Pohřební zvyklosti na Asterionu

Smrt je přirozenou součástí života každé bytosti také na Asterionu.  Tento článek si  proto klade za úkol osvětlit, jak nakládají se svými zemřelými různé asterionské národy, jak to souvisí s jejich posmrtnými představami a jaké zvyky při pohřbu zachovávají.

Lidé ze Čtyř království

Není od věci začít rovnou těmi, kteří nám jsou nejbližší  – s lidskými národy Asterionu a především s obyvateli Čtyř království, Plaveny a jejich kolonií. Tyto národy, ač jsou jim vlastní vzájemné rozepře, mají stejný kulturní základ, který stále určuje jejich chování, zvláště pak v duchovní sféře. Takže můžeme trochu zobecňovat a pohlížet na ně v této oblasti jako na jeden kulturní celek.
Mrtví se  v těchto lidských královstvích  pohřbívají do země, která je hájemstvím bohyně Mauril. Mrtvý je oblečen pouze do prostého pohřebního roucha (podobného dlouhé bílé košili), přes obličej je mu přetažena síťka (symbolický Maurilin závoj, který je prostředníkem přechodu do další  roviny – Stínového světa a poté Vnějšího světa)  a nakonec je uložen do obdélné jámy. Často se mrtvému na hruď ukládá kámen, aby se duše lépe odpoutala od těla. Ve Čtyřech královstvích není příliš  časté pohřbívání do rakví, nicméně  se tato zvyklost  pomalu  rozšiřuje po Asterionu. Říká se, že snad z Umrlčího království.
Po zahrabání jámy je hrob označen buď stlučeným tzv. arvedanským křížem (prostý kříž, jehož dvě stejně dlouhá, navzájem kolmá ramena představují Stínový svět a přírodní úroveň,  šikmé břevno pak přechod duše mezi světy, nebo kamenným náhrobkem se jménem mrtvého a rytinou arvedanského kříže (ten u lidí ctících Sedmnáctku nesmí chybět). Celý tento rituál je veden Mauriliným knězem, který ovládá všechny modlitby a další náležitosti pohřbu, kupříkladu  obřad, který zabrání případnému zneužití těla pro nekromantické účely. Po smrti člověka se v kultuře Čtyř království několik dní, nejčastěji právě jeden alden, drží smutek, který se týká nebožtíkovy rodiny, a po měsíci a pak po jednom roce je tato osoba připomínána a je jí věnována rodinná modlitba.
Posledních několik desetiletí se mezi bohatými objevuje snaha o napodobení nákladných arvedanských pohřbů.  Arvedané si zřizovali velké, často rodinné hrobky, zabezpečené pevnou branou a zpravidla nějakými mechanickými a kouzelnými pastmi. Tyto hrobky stavěly na odiv  zámožnost svých majitelů a zároveň chránily bohatství darů, které si s sebou  mrtví  nesli na onen svět. Hrobka  zahrnovala  několik místností, z nichž každá měla svůj význam v zádušním obřadu. Poslední  prostorou  byla přímo pohřební komora, kde mrtvý spočíval na vyvýšeném katafalku uzavřen v kamenném sarkofágu, věrně kopírujícím nebožtíkovu velikost a svou výzdobou také jeho fyzickou podobu.

Seveřané

Severšťí bratranci mají jako vždy několik zvláštností. A jelikož netvoří jeden národ, ale každý kmen samostatnou komunitu, jsou i pohřební zvyky různé. Jen jednu věc mají společnou. Vždy záleží na zámožnosti mrtvého, tedy jakou  moc a jaké bohatství na shromáždil během svého života.
Chudý může být pohřben například pouze s jediným nožem – bohatá osoba mohla být pohřbena s mnoha každodenními i přepychovými věcmi.
Běžní seveřané bývají pohřbíváni se svým každodenním pozemským majetkem – zemědělskými nebo řemeslnickými nástroji, kuchyňskými potřebami a věcmi osobní hygieny. Mrtvá osoba byvá obvykle rovněž vybavena jídlem a pitím na cestu do posmrtného světa. Někdy jsou mrtví pohřbeni v člunech nebo lodích, jiné hroby jsou vyznačeny na povrchu uspořádáním vztyčených kamenů do tvaru lodi (především v přímořských oblastech). Někdy jsou seveřané pohřbeni v dřevěných komnatách; další v oválných, kruhových nebo v pravoúhlých jámách. Zámožné ženy či princezny, obzvláště v rovinatých vnitrozemských oblastech, často pohřbívali ve vozech.
Mnohé kmeny se drží zvyku pohřbívat mrtvého žehem na pohřební hranici a potom zakopat zbytky kostí, popelu a dřevěného uhlí, často v jednoduché hliněné nádobě pod nevysokou mohylu. Barbarských válečník bývá pohřbíván se svými zbraněmi, obvykle s mečem, kopím, štítem a válečnou sekerou. V mnoha případech nebožtíka doprovázíjeho kůň nebo psi. Jindy – což nám připadne jako barbarský a krutý zvyk – může být obětována další osoba, aby dělala mrtvému doprovod v posmrtném životě (aby mu například dolévala číši v síních Gora). Obětovanou osobou bývá obvykle manželka či někdy několik otrokyň. Existují případy, kdy jsou ženy provdány za mrtvého náčelníka kmene či velkého hrdinu a pohřbeny za živa  v kamenné mohyle.

V článku použitý materiály z Pohřební zvyklosti na Asterionu – o pohřbívání, s ním spojených rituálech a zvycích (Dech draka 3/2005; Zdeněk Beneš)

Napsat komentář