Povídka „Cesty“ od Jan Č. Galeta

„Ale proc jdeme tudy?“ zeptala se.
„Pro  ten  pocit.  Podívej,  jak  je  tady  krásne,“  odpovedel  Vratko  s úsmevem  na  Drevicinu
otázku,  na  nic  necekal  a  vyrazil  rychlým  tempem  do  prudkého  kopce.  Dívka  si  jen
povzdechla. Vedela, že když se Vratko jednou rozhodne, nic s ním nehne. Vydala se tedy za
ním.
Kráceli kamenitým korytem potucku, které se hluboce zarezávalo do svahu. Nad nimi se mezi
zelenou klenbou modralo nebe a pod nohama  jim bublal malý pramínek, menící se za dešte
v divokou reku, plynoucí do Y’bu. Když se nad tím Drevica zamyslela, tak tady opravdu bylo
pekne, ackoliv ona nikdy nebyla ten typ, který by obdivoval krásy prírody.
Z Tune, casté zastávky karavan a její rodné vesnicky, vyrazili predevcírem. Pustili se po stope
karavany, která vyjela o tri dny dríve, a aby ji dohonili, šli touhle zkratkou. Ale proc se za ní
vlastne  vydali?  Pro  ten  pocit,  kvuli  penezum,  aby  poznali  svet.  Více  než  tyhle  neurcité
odpovedi Drevica z Vratka za ty dva dny nevypácila. Co se s ním vubec stalo? Dríve byl tak
upovídaný, že  nezavrel pusu celé  hodiny. A  ted  porád mlcí  nebo  si  neco  tiše  brumlá.  Jiste,
cástecne  chápala  jeho  pohnutky  a  plne  s nimi  souhlasila.  Pridají  se  ke  karavane,  aby  si
usnadnili cestu, a dojdou s ní až daleko k západním  horám, kde  je pro schopné  lidi  spousta
šancí,  jak  rychle  a  jednoduše  zbohatnout.  Jenže  proc  z Tune  vyrazili  tak  narychlo? Mohli
prece pockat na další karavanu a ne se honit za tou, co jim ujela. Podobné otázky a myšlenky
se  jí honily  hlavou od doby, kdy se dali na cestu. Ale presto šla s ním. Nechtela navždy žít
v malé zapadlé vesnicce na okraji divociny. Jako vetšina lidí toužila po necem víc, po necem
lepším. A Vratko s tímhle svým nápadem vypadal, že by to mohl uskutecnit. Krom toho byla
pro každou bláznivinu,  kterou Vratko navrhnul. Horoucne ho milovala. Znali  se  sice  teprve
puldruhého mesíce, ale to bohate stacilo, aby ošlehaný bojovník zapusobil na mladou lovkyni
a  získal  její  srdce.  Na  chvíli  zastavila,  aby  se  vydýchala  a  otrela  pot  z cela.  Tábornické
vybavení, co nesla, rozhodne vážilo dost a kdo ví, jak daleká štreka je ješte ceká?
***
Když si všimnul, že Drevica odpocívá, zastavil se taky a napil se trochu vody z mechu. Díval
se na svou prítelkyni a obdivoval ji. Byla krásná, mladá, chytrá a milovala ho. Vše, co si chlap
muže prát, možná dokonce víc. Jenže na ni ušil boudu a dost ho to žralo. To byl také duvod
jeho  málomluvnosti.  Své  svedomí  ale  uklidnoval  tím,  že  jinak  by  to  nešlo.  V Tuni  už  by
dlouho  nevydržel. Hrál  tu maškarádu  celkem  dobre. Ochránce  karavany,  co  si  dává  chvíli
pauzu a utrácí vydelané peníze. Jenže stráže už po nem po ocku pokukovaly, a to není nikdy
dobré. To  jen kvuli  ní  tam  vydržel  tak  dlouho,  vlastne mnohem déle, než puvodne  chtel. A
když  ji  konecne  premluvil  k odchodu,  vypadli  pryc.  Namluvil jí,  že  dohoní  tu  karavanu,
dojdou do Údolí drahokamu, zbohatnou a usadí se po návratu nekde v Zámostí nebo v Porící
Durenu.  Smutne  zavrtel  hlavou. Lhal  jí,  ale  když  se  to  vezme  kolem  a  kolem,  tak  zase  ne
úplne.
