky. Sice sme vyhráli, ale padlo kupa dobrejch chlapů. Teď se hnala další bouře…

Když jsem uviděl vesnici, byl tam podivnej ruch. Před hodovní síní postávalo ňáký shromáždění. A po chvíli mi došlo, že sem byl na pastvinách moc dlouho, vono bylo po bouři a už se počítali mrtví. Běžel sem zjistit, co se stalo.

Naproti mi vyběhla malá Caen. Teda, už nebyla tak malá – byla z ní krásná, snad jen trochu hubená holka na vdávání, ale pořád sem ji tak říkal.

„Gimeeliii!“ křičela ještě z dálky. „Zenon je těžce ranenej.. Talan, Geir a pár dalších sou po smrti.“

„Co se stalo?“

„No, naši šli s obchodníma povozama na západ a Jezevci si tam na ně počíhali. Vyřítili se na ně, ale taky stříleli z luku. Zenonovi jeden šíp z břicha vytáhli, ale u toho druhýho se báli… A pak byla děsná řež… Sice sme zas vyhráli, ale zbylo jich tak málo.“ přerývaně vyprávěla zadejchaná sestřička.

„A do hajzlu!“ vodpliv sem si. Zenon byl trochu nevohrabanej. A dostat dva šípy hned na začátku boje, to fakt nasere. Hrdinství si většina z nás představuje jinak. Můžeš ňákou tu ránu koupit, ale sám jich máš třikrát tolik rozdat. A ne se složit na začátku boje. Stává se to, ale jak říkám, to fakt nasere.

„Táta zuřil a nadával vladykovi, že šlo tak málo bojovníků. Strčil do něj a Sigurd mu dal pěstí a vyrazil mu ňáký zuby. Pak toho nechali, protože se budou chystat pohřby a v lánað se to nehodí. Bude ho držet celá vesnice…“

„Zenon to zvládne, uvidíš.“ objal sem sestřičku a po chvíli ticha dodal: „Budu s vostatníma stavět mohyly, von nebude Umrek proti. Půst nebude nic pro něj.“

Dole ve vesnici bědovalo pár stařen a chlapi vykřikovali divoký slova pomsty. Ženský padlých celé bledé postávaly poblíž chladných těl a křečovitě držely plačící děti. Nikdy sem takovej pohled neviděl. Neplakaly, ale všim sem si, jak skřípou zuby. Válečnictví mělo i svý stinný stránky.

No aspoň zemřeli pěknou počestnou smrtí a budou se radovat v Górovejch síních, pochlastávat, žrát, vobcovat a chodit do pořádnejch bitev.

Zenon byl prvorozenej, fotrův nejvoblíbenější, dědic jeho poprděnejch vofcí. Asi proto fotr tak řádil. Naštěstí po tý ráně vod vladyky vodtáh, takže se mohla raněnýho ujmout Zenonova žena Lohcca. Měla břicho a nepříčetnej fotr moh bejt nebezpečnej.

Šel sem blíž. Podívat se na ty těla. Posekaný byly teda fest. Jejich pobíjený nebo kožešinový zbroje nemohly úderům vod sevjorana vodolat. Hluboké rány mokvaly černou sraženou krví. Ve tvářích měly divokej výraz spíš než bolest.

Takhle vypadá pěkná horalská smrt!

Zenon zasténal. Byl bledej jako vypraná vlna, zpocenej horečkou, ale klepal se zimou pod kožešinou. Nevypadal dobře, ale sevjoran má tvrdej kořínek.

Zenonův malej syn Talan začal fňukat. Chtěl sem ho potěšit a tak sem řek: „Táta bojoval dobře.“

Lohcca se na mě podívala a odsekla: „Kdybys tady raděj ležel místo něj ty, zuřivče. Tak rád se rveš.“

„Já bych šel hned, ale nikdo mě k pořádnýmu boji nepustí.“ odsekl sem naštvaně zase já.

Podívala se na mě, jako bych ji stál na noze. Pak se ke mně votočila zády a křikla, ať ho vodvezou domů, že kořenářka už je na cestě.

Nevim, co sem řek blbě.

Stál sem tam a odněkud se vynořil Umrek:

„Dobrý co? Pořádná řež. Akorát mě sere, že se nechali pobít, takhle.“

„V boji se umírá, když to de blbě. Prej sme ale vyhráli a to je důležitý.“

„Myslíš? Teď se s nima budem dvacet zim rubat v kolotoči krevní msty a nasranosti.“

„Vod kdy ti tohle vadí? Tebe přeci zajímaj ženský víc než boj.“ odpovědel sem.

„Nedělej, že to nechápeš, hovado. Když jich pochcípá tolik, tak starosta vyhlásí lanað pro celou vesnici…“

„ A ty si pár tejdnů nezašukáš.“ skočil sem mu do reči.

„Jo… Ani nažrat se a chlastat nemůžeš.“ zavrčel Umrek.

„Hele, neboj“ chytnul sem ho vokolo ramen. „Pomůžu s mohylama, aby to bylo dřív. Se šutrama to umim.“

 

Půst a stavění mohyl byl pěknej vopruz. Chlapi mluvili jen vo pomstě a byli věčně nasraný. Na Mohylový pláni fičel vítr a první sněhový přehánky voznamovaly příchod zimy. Když vítr hnal přes pláň mlhu, vypadaly starý hrobky porostlý trávou a bodláčím vobzvlášť ponuře. Práce to byla těžká, ale kamene tu bylo dost a všichni to už chtěli mít za sebou.

