Pokročilá magie (7.zápis)

Moje dětský představy o tom, co jsem schopnej vydržet, se poslední dobou otřásají v základech. Zjistil jsem, že nejlepší je, když ráno hned po probuzení nabírám Sílu podle Pai Meie, před obědem a znova před večeří rituálem Krve. Démon Aškaršah (ten, co jsem ho tenkrát málem utopil, když trochu hloupě přijal podobu Jorunn) už je víceméně můj přítel – aspoň do té míry, že se mě nesnaží zabít častějc než jednou, nanejvýš dvakrát za alden. Dopoledne s ostatníma cvičíme jako dosud boj s holí, ale nedávno Pai Mei usoudil, že jsem už dost pokročil, aby mě začal zasvěcovat do tajů transformační magie. Naprosto mě to pohltilo, až do té míry, že dlouho do noci nacvičuju gesta a slova moci, prohrabuju se svitkama a probírám to s ostatníma, nejvíc s Muriel. Právě díky téhle posedlosti učením jsme se docela sblížili, i když ne tolik, jak si patrně myslí Zlomený Šíp. Pročítáme knihy a svitky popisující nejrůznější zvířecí druhy; já nakonec zvolil podobu horské pumy (té, co zabila Keru) a orla, ona sokola.

Předevčírem se mi poprvý povedlo transformační kouzlo. Vybral jsem si podobu orla a myslel si, že se hned proletím. Jak sem jen moh’ bejt tak blbej? Dva dny mi trvalo, než sem zvládnul základní pohyby nutný pro lítání. Dneska odpoledne sem se vydal s Muriel ven, cvičit.

Zkusil jsem to první. Je to dost divnej pocit, tahle transformace (možná se divíte, kde jsem to slovo sebral. Naučila mě ho ta mrňavá elfka. Vůbec má na mě nezdravej vliv). Vždycky jsem chvilku dezorientovanej (tohle slovo mám taky od ní), musím si kapku zvyknout na křídla a pařáty a tak. Hned napoprvé se mi to povedlo, sice ne moc dobře, ale přece. Poskočil sem, zamával křídlama a vzlítl. Dneska to konečně docela šlo. Našel jsem si teplej, stoupavej proud vzduchu a držel se v něm, dokud jsem nebyl tak vysoko, jako ještě nikdy. Napadlo mě zkusit si střemhlavej let, tak jsem se spustil dolů a užíval si tu neskutečnou rychlost.

Konečně mě napadlo roztáhnout křídla a začít brzdit. Měl sem pocit, že si je vyrvu z kloubů, ale nakonec jsem let vyrovnal daleko výš, než sem si myslel, že se mi povede. Trochu zklamaně jsem začal zase stoupat. Nabral sem většinu původní výšky, když na mě Muriel začala divoce gestikulovat. Co má za problém? Najednou mi to došlo. Přitáhnul sem křídla k tělu a začal padat jako kámen k zemi. Ještě, že chtěla jít k tomu jezírku. Lehce sem upravil směr a padal přímo do vody. Křídla sem roztáhnul až nechutně pozdě, ale stejně sem se v půlce brzdění proměnil zpátky – to když mi vypršelo kouzlo. Náraz byl strašlivej. Ztratil jsem vědomí.

Něco mě lehce štíplo do tváře. Zamrkal sem a pokusil se usmát, ale i tak mi přistála další facka, řekl bych, že největší, na jakou se ta křehule zmohla. Malátně sem zvedl ruku, abych zarazil další pokusy mě probrat, ale jen sem ji nechtěně srazil na zadek do trávy.

Byl sem na břehu, mokrej jak myš. Podle toho, že ona taky, pro mě skočila do vody. Není mi jasný, jak mě dokázala dotáhnout na břeh, při našem váhovým rozdílu, ale zřejmě nějak jo.

„Díky,“ zachraptěl sem. Jako by na to čekala, vstala, prohodila něco o idiotských, tupých barbarech a odkráčela. Překulil jsem se na všechny čtyři a pokusil se vstát. Místo toho jsem začal vykašlávat vodu, hnědou a hnusnou.

Když jsem dorazil k mistrovu domu, potkal jsem ji už převlečenou a suchou. Tvářila se, že mě nevidí, tak jsem zmizel do svýho pokoje. Svlíknul jsem se a pokusil se najít něco použitelnýho, co bych mohl vzít na sebe. Najednou to na mě sedlo, roztřásly se mi pazoury a musel sem si sednout na pryčnu. Málem sem se zabil. Jen proto, že sem zapomněl na jeden ze základních principů fungování magie. Na to, že každý kouzlo trvá jen omezenej čas. Strašně sem si potřeboval odskočit. Z ničeho nic. Málem sem to nestih.

 

Elfka se od téhle příhody chová, jako bych vůbec neexistoval. Zjistil jsem, že mi to trochu vadí, ale moje osobní pocity nejsou důležitý. Pod osobním vedením Pai Meie jsem začal cvičit svoji druhou podobu, horskou pumu.

Plížení lesem je docela obtížný. Pai Mei si vždycky sedne a já se k němu musím plížit tak, aby si mě všimnul teprve v okamžiku, kdy mu začnu funět za krk. Taky mě učí lovit, to mě baví o dost víc, i když to spolu hodně souvisí. Podle něj je načasování stejně důležitý jako volba způsobu útoku. Opakuje mi to pořád dokola. Největší radost mám, když jsem na stromě a sleduju, jak pode mnou prochází Muriel nebo Zlomenej Šíp.

Když jsme u toho, nedávno jsem zjistil, kam se Muriel chodí koupat. Už jsem párkrát nahou elfku viděl – jak Uzuri, tak i Zeldu – ale přiznávám, že když sleduju koupající se Muriel, dokonce i v těle pumy cítím určitý napětí. Samozřejmě je to nesmysl. Mezidruhový partnerství sice výjimečně existuje – dokonce i u nás v Kilmoracku byla jedna elfka – ale vím dobře, s jakým pohrdáním se elfové obvykle na sevjorany dívají. Po něčem takovým určitě netoužím.

6 komentářů u „Pokročilá magie (7.zápis)“

Napsat komentář