***
Sedeli u ohne a tiše sledovali, jak plápolá. Drevica položila hlavu na Vratkovo rameno.
„Co je s tebou?“ zeptala se nežne, starostlive. Podíval se na ni svýma hnedýma ocima a jemne
se usmál. Jizva na pravé tvári se mu podivne zkroutila.
„Ale  nic. Mám  trochu  starosti. Myslel  jsem,  že  tu  karavanu  doženeme už  dnes. Snad  jsem
neztratil správný smer.“ Lež, lež, lež. Zylovy koule, už zase jí lžu. To si prece nezaslouží. Ale
jde to tak lehce. V myšlenkách se proklínal i obhajoval zároven. Pohladil jí po tvári a políbil,
aby umlcel její otázky. Milovali se pod hvezdami, za zvuku noci, jako už tolikrát a ohen jim
mezitím vyhasnul. A ac poté vycerpáni ulehli ke spánku, usnula jen Drevica.
Vratko  trpelive  pockal,  dokud  si  nebyl  opravdu  jistý,  že  jeho milá  spí.  Pak  opatrne  vstal,
prikryl ji dekou a tiše vyrazil do lesa. Mel schuzku s muži, které znal dlouhá léta. Byl s nimi v
Derteonu,  živil  se  s nimi  na  Durenské  ceste  i  Trpaslicí  silnici.  Odevšad je vyhnali, a tak
Vratko vybral nové místo. Pahorkatina M’gwaya a Nekonecná cesta se zdály být stejne dobré
jako  kterýkoli  jiný  kout Tary. Pracovat meli  zacít už pred mesícem,  jenže on  v Tuni potkal
Drevicu  a  zdržel  se,  dokud  to  šlo.  Doufal,  že  najde  odvahu  ríci  jí  o  sobe  celou  pravdu.
Nenašel. Proto ji vzal s sebou a doufal, že se rozhoupe a vysvetlí jí to cestou. Jenže ted vedel,
že to opet nedokáže. Nezbude, než to nechat na osudu a prát si, že mu bude naklonen.
Hustým porostem, spíše bušem než lesem, ušel asi tri míle, když konecne dorazil k cíli. Ohen
z tábora jeho druhu lákave žhnul a zval jej do jejich spolecnosti.
***
Nazpet k Drevici se vrátil až se svítáním. Slunce se ztežka hrabalo pres obzor a ptácci zpívali
jemne a ciste,  jako samotný  vítr. Jeho milá netrpelive  sedela na bobku u vyhaslého ohnište,
všechny veci sbalené, a vyhlížela ho. Když ho spatrila, jak mašíruje s kotoucem vycházejícího
slunce v zádech, rozbehla se k nemu a padla mu kolem krku.
„Kdes byl?“ vyhrkla na nej, když jí objímal. „Mela jsem o tebe strach.“
„Byl  jsem pro snídani,“ usmál  se a vytáhl z tlumoku uloveného horského králíka. „Nebo by
moje princeznicka radeji chtela být hladem?“
Zeširoka se na nej usmála. Náhle jako by byl zpátky ten starý Vratko. Ten, do kterého se tak
bláznive zamilovala.
„Klidne bych byla hladem, kdybys me nevydesil tím, žes tu nebyl, když jsem se probudila,“
rekla mu naoko vycítave a pak s úsmevem dodala: „Ovšem králíka beru jako dobrou omluvu.“
***
Karavanu  dohnali  téhož  dne  k veceru,  jakmile  slunce  na  západe  zmizelo  za Nekonecnými
horami  a  ponorilo  se  do  Thalionova  oceánu,  aby  pod  zemí  proplavalo  zpet  na  východ a
odpocalo si od celodenní práce v chladných vodách. Obchodní výprava to byla malá, jen osm
vozu,  osm  vozku  a  osm  opešalých  strážcu. No, a  samozrejme  její  vudce  a majitel. Kupcík
z Erinu jménem Vojciech Warnowski.