Trvalo to jen asi alden, pak přišel pohřeb. Válečníci dostali svý zbroje a zbraně, věci a šperky, aby mohli zaplatit vstup do Síní a džbánek kořaly, aby měli čím připít. Vchod se zarovnal šutrama a volchv ho zapečetil kletbou.

 

A pak nás čekala hostina v hodovní síni. Nejenom rodiny padlejch, ale celá vesnice ji pořádala a vzala to pořádně zvostra. Však taky měli půst všichni. Tentokrát se to ale nějak rozjelo. Dokonce i lakomej náfuka Njalův fotr zabil několik krav a přitáh pár soudků pálenky.

Seděl jsem vedle Umreka a poslouchal ty jeho kecy. Samozřejmě byl po chlastu pěkně veselej. Jeho hlas přehlušoval – aspoň hned vedle – bojový historky vožralejch válečníků.

„Tohle vyměklý lidi těžko pochopěj. Tyhle pohřební voslavy!“

„Kolik znáš lidí?“ popíchnul sem ho.

„Dost, ale tady jde vo … no vo podstatu.“ těžko hledal slova. Přemejšlel sem, kde se v něm brala ta přemejšlivá povaha, to snad ani není děcko toho primitivního fotra. No, možná pozůstatek ňáký podobný voslavy, často se to dost zvrhlo a pokud se fotr někde vožral jako to prase a zůstal ležet pod stolem…

„Jasně, slaví se, že se zasejc někdo z Ellirinnbjörnů dostal do Górovejch síní. Tam si chlastá, tak to se musí pořádně voslavit s ním.“ odpovědel sem.

Umrek se zasmál a pořádně si přihnul.

„Vy myslíte jen na ten boj a jak dobře chcípnout… Ale podívej, slavit se musí. Smutek vem Khar, stačilo hladovění v postě. Život je dost tvrdej a krátkej na to, aby se někdo trápil. Kdo ví, kdo zase nepřežije zimu, příští šarvátku.“

Zase si přihnul, raději sem mu vzal chlast.

„Brea bude radějc, když k něčemu budeš.“

„Jasně brácho, to máš recht, zasranej půst.“ zasvítily mu voči.

„A ty se jako chceš vožrat jako dobytek? Chceš na ní zapomenout?“ obrátil se na mě.

„Vadí ti to snad? Na voslavě se má chlastat!“ zamračil sem se na něj.

„Vole blbá, jdeš na to úplně blbě. Kdybys nebyl pořád nasranej na celej svět, tak by ti došlo, co máš dělat.“

Chystal sem se rozpřáhnout, že mu jednu vrazim, ale pak mi došlo, že tenhle to se mnou myslí dobře.

„Takže konec vožírání a čumění do blba, rozhlídni se.“ ukázal významně rukou tam, kde byly holky z vesnice. Podařilo se mu vyčórovat naši kořalu a mrsknul ji do vohniště. S hlasitým zasyčením vzplála jako padající hvězda, ale v tom slavení si toho jen málokdo všimnul.

„Holky, krásný, ale žádná si mě nevezme.“

„Kdo tady mluví vo svatbě? Sem snad nějaká zkurvená dohazovací baba?“

V tej chvíli mi to začínalo docházet.

„Hele vole, a co vdovy? Podívej se na ně, potřebujou zapomenout. Uplně jako ty. Něco tě naučej.“

Dobře, tak TOHLE mi teda nedošlo, snad do něj vjel sám Khar. Pravda je, že vdovy dlouho samy nezůstavaly. Ani nemohly, tvrdej život se bez chlapa zvládnout nedal – navíc s děckama. Bylo dobrý rychle zapomenout… Na voslavách bejvalo vše dovoleno.

„Ty furt toužíš bejt tím válečníkem…“ ukázal na vysokou zrzku, která zůstala po Silfraharrovi. Většina chlapů mu ji dycky záviděla.

„Válečníci maj nejlepší ženský..“ řek sem popravdě.

„To sem nemyslel, válečnící chcípnou, ale ženský zůstanou. Musíš dycky na život koukat z tý lepší stránky.“

„Tahle je… pro začátek … dost divoká“ odpovědel sem.

„Pro začátek“ rozchechtal se Umrek. „Joo, tohle už je lepší.“

„A co Lena?“ ukázal sem na menší černovlásku s černýma očima. Měla sice dvě děcka, ale postavu by ji mohly závidět i mladý holky.

„Joo, tak ta je úžasná, troufáš si, brácha.“ pokýval hlavou Umrek. „Na mě málo prdelatá, ale zase se říká, že je taky pěkně divoká.“

Pak se na mě zadíval. „Takže ty jeden zkurvenej rváči, ukaž, že tu nejsi jen vod toho, abys dostával přes hubu … no dobře, abys někomu rozbil klapačku (asi zahlíd moji pěst…), ale předveď, že seš chlap. Tomu jejímu blonďatýmu vocasovi vůbec nejsi podobnej, to se taky hodí.“

Trochu sem zalapal po dechu. Nějak se to zvrhlo.

„Bude tvoje ještě dneska, nebo u mě nejsi chlap. Než ti ji někdo vyfoukne.“

No, tak chlapem sem v Umrekovejch vočích zůstal, měl jsem ji ještě tu noc. A pak mnoho dalších. A nejen tuhle šikovnou nádhernou potvoru…

Zima byla dlouhá.

Jak by řek Umrek, všechno zlý je k něčemu dobrý.

12 komentářů u „Pohřeb“

Napsat komentář