Všechny  je  sice  notne  prekvapili,  když  se  vynorili  z lesa  prímo  uprostred  jejich  tábora,  ale
prijati byli dobre a prátelsky. Prece jen, sedmnáct mužu se necítilo ohroženo dvema poutníky
a  jejich  vudce  byl  natolik galantní,  že považoval za prirozené poskytnout ochranu a pomoc
mladé dívce.
„Bude  mi  nevýslovným  potešením  vás  prijmout  do  své  malé  výpravy,  pane  Bogici,“  rekl
Vojciech Vratkovi. „A vaši paní rovnež,“ dodal s hlubokou úklonou. Rec a chování erinských
bývají casto dvorné a plné kudrlinek, nekdy až k nesnesitelnosti.
„Mec se hodí vždy a jemné rucky paní Drevice snad obcas také priloží k dílu a obštastní nás
nejakou pochoutkou po tech, odpustte to slovo, šlichtách, co si varíme sami.“
„Dekuji  pane  Vojtici,“  rekl  Vratko,  užívaje  danérské  podoby  kupcova  jména.  „Jsem  vám
zavázán  a  snad  nekdy  i  já  budu  mít  príležitost  pomoci  vám,“  dodal,  snaže  se  napodobit
erinský zpusob mluvy, což se mu moc nedarilo. Vedel však, že svuj dluh splatí již zítra, a to
jej hrálo na srdci. Nerad zustával nekomu neco dlužen. Tuze nerad.
***
Tu noc spali na voze a milovali se tak divoce, až se celý trásl a vrzal. Oba se smáli, když si
predstavili,  jak  závistive  na  vuz  museli  hledet muži  z karavany.  Chvíli  si  ješte  povídali  a
zatímco  Drevica  mluvila  o  minulosti,  Vratko  básnil  o  budoucnosti  a  pro  jednou  se  mu
vyhnuly výcitky svedomí i tíživé myšlenky. Usnuli s pocitem dokonalého štestí a blaženosti a
sladké sny, které se jim zdály, je vubec nevarovaly pred krutým svetem zítrka.
***
Prišlo  to  náhle  a  necekane. Karavana  jela  úzkou  souteskou,  jejíž  strmé,  ale  nevysoké  steny
byly huste porostlé krovím a stromy, když se ozvalo neprirozené zasvištení, které ale málokdo
zaznamenal.  Ovšem  to,  že  strážný  Tratomir,  jedoucí  na  kozlíku  prvního  vozu,  padl
s hevrenským  šípem  v oku  pod  kola  vozu,  se  prehlédnout  nedalo.  Než  kdokoli  z karavany
stacil  neco  udelat  nebo  se  dokonce  jen  vzpamatovat,  vyrítili  se  na  ne.  S krikem  vyskocili
z lesa na svazích soutesky. Byli ctyri a byli rozdílní jako samy živly.
Cerný belovlasý elf z Rychlých dun divoce a  ladne pritancil mezi vozy,  jeho široký  zahnutý
tulvar opsal úsporný oblouk a zakousl se do trupu jednoho z vozku. Streva vyhrezla na kozlík
a  pomalu  se  svezla  na  zem,  následována mrtvým  telem. Elf  se  smutne  usmál  a  zaútocil  na
strážce, který sedel na tomtéž voze.
Hevren  zrejme  zanechal  svuj  luk v  lese,  protože  nyní  útocil  bojovým  kladivem  s malou
hlavicí na dlouhém okovaném topurku. Odvážne  se pustil do boje se dvema strážci, kterí už
stacili  seskocit  z vozu  a  postavit  se  útocníkum.  Jednomu  z nich  promáckl  hrdlo  úderem
kladiva dríve, než souboj vlastne zacal, a druhého zatlacil sérií rychlých výpadu k postranici
vozu.
Mohutný  severský  barbar  s dlouhými  rusými  vlasy, svázanými  do  dvou  copu, a  bohatým
vousem  ze  sebe  vydal  takrka  nesrozumitelný  výkrik  ve  své materštine,  roztocil  nad  hlavou
dvoubritou sekeru a roztal jednoho ze strážcu vejpul jako kosa stéblo trávy.
Nejzvláštnejší byl ten ctvrtý. Postarší muž v promácklém a poškrábaném rytírském hrudním
plátu, se zdobeným mecem a štítem, na kterém se skvel had zakusující vlka.
„Hadodolí! Hadodolí!“ vzkrikl a vrhnul se na strážce. Mec jednoho z nich se neškodne odrazil
od  rytírova  pancíre  a  pán  z Hadodolí  utal  ruku,  která  úder  vedla. Rychle  dorazil  skucícího
muže a napadl dalšího.
***
Drevica prekvapene  hledela na to hruzné predstavení, a teprve když ten statný barbar máchl
svou  sekerou, došlo  jí, že  jsou prepadeni. Rychle vytasila  svuj  lovecký  tesák, pripravena  se
bránit a ocima hledala Vratka.
,,At se mu nic nestane,“ zaprosila bohy.
***
Vratko  vytasil  svuj mec  a  pomalým,  klidným  krokem,  jako  by  snad  vukol  nej  neprobíhala
divoká rež, se vydal k Vojciechovi Warnowskemu. Kupcík poskakoval po voze s kuší v ruce a
když uvidel Vratka, viditelne se mu ulehcilo.
„Ted vám mužu splatit svuj dluh, pane Vojtici,“ rekl Vratko vážne a Erinan, jako by vycítil,
že je neco v neporádku, sebou trhnul.
„Budete  žít,“  dodal  Vratko  a  pretáhl  Vojciecha  plochou  cepele  po  hlave.  Kupec  se
v bezvedomí svezl z vozu na zem.
***
Drevica to sledovala jako ve snách. Její mysl se hned dovtípila, jak se veci mají, ale  srdce to
znacnou  chvíli  odmítalo  prijmout.  Stála  jako  primrazená  a  krecovite  svírala  svuj  lovecký
tesák.
***
Vratko prekrocil bezvedomého Vojciecha a vylezl na vuz.
„Jsem Vratko Bogic a toto jsou moji Ztroskotanci!“ vzkrikl sebevedome. „Jde nám jen o váš
náklad, ne o vaše životy. Vzdejte se a budete žít.“
Boj  na  chvíli  ustal,  Ztroskotanci  dali  žoldnérum  šanci  si  vše  promyslet.  Cas  jako  by  se
zastavil. Tíživé  ticho  prerušilo  až  zadrncení  tetivy  a  náraz. Alamir,  bývalý  pán  z Hadodolí,
ztežka klesl na kolena. Jeho zbroj zarincela. Podíval se na šipku, trcící mu z hrudi, a poté na
vozku,  který  ji  vypálil. Vyplivl  chuchvalec  krve  a  zemrel.  Težko  ríci,  jestli  vozka  vypálil
úmyslne  nebo mu  jen  nervozitou  ujela  ruka. Každopádne  ale  tou  strelou  bylo  receno  jasné
„Ne!“ Vratko zareagoval  jako první, priskocil k vozkovi a  setnul mu  hlavu. Boj  se  rozhorel
nanovo.
***
Drevica se neverícne dívala, jak vozkova hlava dopadá na cestu, kutálí se a obaluje prachem.
Dívala  se  také  na Vratkuv  zkrvavený mec  a  svému milému  do  tváre,  kde  videla  jen  kruté
odhodlání. Oci se jí zamlžily slzami. Otocila se na pate a rozbehal se k lesu.
***
Vratko odrazil útok strážného a všiml si, jak Drevica mizí mezi stromy. Provedl rychlý výpad,
kopl protivníka do bricha a ten padl nazad, cekaje na poslední ránu, která nepadla. Vratko se
zoufale rozbehl za svou milou.
Nevidel  už,  jak  Banuerovi,  mrštnému  a  tichému  hevrenovi,  který  dokázal  císt  stopy  jako
nikdo jiný, roztríštila šipka z kuše hlavu tesne poté, co propíchl dalšího protivníka.
Nevidel, jak svalnatý a hlucný barbar Gleb Golosovic zabil dva vozky jedinou mocnou ranou,
ale pritom  svou ohromnou  sekeru zasekl do postranice vozu tak  hluboko, že než  ji  uvolnil,
zabil ho zezadu jeden ze strážcu.
Nevidel  ani,  jak Kemwe,  elf  s pokožkou  jako  dhanga,  rozsekl  svým  tulvarem  krk  strážce  a
poté bricho vozky, ani jak vzal pred presilou nohy na ramena.
Videl jen Drevicu utíkající pred ním. Videl ženu, kterou miloval a které tak krute lhal. a nic,
ani  smrt  jeho  nejbližších  prátel,  kterí  mu  po  dlouhá  léta  byli  rodinou,  pro  nej  v tu  chvíli
nemelo význam.
***
Píchalo  ji  v boku a docházel  jí dech. Odplivla  si, ale  lepkavé  sliny  se  jí zachytily  na  svetle
zelené  tunice. Utíkala.  Pryc  od Vratka.  Pryc  od  lháre,  vraha,  lupice  a muže,  kterého  tolik
milovala. Vše, co jí ríkal o své minulosti, byla lež. Proc? Mel jí ríct pravdu, pochopila by to.
Nebo  ne?  To  je  ted  ale  jedno. Místo  pravdy  lhal  a  setnul  hlavu  tomu  muži  a…  Prudce
zastavila,  protože  zeme pred  ní  rázem  koncila.  Stála  na  vysokém  srázu,  hledela  dolu  do
kanonu a težce dýchala. Otocila se a prekvapením sebou škubla. Vratko. Krácel k ní, pomalu,
zkroušene. Pozvedla tesák a vykrikla.
„Jdi pryc!“
Nešel, místo toho se k ní stále blížil.
„Nechci ti ublížit, ale  jestli se nezastavíš, tak te bodnu,“ rekla  slabým, tresoucím  se  hlasem,
slzy jí tekly po tvári.
Ale on se nezastavil. Ustoupila o krok, a pak o další. Úplne zapomnela, že je na kraji propasti.
Další  krok  zpet,  noha  nenašla  oporu  a  Drevica  spadla.  V rychlém  sledu  videla  Vratkuv
zdešený oblicej, modré nebe a mraky roztodivných tvaru. Naráz s ní neco škublo. Za kotník ji
pevne  držela Vratkova pravice a  válecník  napínal všechny  svaly, aby dívku  vytáhnul  a  sám
nespadl. Tesák zazvonil o skálu padesát sáhu pod nimi.
Padla mu  do  náruce,  trásla  se  a  plakala. Hladil  ji  po  vlasech  a  utešoval  slovy,  která  chtela
slyšet.
***
Kemwe  vybehl z lesa a  rychle zastavil. Vratko  stál kus pred  ním a objímal  se  s tou  dívkou.
Jeho cerná tvár se rozjasnila úsmevem.
„Vratko,“ rekl tiše.
Jeho  prítel  chytil  polekane  jílec mece  a  otocil  se. Když  uvidel,  že  je  to Kemwe,  nahlas  si
oddechl, pustil Drevicu a šel k nemu. Neverícne si prohlížel elfova zranení. Kemwe prikývl.
„Prohráli jsme, Vratko. Ostatní jsou mrtví.“
Vratko se otocil, jako by tomu nechtel verit, a uprel pohled na svou milovanou.
Drevica  videla,  že  pláce. Pro  ty  bandity,  pro  své  prátele. Nejspíše  jediné,  jaké mel. Neboj,
Vratko, neboj. Ted máš me, rekla mu v duchu a chtela ho jít obejmout. Nestihla to. Když byla
od Vratka na dva kroky, vpadli na paseku tri žoldnéri s meci, dva vozkové se sekerami a jeden
vozka dokonce s kuší.
***
Kemwe, který to cekal, jen unavene pozvedl svuj tulvar a zaujal šermírský postoj.
„Utecte!“ krikl na Vratka a Drevicu. „Dokud je cas!“
Ano, pojdme Vratko, prosím. Žadonila v duchu Drevica a natáhla k nemu svou ruku.
Vratko na ni  hledel. Zastavil se pro nej cas. Rozhodoval se. Má odejít se svou milou pryc a
ponechat  tu  Kemweho,  aby  padl  hrdinskou  smrtí  a  obetoval  se  za  ne?  Nemuže,  vždyt
zpusobil  smrt Gleba, Alamira  i Banuera. Kdyby  neutekl,  vyhráli by,  byl o  tom presvedcen.
Ale ztratil by Drevicu. Predtím se rozhodl okamžite. Opustil své druhy a nechal je pobít. Má
to udelat i Kemwemu, zvlášt když mu to sám nabídl? Bohové, život je krutý!
***
Drevica videla, že Vratko neví, co delat. Nerozhodnost se mu zracila v ocích, zrudlých od slz.
Pak pozvedl  hlavu a  slzy  si otrel. Rozhodl  se. Usmál  se  na  ni, poslal  jí  vzduchem  polibek,
otocil se k ní zády a tasil svou zbran. Boj zacal.
***
U’kemwe’wamba,  elf z poušte Mar’nub,  roztocil  svuj  tulvar  a  tiše  jako  stín  vklouzl  do
hloucku protivníku. Vozka po nem vypálil z kuše, ozval se kovový náraz. Kemwe šipku srazil
svou cepelí. Rychle pretnul bezbrannému vozkovi hrdlo, úkrokem se vyhnul úderu mecem a
ustoupil zpet.
Vtom zaútocil Vratko. Široce se rozmáchl jedenapulrucním mecem a uderil. Strážce jeho ránu
vykryl,  ale  její  síla  mu  vyrazila  zbran z ruky.  Jenže  drív,  než  ho  stacil  Vratko  zabít,  se
konecne rozhoupali i ostatní a naráz zaútocili na vudce Ztroskotancu.
Vratko stihl odrazit sekyru, smerující mu na hlavu, ale mec dalšího protivníka ho zasáhl do
boku. Rychle pohlédl na krev barvící mu šaty. Bolelo to. Hodne. Ale nemel cas tomu venovat
více  pozornosti. Odrazil  i  sekeru  druhého  vozky  a  to  tak obratne,  že  topurko  pretal  na  dva
kusy. Zbrane  zbavený  vozka  ale  stacil  uhnout  drív,  než  jej Vratko mohl  proklát. Bolest  ho
zpomalovala. Vedel to a vedel, že si toho všimli i jeho protivníci.
***
Když Kemwe  videl,  že Vratko má  problémy,  opet  zaútocil. Pustil  se  do  krížku  s jedním  ze
strážcu. Naneštestí  si  vybral zrovna Darka, velitele žoldnéru a  soupere  více  než obstojného.
Každý  výpad  elfího  bojovníka  narazil  na  dokonalý  žoldnéruv  kryt,  na  druhou  stranu  každá
žoldnérova rána bud procísla  jen vzduch, nebo byla zastavena Kemweho širokým tulvarem.
Boj oba soupere vycerpával a oba vedeli, že o výsledku rozhodne jen štestí. Jejich dovednosti
a síly byly vyrovnány.
***
Drevica myslela, že se zblázní. Vratko si vybral, ale ne tak, jak by si prála ona. Bláznive se
vrhl proti presile. A ona mu ani nemohla pomoci. Umela se mecem ohánet celkem obstojne,
jenže její lovecký tesák byl ztracen a jinou zbran nemela. Nemohla tedy, než bezmocne stát a
sledovat, jak její milý bojuje o život.
***
Vratko probodl koženou kazajku jednoho ze strážcu karavany a cepel projela masem. Vyradil
sice prvního ze  trí  protivníku,  ale  odkryl  se  útoku  druhého.  Jen  zteží  odrazil  ránu  zprava  a
ztratil  rovnováhu. Silnou  vetví  ho  do  zad  uderil  ten  vozka,  kterému  presekl  sekeru. Vratko
hekl a padl tvárí k zemi.
***
Kemwe  byl  na  pokraji  zhroucení.  Byl  si  jistý,  že  další  úder  už  nebude  mít  sílu  odrazit.
Naštestí  ale  jeho  protivníkovi  povolilo  koleno  a  drív,  než  zase  zaujal  správný  kryt,  elf
zaútocil.  Sekl  z posledních  sil,  rychle  a  rozmáchle  jako  zacátecník.  Jen  o  vlásek  minul
nastavený mec protivníka a zaryl mu svuj tulvar do hrudi.
Mrtvé  telo  se  svezlo  elfovi  k nohám,  v tutéž  chvíli  si Kemwe  všiml,  že  k zemi  se  sklátil  i
Vratko. Divoce vykrikl, odrazil  se a skocil. V dlouhém, skoro nadprirozeném  skoku rozsekl
lebku  poslednímu  ze  strážcu,  lec  pozde. Žoldnér  stihl  zaborit mec  hluboko  do Vratkových
zad.
Elf ztežka dopadl, ale neudržel rovnováhu a s žuchnutím pristál na všechny ctyri. Tulvar mu
vypadl z ruky. V mžiknutí oka  byl  nad  ním  vozka  se  sekerou  a  drív,  než  se Kemwe mohl
vubec hnout, prerazila mu sekera páter. Elf sebou párkrát cukl a zemrel.
***
Dva vozkové, vycerpaní a zranení, vyzbrojení jen sekerou a klackem, zamírili k Drevici. Než
ale udelali prvních pár kroku, vztycil se za nimi zkrvavený Vratko. Mec mu trcel ze zad, ale
žil.  Potácel  se  jako nemrtvý  a  sípal  tak  hlasite,  že  se  vozkové  vystrašene  otocili  a  jakoby
zkameneli. Naskytl se jim nejstrašnejší pohled jejich života. Ten muž mel být mrtvý. Žít mohl
jen zázrakem nebo silou temných umení. Anebo díky ohromné vuli. Vratko udelal kolébavý
krok vpred, probodl toho se sekerou naskrz, padl na nej a oba se svalili na zem ve smrtelném
obetí.
***
Drevica  se  konecne  rozhodla  jednat.  Vratko  žil,  treba  ho  ješte  muže  zachránit.  Mela
jedinecnou  šanci,  vozka  k ní  byl  otocen  zády. Rozbehla  se  a  kopla  ho  do rozkroku. Vozka
pustil  klacek,  bolestive  vykrikl  a  šel  do  kolen. Drevica  zvedla  sekeru  a  prerazila mu  tupou
stranou vaz. Odhodila zbran a klekla si k Vratkovi. Vzala jeho hlavu do dlaní. Žil.
„Dneska jsem dvakrát vybíral cestu,“ dostal ze sebe. Mluvil prerývave, takrka nesrozumitelne
a plival pri tom krev. Presto pokracoval. Chtel to ze sebe dostat.
„A dvakrát jsem se rozhodl blbe. Promin, lásko.“ Smutne se usmál a zemrel.
Odpustila mu. Sejdou se prece znovu po smrti. A tu ji napadla šílená myšlenka: Nac cekat?!
Rozbehla se a skocila z útesu.
***
Vojciech Warnowski se probral až za nekolik hodin. Když zjistil, že je jediný živý v okruhu
mnoha mil, nasedl na jednoho z tažných koní a vrátil se do Tune. Bez výdelku, bez zboží, ale
živý. Za pár mesícu byl zpet doma v Erinu, a neopustil ho až do své smrti, která ho navštívila
za mnoho desítek let.
Převzato z Asterionrpg.cz

2 komentáře u „Povídka „Cesty“ od Jan Č. Galeta“

Napsat komentář